„Jak to myslíš, že ji nemůžeš najít?!" vyhrkl Suprduprman, když jako obvykle stál v jeskyni zla. Právě z tohoto místa pocházely většinu času ďábelské vynálezy, které bylo třeba zastavit. Dnes však Suprduprman výjimečně nečekal nic šíleného ani zákeřného, stejně tak nehodlal žádný z bratrových vynálezů zastavovat. Právě naopak. Nyní doufal, že bude Inženýrovo zařízení pracovat tak, jak má. Byla to jeho jediná šance, jak najít Týnu.

Suprduprman si moc dobře uvědomoval, že za jejím zmizením musí stát Přízrak. Sice mu to zjištění zabralo pár hodin (na jeho obranu: měl horečku a sledování seriálů v posteli dokáže člověku řádně zkreslit čas. To je samé „ještě jeden díl, ještě jeden díl" a najednou jste na konci třetí série, ani nemrknete), ale přišel na to! Přišel na to a na ničem jiném nezáleží! Týna mu před odchodem slíbila, že se vrátí a své slovo by také dodržela. Nenechala by ho marodit samotného, ne. Vrátila by se. Třeba by přitom dělala něco jiného, například sestřihávala dříve natočené video, ale nakonec by se k němu vrátila.

„Když říkám, že ji nemůžu najít," zamumlal Inženýr od počítače. „Tak ji nemůžu najít."

„A co to video?!" rozzářil se Suprduprman, protože právě dostal spásný nápad. „Týna tam byla natáčet, třeba v něm bude nějaká stopa!"

„Žádné nevydala," dodal Inženýr sklesle.

„A? No... A co třeba ten... signál! Jo, mobilní signál, podle toho ji určitě můžeme vystopovat."

„O to jsem se taky pokusil, ale nejde to."

„Určitě to jde!" bránil se Suprduprman. „Viděl jsem to v televizi a ta nikdy nelže!"

„Když říkám, že tu žádný signál není, tak tu není," povzdychl si Inženýr. Moc dobře věděl, kam to všechno vede. Pokud se jim Přízrak nebude chtít sám odhalit, nenajdou ho. Jenže Suprduprman se s tímto vysvětlením nechtěl smířit. Nemohl se s ním smířit!

„Tohle je kvůli tobě!" rozlítil se a mocně rozpřáhl rukama, až tím v jeskyni vytvořil průvan. „To s tebou se ten přízračnej šmejd paktuje!"

„To není pravda," odpověděl Lukáš klidně a dokončoval poslední parametry, aby mohl Přízrak lépe vyhledat.

„Ale je!" protestoval Petr. „Najednou to všechno dává smysl. Nemohl jsi mě porazit sám, a tak jsi požádal o pomoc toho mimozemšťana! A teď je kvůli tobě Týna v nebezpečí!"

„Samozřejmě, protože spojení se s ďábelským mimozemšťanem, vlastně mimodimenzoušem, je přesně můj obor," odsekl a spustil vyhledávání. Přitom si všiml, jak Petr zatíná ruce v pěst. Lukáš ze sebe vydal hluboký povzdech. Moc dobře věděl, co přijde, takže zatímco se k němu Petr přibližoval, on si již připravoval plán k obraně. Ještě nestihl ani sebrat svou rukavici s nanoboty ze stolu a už cítil, jak mu Petr stiskl ramena a nahnul se k němu blíž.

„Vím, že jsi měl s Týnou problém," promluvil k němu Petr velice vážným a přísným tónem.

„To není pravda," zavrtěl hlavou Lukáš a polkl.

Jak by s ní také mohl mít „problém"? Ona byla tím posledním člověkem, kterého by si přál ohrozit, ale něco takového nechtěl Petrovi vyprávět.

„Ale je, nesnášíš ji," tvrdil Petr stále tu svou. „Jenže já teď vážně potřebuju tvou pomoc. Udělal jsem chybu," dodal.

„Cože?" zaváhal Lukáš. Chystal se k tomu zmatenému „cože" ještě něco dodat, ale Petr ho nenechal promluvit.

„Říkám, že jsem udělal chybu," povzdychl si a oddálil se. „Vím, že tohle není tvoje oblast, nebo tak něco. A taky vím, že za to nemůžeš," zavrtěl hlavou. „Jasně, že za to nemůžeš. Týna je v nebezpečí hlavně kvůli mně."

Bylo snadné shazovat vinu na bratra, ale Petr si byl hluboko uvnitř vědom, že za činy Přízraku nese zodpovědnost jen on sám. To jemu se chtěl dotyčný mstít. Sice sám neměl ani zdání, čím si ho znepřátelil, ale bylo mu jasné, že má Přízrak problém s jeho osobou. Mohlo za to něco, co udělal jako Petr? Nebo co způsobil jako Suprduprman? To netušil. Jediné, co věděl s jistotou, byl fakt, že za to zkrátka může. To on za vše nese zodpovědnost. Ne Lukáš, ne Inženýr. To on.

