Suprduprman se na adresu fitness dostal ještě před Týnou. Zaslechl to typické jásání a povzbuzování od svých fanoušků, kteří se však nyní nacházeli až nezdravě blízko levitující budově. Na místě, kde kdysi stálo fitness, byla nyní jen jáma omotaná žlutou policejní páskou. K už tak napjaté atmosféře svým dílem přispíval i policista s megafonem, který stál před davem „čumilů" a hlásal, ať všichni ustoupí.

Pravidlo č. 8: U každého místa činu musí být minimálně jeden policista s megafonem a zářivě žlutou výstražnou páskou, jinak to není pořádné místo činu!

Suprduprman se na chvíli zastavil a zavrtěl ztěžklou hlavou. Cítil, jak se mu dělají mžitky před očima, a to se mu mělo ještě přitížit. U levitující budovy se totiž opravdu vznášel on. Přízrak. V tu chvíli mu chtěl Suprduprman rázně naznačit, že ať už chce udělat cokoli, nevyjde mu to, jenže se zasekl. Bolestně stiskl víčka k sobě. Najednou se cítil tak slabý. Těžce se mu dýchalo. Jeho skelný pohled naznačoval celkovou fyzickou vyčerpanost a udržet se ve vzduchu pro něj bylo čím dál tím náročnější.

Suprduprman vzlétl o něco výše, aby mohl lépe čelit svému nepříteli.

„Ať už ch...ceš," řekl Suprduprman a zhluboka se nadechl. „U-u-udě... lat co... cok... tak," polkl a chytil se za hlavu. Rozhodl se svůj výstup zkrátit. „Nevyjde ti to," zamručel nakonec. „Nevyjde."

„Roztomilé, zatím mi totiž vychází úplně všechno," ušklíbl se Přízrak zpoza své kápě. „Vše jde přesně tak, jak má," dodal s paží zvednutou nad hlavou. Vypadalo to, že budovu ve vzduchu drží jen za pomoci té jedné ruky. Jako by dlaní určoval, do jaké výšky a s jakou rychlostí se bude fitness zvedat.

Suprduprman se zadíval k budově a vytřeštil oči. Skrze prosklenou výlohu zahlédl několik tváří. Nyní to věděl s jistotou, Přízrak měl rukojmí. To nebylo dobré.

„Nemusíš jim ubližovat," zachrchlal Suprduprman vyčerpaně.

„Že nemusím?" zasmál se. „To já přeci vím a neboj, nechystám se jim ublížit."

Suprduprman si viditelně oddechl.

„Alespoň zatím ne. Teď se chci věnovat tobě," dodal Přízrak zlověstně. Ve volné ruce opět svíral svou věrnou tužku, kterou ve vzduchu opsal několik kroužků. „Tak co s tebou, ty hrdino," oslovil ho a neobtěžoval se přitom skrývat svou jedovatost.

Suprduprman se snažil jeho řeči ignorovat a přemýšlel, jak má tu budovu snést zpět na zem. Pokud by ji chytil nepřiměřeným způsobem, mohla by se mu v rukách zlomit, rozpadnout se na několik částí a zřítit se i s lidmi dolů. V tu chvíli nebyli v nebezpečí „jen" rukojmí, ale také všichni pod nimi. Suprduprman věděl, že více než kdy jindy musí odvést čistou a bezchybnou práci.

Jeho teplota se zhoršila a bolest hlavy ho otupila.

Najednou se Suprduprman zarazil a sykl. Jeho tok myšlenek byl přerušen palčivou bolestí, která mu pulzovala ve spáncích. Suprduprmanovy vlasy byly v tu chvíli propocené od kořínku až po konečky a oči, ty se mu zalily slzami. Když mu jedna z nich stékala po tváři, tak byl překvapený, že se se zasyčením hned nevypařila.

Jeho tělo ho začalo zrazovat.

Suprduprman vycítil, že jeho letové schopnosti začínají váznout. Několikrát sebou bezradně trhl a pokaždé přitom klesl o něco níže, než byl předtím. Přízrak s potěšením sledoval grimasu plnou bolesti, která se před ním objevila. Tak moc si užíval pohled na bezmoc v Suprduprmanově tváři, že s ním i on postupně klesal až k zemi, snad aby měl jistotu, že mu nic z té senzace neuteče. Paži si však Přízrak nechával po celou dobu zvednutou nad hlavou. Dával si záležet, aby budova s velice fit rukojmími zůstávala stále ve stejné nebezpečné výšině.

