Den: sobota

Čas: na dobrodružství! (a taky oběda)

„Vypadá to vážně... dobře," zazubila se nesměle Týna, když spatřila, jaký pokrm pro ni Petr připravil. Byl to steak, jehož míra propečenosti se na škále „rare" a „well done" snad ani nedala popsat, protože blíže, než k masu měl tento flák spíše k dinosauří fosilii. Ke ztvrdlé, miliony let staré dinosauří fosilii, abychom byli přesnější.

„Sám jsem to dělal," prohlásil Petr se znatelnou hrdostí v hlase.

„Já si to myslela," zamumlala Kristýna s nuceným úsměvem a přejela nožem po povrchu masa, odkud seškrábla jisté množství spálenin. Poté se do masa pokusila zabořit vidličku, ale ten kus byl tak tuhý, že jí po něm příbor jen sklouzl a celý pokrm byl málem vystřelen mimo talíř. Týna se však nevzdávala a pokusila se maso rozkrojit podruhé. Tentokráte jí z talíře už opravdu vyskočilo, ale na zem již překvapivě nedoletělo. Kdoví odkud se zjevila Petrova ruka s připraveným talířem, který byl perfektně umístěn v trajektorii steaku.

„To je vážně působivé," zasmála se Týna, když si od něj převzala zachráněný pokrm. „Jak jsi to zvládl tak rychle? To je neskutečný!"

„Ále," řekl Petr nenuceně a mávl nad tím rukou. Nebude přeci zbytečně zabíhat do detailů své super rychlosti, postačí mu, když si vyslechne jen to, jaký je „působivý" a „neskutečný". Poté se i on rozhodl, že se do oběda také zakousne. Tuhé maso mu nedělalo žádný problém, vidlička skrz něj projela jako by šlo o máslo. Ale stejně tak bohužel prorazila i talíř a zastavila se až na desce stolu, do které udělala skrze prostírání čtyři dosti hluboké díry.

„Panečku, tolik síly," zavrtěla hlavou Týna. „Měl bys s tím cvičením přestat, tohle nemůže být zdravý."

Petr jí věnoval úsměv, ale raději mlčel. O tom, co je a není zdravé, měl svou teorii. Posilování? Zdravé. Smažení steaku laserovým pohledem? Zdravé (pokud tedy nejste tím steakem). O čem však měl jistotu, že zdravé opravdu není, byla ztráta hlavy. V tu ránu jeho obličej zbělel. Nikdy se s žádnou takovou výhružkou nesetkal, však kdo by mu něco takového dělal? Ti ničemové, amatérští lapkové, kteří se během nocí (a někdy i za bílého dne) pokouší přepadat babičky a krást jim kabelky? Nebo Lukáš, krycí jméno Inženýr, jehož posledním ďábelským činem bylo zaměnění samolepek „tučné" a „bez tuku" u jogurtů v supermarketu? Ne. Co se Petr dozvěděl, že byla poškozena jeho nádherná socha, čelil pocitu, který nikdy předtím necítil. On panikařil! Jeho jindy tak pohodovou mysl (pokud by se měl Petr popsat jediným slovem, byl by to „pohodář", a to i přesto, že k tomu měl vážně daleko) zachvátil silný nával paniky, který nechtěl jen tak zmizet.

Petr byl na pokraji zhroucení. Nikdo mu neřekl, že když se stane ochráncem Města, tak se ho budou snažit zabít! Vždyť to je další z pravidel pomyslného hrdinského kodexu.

Pravidlo č. 7: Hrdinu můžete ohrozit, ale nikdy ho nezabijete. Nebo alespoň ne natrvalo.

Jenže Petrovi přišlo, že byla v tuto chvíli jeho hlava (doslova) na popravčím špalku a „trvalá smrt" v dohledu.

„Děje se něco?" vyrušila ho z přemýšlení Kristýna.

„Cože?" vyhrkl. „Ne, nic. Vůbec, vůbec nic."

„Opravdu? Protože nevypadáš moc dobře, nemáš teplotu?" zaváhala a zamyšleně mu položila ruku na čelo. „U všech rohatých, vždyť ty celý hoříš!" vyhrkla a razantně vyskočila na nohy. „Musíš okamžitě do postele!"

„Počkat, to ne!" bránil se Petr. „Vždyť je přece sobota a v sobotu spolu obědváme!"

„Tak to přesuneme na zítra, nebo na jakýkoli jiný den," řekla nekompromisně a podívala se na svůj talíř. To maso už dost možná mělo své nejlepší časy stejně za sebou. „Teď pojď," dodala a vzala ho za paži.