„Nevím, proč to ten Přízrak dělá, ale sám to nezvládnu," pokračoval Petr. „Takže já tě prosím, vážně moc tě prosím, pomoz mi."

Lukáš na něj chvíli bezeslova zíral. Nečekal, že by se k jeho uším mohlo někdy dostat něco takového. Žádost o pomoc? Jak bizarní. Petr měl přeci běsnit. Vyhrožovat, že někomu „rozbije hubu" a možná mu i během toho záchvatu zničit nějaké to vybavení. Jenže jeho bratr byl nyní tak klidný. A pokorný. Prosil ho o pomoc, to byla vskutku novinka. Suprduprman byl přeci obvykle tím, kdo pomáhal, kdo zachraňoval. Byl neporazitelný, nepřekonatelný, zkrátka extra třída. Možná proto nyní o pomoc nežádal Suprduprman. Lukáš si člověka před sebou změřil pohledem. Před ním možná stál někdo oblečený jako Suprduprman, ale v tu chvíli to nebyl on, kdo žádal o pomoc. Oči, které na něj hleděly, nepatřily žádnému superhrdinovi. Byly Petrovy.

„Nejde o to, že bych se ti nesnažil pomoct," zamručel Lukáš na odpověď. „Problém je v tom, že já už zkrátka nevím, JAK ti můžu pomoci."

Dal si záležet, aby slovo „jak" řádně zdůraznil. Lukáš vyzkoušel snad úplně všechno. Pokusil se Kristýnu vyhledat podle jejího telefonu, vyslal drony na rozpoznání obličeje, a dokonce před chvílí nastavil upozornění na přítomnost jakýchkoli částeček, které by mohly pocházet z jiného vesmíru. Vše však nakonec vedlo do té stejné slepé uličky. Nemohl je vypátrat, protože Přízrak nechtěl, aby byli nalezeni.

Inženýr si všiml, že se kniha, kterou mu Přízrak daroval, sama otevřela.

Lukáš překvapením nadskočil. Koutkem oka spatřil, jak se vedle něj zčistajasna otevřela ta tajemná kniha.

„To je divný," komentoval situaci Petr.

„Divný?" zopakoval Lukáš. „Spíš pěkně děsivý."

Nešlo jen o to, že se kniha sama otevřela. Něco takového by mohl udělat klidně i vítr. Problém byl v tom, že ještě před vteřinou měl Lukáš tu knihu uloženou v šuplíku. V ŠUPLÍKU! V zavřeném šuplíku, který také celou dobu zůstal bez hnutí. I kdyby se k němu do jeskyně vloupal někdo s neviditelným pláštěm, jistě by si všiml, jak se šuplík vedle něj otevírá. Ale k ničemu takovému nedošlo. Lukáš byl zmatený. Jak se může předmět jen tak přemístit z jednoho místa na druhé?

Když se Inženýr zahleděl do otevřené knihy, našel tam pozvánku.

Lukáš se nahnul, aby se podíval, na jaké stránce se kniha vlastně otevřela. Přišlo mu, že ten text nepoznává a při bližším pohledu to mohl potvrdit. Určitě šlo o novou stránku, text na ní byl totiž až moc aktuální.

„Co se tam píše?" vyhrkl Petr a nedočkavě se zahleděl Lukášovi přes rameno.

„Říká nám, kde ho najdeme," zamumlal a zvedl knihu, aby si mohl i on text lépe přečíst.

„To po nás chce dělat matiku?" zhrozil se Petr při pohledu na všechna ta čísla.

„Matiku? To ne," zavrtěl hlavou Lukáš. „Jsou to souřadnice," řekl a zadal čísla do počítače. Během vteřiny měl výsledek.

Pravidlo č. 9: Buď hrdina či padouch musí mít super ultra výkonný počítač, jinak se v příběhu nikam nepohneme.

„Mám to," řekl Lukáš a přiblížil si oblast, kterou mu počítač na základě vložených dat vyhledal.

„Ale vždyť je to prázdné," okomentoval Petr obraz, který se objevil na monitoru. Vypadalo to jen jako opuštěné staveniště. Hlína, suť, trosky a po Přízraku ani stopy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se na tomto místě měla v blízké době odehrávat nějaká akce a přesto... Lukáš si byl jistý, že přesně tam se mají vydat. Pískl a jeho kluzák přiletěl jako věrný psík.

„Co to děláš?" zaváhal Petr.

„Co myslíš," řekl a naskočil na vznášedlo. „Chce nás vidět, tak mu to přání splňme. Ať už je to konečně za námi," povzdychl si.

„Tak fajn," přikývl Petr a oba se rozletěli ke staveništi. Přesně tak, jak si Přízrak přál. Krátce po jejich odletu se na obrazovce počítače objevilo oznámení. Lukášův stroj našel shodu. Objevil přítomnost částeček z jiného vesmíru. Na staveništi stál již připravený Přízrak a těšil se, jak jednou provždy ukončí celou tuto hru.