„Ty jsi," začal Lukáš a polkl, „vážně... Kristýna?"

Ne, že by nikdy předtím nad identitou Přízraku nepřemýšlel, přesto... Kristýna? Z jiného vesmíru? To bylo divoké i pro někoho, kdo vede dvojí život komiksového záporáka.

„A neměla by ses pak mstít, to, no, mně?" zaváhal Lukáš a nespouštěl z ní oči.

„Myslíš si, že tohle," řekla Kristýna z cizího vesmíru kysele a ukázala na svou jizvu, „jsi mi způsobil ty?"

Lukáš přikývl.

„Nenech se vysmát," zazubila se na něj. „Ne, to udělal on," řekla a namířila prst na Petra.

„To není pravda!" protestoval. „Nikdy bych ti neublížil, a to jak v tomhle, tak ani v žádném jiném vesmíru!"

„Ó, to jako vážně?" řekla cizácká Týna s jistou dávkou ironie. „Tak to bys měl sdělit Suprduprmanovi číslo jedna, který mě sežehnul laserovým pohledem," zavrčela.

„Počkat, jak jako jedna?" zvolal Petr ukřivděně. „To já jsem přece Suprduprman číslo jedna!" bránil se.

„Takže kvůli tomu to děláš?" polkl Lukáš. „Napadl tě a teď se... mstíš? Ale proč tady, chci říct, proč –"

„Protože tě zabil," skočila mu do řeči.

„Cože?" vypískl Lukáš. Tohle mu už vůbec nesedělo.

„Copak já tohle můžu?!" přidal se Petr zděšeně.

„Můj vesmír je pro 18+, takže jo, můžeš," zavrčela cizácká Kristýna a rozhlédla se kolem. „Věřte mi, že je tam víc věcí, které byste vy dvě květinky nikdy neustáli. Pravda, mělo to svý mouchy, ale rozhodně to bylo lepší než to, co máte tady," zavrčela znechuceně. „Mimochodem, jen tak mezi námi, i ten romantický trojúhelník byl mnohem víc vzrušující," dodala a spiklenecky na Lukáše mrkla.

„Co prosím?" Lukáš ze svého vznášedla několikrát divoce zamrkal a přistihl se, že začíná rudnout až za ušima.

„Vždyť to říkám, nálepka pro dospělé dělá divy. Ale teď... Nedošla jsem do tohohle zpropadenýho vesmíru jenom proto, abych viděla další Inženýrovu porážku, rozumíme?" zavrčela Týna z vesmíru pro dospělé. „Víš ty vůbec, kolik úsilí mě stálo se sem dostat?"

Doteď měla v paměti tu podivnou mluvící čivavu a krokem vedle se stal i svět s proklatě nízkou teplotou. Samý sníh a mráz, brr. Už jen z té myšlenky jí za krkem vyskočila husí kůže.

„Byla to fuška. A teď... Chci vidět tohohle Petra trpět. Ten z mého vesmíru to měl totiž rychleji za sebou, než jsem chtěla."

„Takže jsi ho zabila?" zaváhal Lukáš.

„Samozřejmě, že ne! To on jen vztekle propálil laserovým pohledem nějaké obří odpočitávadlo, nebo co. Debil," zavrtěla nevěřícně hlavou. „Ale to nevadí, když jsem našla jeho dvojníka," přešla k Petrovi a zadívala se mu zhluboka do očí. „A ten mi pro můj účel bohatě postačí." V jejím pohledu se v tu chvíli kombinovala nenávist se škodolibým očekáváním.

Suprduprmanovi se vrátila zpět jeho forma.

„Co to děláš?" vyhrkla Kristýna z vesmíru pro dospělé, když viděla, jak se před ní z vteřiny na vteřinu změnil Petr do původního stavu.

„Nemůžu mu vzít život," řekl Lukáš nakonec. „Není to správné, byla by to lež."

„Žádná lež!" protestovala. „Cokoli, co vymyslíš, se stane pravdou. Tvojí pravdou! Budeš konečně pánem svého osudu!"

„Tím můžu být i bez tohohle," řekl Lukáš a zamával tužkou.

Týna z vesmíru pro dospělé však jenom divoce zavrtěla hlavou.

„To nemůžeš, nemůžeš, nemůžeš," rozohnila se. „Bez té tužky si s tebou bude Autor dělat, co jen bude chtít, rozumíš? Bude ovlivňovat tvoje kroky, tvoje skutky, celý tvůj život, do háje! A až uzná za vhodné, zabije tě. Už to udělal předtím, udělá to i teď. Jen ta tužka mu v tom může zabránit. Jen ta je naší jedinou obranou."

Stále ještě měla v živé paměti den, kdy byla v Inženýrově doupěti ona tužka syntetizována. Pamatovala si to, jako by to bylo včera. Tehdy po té tužce Suprduprman zatoužil a vše se zvrhlo. Kristýna z vesmíru pro dospělé se domnívala, že to byl právě tento pokus s realitou ohýbající tužkou, který proti nim Autora popudil. Za jeho zády vymysleli něco, co by jim mohlo přinést alespoň částečnou svobodu. A tak přišel trest.

„Pokud si myslíš, že tě Autor ušetří, jsi na omylu," pokračovala cizí Týna kysele. „To je samé ‚Lukáše má každý rád' a ‚Inženýr je vlastně hrdina, takže mu nikdo neublíží'. Jenže skutek utek. Zabije tě, rozumíš?"

