„Výborně," řekl Přízrak, který byl viditelně spokojen. „Tady," dodal a vložil mu do ruky ten nástroj zkázy.

Lukáš promnul svou nově nabytou tužku v dlani a fascinovaně se na ni zadíval.

„A jak to teda... funguje?" zeptal se ho Lukáš zamyšleně. „To jen pomyslím na to, co chci a ono se to objeví?"

„Hodně laicky řečeno, ale ano," řekl Přízrak. „Představ si, že píšeš příběh a v hlavě vymysli, jak chceš pokračovat. Uvažuj o sobě jako o postavě."

„Jako o postavě?" ušklíbl se Inženýr. „To ale nedává smysl. Vždyť já přeci nejsem žádná postava!"

„Omyl," zamručel Přízrak. „Je to právě naopak. Všichni jsme postavami, ale s tím rozdílem, že ty teď jako jediný můžeš řídit svůj osud. Máš moc Autora, moc nad příběhem. To ty určuješ, kterým směrem se vše vydá. Kdo bude hrdina a kdo padouch. Jak to všechno skončí," dodal tajemně. „Takže co uděláš?"

„Můžu myslet na cokoli?"

„Cokoli."

„A ono se to stane?"

„Přesně tak."

Lukáš se zadumaně podrbal na hlavě. Uvažovat o sobě jako o postavě z příběhu se zdálo být těžším, než prve předpokládal. Má svůj příběh vyprávět v ich-formě? Nebo zvolit er-formu? Bude tam vševidoucí vypravěč, nebo vypravěč s omezeným pohledem? Nikdy by ho nenapadlo, že být Autorem je taková zátěž na nervy. Nakonec ale vymyslel způsob, jakým svou nově nabytou moc otestuje.

A pak se před Lukášem objevil koláč.

Přízrak sebou trhl, když mu v blízkosti nohou přistál s plesknutím jablečný koláč.

„A sakra," povzdychl si Lukáš, když viděl, jakou spoušť jeho přání nadělalo. Koláč (navíc se špatnou příchutí!) ležel rozplácnutý v hlíně. Takhle se přeci nedá ochutnat, nebo že by...

„Neříkej mi, že to chceš jíst," zasyčel Přízrak příkře.

„Jasně, že ne," odsekl Lukáš a odtáhl se. IQ 220 a přesto si nedokáže vykouzlit něco k snědku. Práce s tužkou byla opravdu obtížnější, než prve předpokládal, ale nakonec se rozhodl, že to zkusí znovu a tentokrát bude konkrétnější.

A pak se v Lukášově RUCE objevil borůvkový koláč, který měl ideální teplotu a byl tak akorát k snědku.

Tento výsledek už dopadl mnohem lépe. Lukáš se s nadšením zakousl do svačinky, která byla zkrátka lahodná. Přesně taková, jakou si představoval. V tu chvíli byl ze všech přítomných nejspokojenější, ale něčeho takového nebylo těžké dosáhnout, vzhledem k tomu, že jeden stále zápasil s drásajícími šlahouny, druhá visela ze střechy a Přízrak... ten musel sledovat, jak se jeho jediná šance na pomstu láduje borůvkovým koláčem.

„Fajn, teď, když víš, jak to funguje," zamručel Přízrak, „tak udělej to, co je správné. Vem si jeho život. Vem mu to, na čem mu záleží."

„Jen si něco takového zkus," zavrčel Petr.

„Nemusíš mít obavy, tenhle hrdina ti nic neudělá," ušklíbl se Přízrak. „Ani nemůže. Ne, dokud mu to sám nepovolíš, taková jsou tu pravidla. Tak co? Čím začneš?"

Lukáš se zamyslel.

„Asi už vím," zamumlal a dal se do vyprávění svého příběhu.

Suprduprman ztratil své super schopnosti i svůj super vzhled. Zhubl a jeho kdysi svalnaté ruce a nohy připomínaly spíše párátka.

Lukáš se v duchu usmál.

Jeho postava se velice podobala té Inženýrově a... jeho superhrdinský kostým na něm plandal.

Dokonalý zločin, pochválil se Lukáš v duchu.

Už když promýšlel způsob své pomsty, tak cítil radost, ta se však nedala srovnat s pocitem, který ho zasáhl, když spatřil bratrův vyjevený pohled. To byla taková pastva pro oči! Petrův dech se zrychlil a bylo na něm vidět, jak panikaří.

Bývalý superhrdina stále nechápal, co se kolem něj děje. Jak je možné, že mu nic nevychází? Vždyť už zachránil Týnu dvakrát. Dvakrát! Tak proč se výsledek ne a ne dostavit? Vždyť to on tu byl hrdinou, ne? Tak kde je problém?