Samozřejmě, že kdyby Petr nechtěl, tak by ho nikam neodvedla, ale pravdou bylo, že se pro něj stala vidina odpočinku více než lákavou záležitostí. Cítil se mizerně, a tak se rozhodl spolupracovat. Bylo to zvláštní, ještě nikdy předtím nebyl marod.

Tak takhle se asi cítí nemocní lidé, pomyslel si Petr hořce. Tohle jsem si mohl klidně nechat ujít.

„Tak," řekla Týna s úsměvem, když si Petr lehl do postele a ona přes něj mohla hodit deku. „Přinesu ti něco na snížení teploty a udělám ti čaj, ať to máš čím zapít, jo?"

„Takový rozmazlování," zasmál se Petr. „Čím jsem si to zasloužil?"

„Nezasloužil," ušklíbla se Týna z kuchyně.

„Ale no ták, vždyť já tu dost možná umírám!" vzdychl ve vší teatrálnosti.

„Ale prosím tě, ty hrdino," zasmála se a už byla ve dveřích ložnice s hrnkem zázvorového čaje a krabičkou s Podélnem na utlumení teploty. „Teď hlavně v klidu lež a odpočívej, ano?"

„A kam bych teď asi tak běhal?" zavtipkoval.

„To nevím," pokrčila rameny. „Ale znám vaši historii, mladý pane, a vy pokaždé někam bez omluvy mizíte."

„Tak teď to opravdu nehrozí," povzdychl si Petr a opatrně zvedl hrneček k obličeji.

„Pozor, je to horké," varovala ho.

„To já přece taky," ušklíbl se a usrkl si čaje, který by komukoli jinému spálil jazyk. „Nemusíš tu být, nechci tě zdržovat," dodal po chvíli.

„Zdržovat? Jak tohle můžeš říct? Ne, já tu hezky zůstanu a postarám se o tebe. Kdybys něco potřeboval budu vedle a – " Týna se najednou zarazila a vytáhla telefon.

„Děje se něco?" zaváhal Petr a zvědavě se k ní naklonil.

„Asi o nic nejde," řekla a podívala se na obrazovku.

Týna si na telefonu nastavila, aby jí chodilo upozornění, když se ve zprávách objeví zmínka o Suprduprmanovi. Petr si ji kvůli tomu samozřejmě velice rád dobíral.

„Ale to snad," vyhrkla a samým překvapením otevřela pusu, kterou zapomněla zavřít.

„Něco vážného?" polkl Petr, který v tu chvíli opravdu litoval toho, že musí ležet v posteli.

„T-tohle," zakoktala. Konečně se jí povedlo zavřít ústa. Týna zvedla telefon do výšky Petrových očí a ten jen stěží věřil tomu, co se před ním zjevilo. Na rozmazaném snímku nějakého amatérského fotografa byla budova fitness, kde Petr pracoval, ale to nebylo tím největším překvapením. Šok přišel ve chvíli, kdy si Petr uvědomil, že se ta budova nachází několik metrů nad zemí! Jako by ji ve vzduchu držela nadpřirozená síla.

„Musím to jít natočit!" vyhrkla Týna. „Nebude ti vadit, když tě na chvilku opustím? Bude to vážně jen chvilička, slibuju! Vrátím se hned, jak udělám alespoň kratší videjko."

„Jasně, jasně, jenom běž," řekl Petr s je-mi-to-fuk tónem, ale pravdou bylo, že kdyby mohl, tak by ji ke dveřím dotáhl v zubech. Potřeboval, aby byla Týna konečně pryč a on se mohl dát do zachraňování.

„Dobře, hned jsem zpátky. A ty nikam nechoď, jasné? Ne, že se vrátím a ty budeš mimo postel!" pohrozila na rozloučenou a vyběhla ven z bytu.

Jakmile za ní zaklaply dveře, tak se Petr vyvalil z postele a dal se do pucu. Jednou, dvakrát přitom zavrávoral, ale nakonec se mu povedlo dostat se nějakým způsobem do svého hrdinného alter ega. Protřel si znavené oči a pak vylétl oknem ven. Levitující fitness bylo samo o sobě dost velkou raritkou ovšem fakt, že to bylo jeho fitko? To nasvědčovalo jedinému. Setká se s Přízrakem. Jen to načasování mohlo být o trochu lepší. Z Petra, a nyní vlastně i ze Suprduprmana, tekl pot proudem. Ještě nikdy nebyl nemocný a teď, teď když ze všeho nejvíc potřeboval, aby byl ve hvězdné kondici, ho musela dostihnout zvýšená teplota? Petr si v tu chvíli vážně moc přál, aby to byla jen náhoda, jenže pravda ležela někde jinde.

A Suprduprmanův stav se zhoršil.