Když Suprduprman dosáhl země, padl na kolena.

Petr se s trpitelským výrazem chytil za hlavu. Nechápal, jak je možné, že se mu ze vteřiny na vteřinu tak přitížilo. Nerozuměl tomu. Dlaně si přitiskl na spánky ve snaze tu bolest zamáčknout, co nejhlouběji to šlo. Smrsknout ji do sebe. Udělat z ní jen drobné bezvýznamné zrnko, aby se mohl konečně alespoň na vteřinu svobodně nadechnout. Jenže to se mu vůbec, ale vůbec, nedařilo a jakmile Petr ucítil pod nohama pevnou zem, kolena se mu nekontrolovatelně podlomila a on upadl na všechny čtyři. Ztěžka oddychoval, když ucítil, jak ho na tváři zalochtala látka kápě a cizí ruka ho neurvale zatáhla za vlasy. Petr ze sebe vydal jen tiché syknutí, na více se v tu chvíli nezmohl. Nechal, aby mu Přízrak zvedl hlavu k nebi a namířil mu tvář směrem, kde ve vzduchu stále ještě visela budova.

„P-proč to děláš?" zakoktal Petr s nelidskou vyčerpaností.

„Není to snad jasné?" ušklíbl se Přízrak a nahnul se k němu, jako by mu chtěl zašeptat pikantní tajemství. „Protože tě chci vidět trpět," odpověděl s neskrytým potěšením. „Chci tě vidět zlomeného. Chci, aby se ti před očima rozpadl celý svět, tak, jako jsi to udělal ty s tím mým. Takže," řekl, a i on obrátil svou pozornost k levitující budově. „Copak s nimi asi provedeme?" zašeptal mu do ucha a poté se zaměřil na dav čumilů. Bylo mu jasné, že by se někdo z nich mohl pokusit zasáhnout a vyrušit ho.

Nikdo z diváků se ani nehnul.

„Tak a teď, když je postaráno o případné hraní si na hrdiny," pokračoval Přízrak spokojeně. „Co myslíš, že bude tou úplně nejlepší tragédií?" zasmál se. „Že by takový... výbuch?" přemýšlel nahlas. „Hmm, ne, moc dramatické. Možná jen pád z velké výšky. Nebo náraz do nějaké jiné budovy... a pak výbuch!" ušklíbl se a znovu ho bolestivě zatahal za vlasy. „Tak co, nějaké preference?"

Suprduprman se zhluboka nadechl a naposledy se pokusil zaktivovat svou nadlidskou sílu. Chytil svého soka za paži a zkusil ho od sebe odtáhnout.

„Vzdoruješ?" zasmál se Přízrak pohrdavě. „Však ony tě tyhle superhrdinské manýry přejdou. Už brzy. Až všechno ztratíš. A začneme tvou prací," dodal a gestem ruky poslal fitness výše do vzduchu. Poté složil paži k tělu a spokojeně sledoval, jak budova pomalu přestává stoupat. A brzy má být zahájen její volný pád.

„N-ne," vydechl Petr a naposledy se ze všech sil pokusil vymanit z jeho sevření.

„Š-š-š," zašeptal mu do ucha Přízrak konejšivě. „Ať o nic nepřijdeš. Za chvíli to bude u konce."

Petrovi se do očí nahrnuly další slzy. Tentokráte za ně však nebyla zodpovědná bolest, která ho ještě stále z většiny paralyzovala. Byly to slzy bezmoci. Jak bizarní: situace, která jednomu vháněla slzy do očí, na druhého působila jako balzám pro duši. Pro Přízrak to byl splněný sen, ovšem úsměv mu na tváři brzy zamrzl. Jeho plán se totiž zasekl, a to doslova. Místo, aby budova padala k zemi, jak velí fyzika, tak se najednou zastavila. A pod ní se objevil stříbřitý nános, který ji postupně začal bezpečně upevňovat zpět na zem.

„Inženýre," vyprskl Přízrak otráveně a vzlétl za Lukášem, který na svém kluzáku dohlížel, aby se fitko usadilo opět na své místo. „Co to tady provádíš?" pokračoval Přízrak rozhněvaně. „Copak jsi nečetl tu knihu?"