„Jsem vážně zvědavý, jak se po tomhle vrátíš do fitka," ušklíbl se Lukáš.

„Moc ti vlezla do hlavy," procedil mezi zuby (už ne tak suprdupr) Petr. „Tohle nejsi ty!"

„Rozhodně se ten tvůj Lukáš změnil," přitakal Přízrak. „Ale k lepšímu," dodal a přešel k Petrovi, kterého chytil za bradu, aby si ho lépe prohlédl. „Stále jsi mu však nezasadil poslední ránu, Inženýre," obrátil se zpět k Lukášovi.

Po těchto slovech chytil Přízrak Petra za vlasy a namířil mu tvář na Inženýra. Chtěl se postarat o to, aby Suprduprman viděl, jak přichází o všechno. A to opravdu o všechno.

„Že ne?" zaváhal Lukáš.

„Ne, chybí ti to nejdůležitější," řekl Přízrak a namířil ruku ke stále visící Týně. „Ještě mu musíš vzít ji."

„To nemůžeš myslet vážně," zamumlal Petr a Přízrak ho chytil za tváře a natočil si ho k sobě.

„Myslím to smrtelně vážně," procedil mezi zuby Přízrak a Petr s vyděšenýma očima polkl.

Lukáš mlčky zíral na tužku v ruce, bylo vidět, že nad svým dalším krokem usilovně přemýšlí.

„Udělej to," rozkázal Přízrak. „Vezmi mu ji. Kde je problém?"

„Lukáši, prosím," vzdychl Petr vysílením. „Se mnou si dělejte, co chcete, ale ji. Ji z toho vynechte."

„Zase ty sladký řečičky o obětování se," ušklíbl se Přízrak. „Ale my ti na ně neskočíme, že ne?" obrátil se k Lukášovi, ale ten neodpovídal. „Že ne?" zopakoval svá slova Přízrak.

„Já nevím, jestli můžu," zamumlal Lukáš.

„Jistě, že MŮŽEŠ! Ty jsi vážně divný patron, kvůli tomu tady sakra jsme!" rozzuřil se Přízrak, který měl opravdu jen jednu trpělivost. „Jasně, ta holka je naprosto nudnej romantickej interest a její nejvýraznější vlastností je to, že je zamilovaná do hrdiny, ale je tady! A to je to hlavní, ne?!"

„Ona ale miluje jeho," oponoval Lukáš.

„Ale to jen kvůli tomu, že ji tak stvořil Autor!" vyhrkl Přízrak a důležitě přitom rozmáchl rukama, snad aby umocnil sílu svých slov. „Stejně doteď neví, že je její přítel Suprduprman, takže to asi není úplně nejostřejší tužka v penále. Změň to a ona nic nepozná."

„Ale já bych to věděl," povzdychl si Lukáš. „Věděl bych to."

„No, a? A co třeba ta bolest, kterou ti Autor způsobil?" nevzdával se Přízrak. „Ten strašný sžíravý pocit, že je s někým jiným? Copak se toho nechceš už konečně zbavit?"

„Samozřejmě, že chci!" vyhrkl Lukáš. „Jistěže chci, ale... Ona je s ním šťastná. A když je šťastná ona, jsem i já."

„Teď se ti jenom do hlavy dostal Autor. U všech rohatých, vždyť ty se chceš mstít stejně tak jako já! Takže nech těch pitomostí a dej se už KONEČNĚ DO PRÁCE!" zařval.

„Ne," odmítl ho Lukáš rázně. „Nemůžu. Tohle neudělám, na to ji mám až moc rád. Takhle je šťastnější."

„Ale není!" zahřměl Přízrak.

„Nikdy by mě nemohla milovat tolik jako jeho."

„Ale mohla!"

„To nemůžeš vědět."

„Ale můžu! Jasně, že můžu!" rozezlil se Přízrak.

„Jak?" zaváhal Lukáš. „Jak bys..."

„Protože já," řekl a vytáhl zpoza kápě něco, co připomínalo Inženýrův prototyp na měnič hlasu. „Já jsem... Kristýna," představil se a sundal si kápi. Odkryl tak tvář, která donutila oba mladíky otevřít ústa v němém úžasu. Přízrak ve skutečnosti vypadal stejně jako jejich Kristýna, jedinou odlišností byla zarudlá jizva zasahující oko a celou levou polovinu tváře.

„A můžeš mi věřit," pokračovala tato Kristýna z cizáckého vesmíru, „že jsem tuhle cestu nepodnikla jen proto, abych viděla, jak z toho teď vycouváš."

---

Tak co? Viděli jste to přicházet? Pár náznaků tu napříč částmi bylo, mrk mrk. :)

Pro ONC zúčastněné - tímto bylo dosaženo 3. milníku aka 20k slov