„Ne, dokud do toho můžu mluvit," oznámil jí Lukáš rázně.

„To je právě ten problém, ty do toho mluvit nemůžeš. Na tvé osobě nezáleží, Autor si půjde svou nalajnovanou cestou a na tebe nebude brát žádné ohledy, rozumíme si?" řekla a chytila Lukáše za zápěstí, ve kterém stále ještě svíral tužku. Ten se jí však nenechal zastrašit.

Zdálo se to tak snadné, mohl by svést veškeré své neúspěchy na Autora. Obvinit ho z nesplněných snů, ze svého vzhledu, i z nedostatku spánku, za který vděčil probdělým nocím nad telefonem, či počítačem. Mohl by ho vinit i z toho, že je Inženýrem, padouchem, co se snaží ovládnout Město, ale čím déle nad tím Lukáš přemýšlel, tím více si byl jist, že na tom všem má svůj podíl i on sám. Jedna jeho část se rozhodla, že to tak nechá. Lukáš věděl, že by mohl být hrdinou, kdyby chtěl a koneckonců, opravdu se dá stránka hrdiny a padoucha tak snadno oddělit?

„Autor nemůže za všechno," řekl Lukáš rázně a pak se zhluboka nadechl.

Suprduprmanovi se vrátila jeho síla a šlahouny ho pustily. Mohl tak zachránit Kristýnu a snést ji zpět na zem, do bezpečí.

Žádná slova nedokázala popsat, jak moc cizácká Kristýna v tu chvíli zuřila. A to mělo být hůř.

„Co to sakra děláš?!" vyhrkla, když viděla, jak Lukáš drží tužku v dlaních a podle všeho se ji snaží zlomit. Ne, že by se mu to tedy nějak extra dařilo.

„Co myslíš?" zafuněl Lukáš vysílením. „Snažím... se... to... zni...čit."

„A vytvořit tak dvě tužky?" zasmál se Petr, který byl opět ve svém živlu. „Já se o to postarám," řekl s menší dávkou namyšlenosti a převzal si od Lukáše tužku, se kterou odletěl pryč.

„Kam to ten mizera letí?!" vztekala se Kristýna z vesmíru pro dospělé.

„Hádám, že to hodí do Slunce," řekl Lukáš a zamyšleně se zahleděl na oblohu.

Pravidlo č. 13: Pokud si jako hrdina nevíte s něčím rady, hoďte to do Slunce. Funguje to i na otravné návody, manuály a upomínky z knihovny.

„Ach jo," povzdychla si cizácká Týna. „Doufám, že ještě předtím vymaže té vaší Kristýně paměť," odfrkla poraženecky.

„Tak to jsme dva," zamumlal Inženýr na odpověď. „Mimochodem," odkašlal si. „Teď, když jsi bez té tužky, to už se asi nedokážeš vrátit zpět do svého vesmíru, že?"

„Ne," odsekla a pak se zarazila. „Snažíš se snad něco naznačit?" řekla a překvapeně povytáhla své jediné obočí.

„Něco naznačit?" zopakoval Lukáš s vytřeštěnýma očima. „Ne, vůbec ne!" vyhrkl. „Spíš mě jenom napadlo, že možná, no, že kdybychom byli na Autora dva, tak by se nám nakonec třeba povedlo Suprduprmana nějak porazit."

Týna č. 2 se ušklíbla.

„Dobře," zazubila se na něj.

„To jako vážně?" zaváhal. Kladnou odpověď opravdu nečekal.

„Jo, proč by ne," pokrčila rameny. „Hlavně když konečně srazíme Suprduprmanovi hřebínek."

„Ale podle mých pravidel, ano?" dodal Lukáš, kterému bylo jasné, že se jeho praktiky budou jistě lišit od těch, které Týna znala ze svého vesmíru pro dospělé.

„Fajn," odsekla. „Ale nádrž s krokodýlem je snad povolena, ne?"

„Nádrž s krokodýlem?" rozzářil se. „To je ale náhoda, já mám aligátora!"

„Pak gratuluji," řekla a podala mu ruku. „Protože jsi právě navázal spolupráci, parťáku."

„Tak dobře, parťačko," ušklíbl se Lukáš a srdečně si s ní potřásl pravicí.

Spolu pak na vznášedle odletěli do zapadajícího slunce a pokud by Inženýr v tu chvíli řádně zaostřil brýle, mohl by spatřit, jak se ona magická tužka, vzdálená nyní na stovky tisíc kilometrů, mění v prach.

A tak mohou mít obyvatelé Města opět klidné spaní. Přízrak zmizel z ulic, Suprduprman je v plné síle a může je znovu chránit. Týna z tohoto světa si nepamatuje ani zbla z předchozích událostí a identita Suprduprmana pro tuto ambiciózní TyRourarku zůstává stálé záhadou. A Lukáš s Týnou z druhého vesmíru? Ti již připravují stroj, který způsobí, že bude každý den pondělí. Jak ďábelské, velice ďábelské.

A tak se pomalu dostáváme ke poslednímu pravidlu č. 14: Osud hrdiny či padoucha není nikde vepsaný, a to ani i když si to Autor přeje sebevíc.

A jeho moc nemusí končit jen u dua „Suprduprman a Inženýr".