„Četl," odpověděl Inženýr stroze a poočku kontroloval, jak budova fitness za pomoci jeho nanobotů pomalu klesá k zemi.

„Pak bys měl stát na mé straně. Ale nestojíš, rozhodně ne teď," utrousil Přízrak jedovatě. „Můžu ti pomoct. Zařídím, abys už nebyl parodií na záporáka, ale jen tehdy, když o to budeš sám stát," dodal a promnul tužku mezi prsty.

Inženýr využil jeho monologu a pokusil se o něm získat jakékoli údaje. Krom toho, že se s největší pravděpodobností jednalo o člověka, toho jinak vážně moc neměl. Tužka, kniha i samotný Přízrak... Jako by bylo vše pro jeho stroje neviditelné. A přesně to se Inženýr rozhodl změnit. Nedávalo mu smysl, že by nějaká věc či osoba byla před jeho stroji neviditelná. Ne, když ji mohl očima plně vnímat. A tak překalibroval své brýle, aby byly citlivější na změny a zaměřily se i na sebemenší odchylky a abnormalitky. Doufal, že jeho práce přinese kýžené ovoce, ale jistý si tím být nemohl. Ne, dokud je nevyzkouší.

Když Inženýr upřel na Přízrak své brýle nyní, tak se skutečně dostavil výsledek.

„Ty... Ty nejsi odsud," řekl Inženýr, v jehož hlase se v tu chvíli zračilo překvapení v kombinaci s fascinací. „Nejsi z tohoto světa a ani... vesmíru! Ty jsi... jsi z jiné dimenze," pokračoval, stále ještě v šoku.

Vždyť tady se nedalo mluvit o „normálním" mimozemšťanovi! Osoba, která se před ním vznášela se dala považovat za... mimovesmířana? Nebo mimodimenzouše? Na oslovení stále ještě pracoval.

„Tak nakonec tady nebudete zase až takoví hlupáčci," zasmál se Přízrak.

„Co jsi zač?" zaváhal Inženýr. Žádné kdo, ale co. Přízrak v jeho očích nadobro přestal být člověkem. „Co jsi sakra zač?" zopakoval s jistou dávkou zvědavosti.

„Jak už jsem ti ře– " Přízrak se najednou zarazil. „Tvoje pomoc," zopakoval nakonec to, co již Inženýr dávno znal.

„Znám už cenu té tvojí pomoci. To si ji raději nech," odpověděl klidně a otočil se k zemi, kde byl Suprduprman stále ještě na kolenou. I Přízrak se podíval stejným směrem a na jeho tváři se znovu objevil náznak úsměvu.

„Nebudeš mít na výběr, Inženýre," řekl Přízrak po chvíli. „Dříve, nebo později mou pomoc přijmeš. A zničíš jeho život."

Inženýr se užuž chystal odpovědět něco peprného, člověk by možná řekl až hrdinského, jenže než se k tomu vůbec dostal, podnikl Přízrak svůj další krok. Soustředěně promnul tužku mezi prsty.

Kristýna z davu zmizela.

„Chci, abys věděl, že ti to nemám za zlé," řekl Přízrak a naposledy se na Inženýra zadíval. „Dodržuješ pravidla, zůstáváš v přidělené roli. Snažíš se vyhovět Autorovi, ale můžeš mi věřit, když ti řeknu, že je to cesta do pekel. Pokud si jím necháš řídit osud, neskončíš dobře."

Poté zmizel i Přízrak.

Suprduprman se pomalu narovnal a odkašlal si. Někdo z davu mu pomohl na nohy, další lidé se ho ptali, jak se cítí, jestli je v pořádku, a tak podobně. On však na nic takového neměl čas odpovídat. Podíval se k místu, kde se ještě před chvílí vznášel Inženýr, ale ten byl i se svými nanoboty pryč. Suprduprman vytušil, že i on by měl co nejrychleji zmizet. Jakmile zkontroloval, že budova fitness zase hezky stojí na svém místě a nikdo není zraněný, rozletěl se pryč. Musel zpět domů.

Suprduprman si může v horečkách poletovat po městě, jak je libo, ale Petr, ten se musel ihned dostat zpátky do své postele, aby na něj nepadlo podezření. V tu chvíli však mladík netušil, že i kdyby se domů plazil, stále by tam dorazil před Týnou. Po té se toho dne slehla zem.