Lukáš ležel v posteli a už chvíli jen tak zíral do stropu. Bydlel na studentské koleji nacházející se až na samém okraji Města, a jeho pokojík byl snad tím úplně nejmenším, který mohl existovat. Jedna postel, skříňka na oblečení, pracovní stoleček a kancelářská židle, kterou si však musel Lukáš sám pořídit z jednoho nejmenovaného švédského obchodu. Její montování bylo jednou z nejšílenějších věcí, které kdy prováděl, a to měl za sebou přitom tolik bláznivých vynálezů! Takový geniální myslitel a málem byl pokořen jednou židlí ve slevě. Bylo to ďábelské, sám nechápal, jak se mohlo obchodu podařit mu takhle znepříjemnit život. Už jenom to, že byl návod jen ve švédštině, bylo dosti alarmující. Navíc Lukáš po vybalení zjistil, že polovina součástek nebyla správně označena a část z nich mu úplně chybí.

Tehdy se přistihl, jak si v hlavě přerovnává své priority. Zdálo se totiž, že největším záporákem Města se stal právě tento obchodní řetězec a jeho „sám si to sestav" technika. Jak ďábelské. Rozhodně tam museli pracovat nějací zákeřní padouši, protože Lukášovi zabralo sestavení židle několik hodin (místo třiceti „minuter", jak sliboval návod) a stejně měla stále k dokonalosti hodně daleko. Jedno kolečko jí vybočovalo do strany a když se na sedadlo usedlo o něco prudčeji, celá židle se zhoupla, jako by šlo o horskou dráhu, a on z ní několikrát málem slétl.

Nechápal to, přitom na jeho technických znalostech vina ležet nemohla. Vždyť těma rukama smontoval svůj všude-cpát-reklamátor, tak vytříbené zařízení, které dokázalo z každého videa osekat obsah a nahradit ho jen samými reklamami! Někdo s takovou hlavou by tedy zkrátka za normálních okolností neměl mít problém sestavit obyčejný kus nábytku. Tomu obchodu skutečně musely vládnout zlé síly, jinak si to nedokázal vysvětlit.

Ten bezesný večer však Lukáš nepřemýšlel nad svou kutilskou minulostí, ani nezíral do telefonní obrazovky, či monitoru počítače, jak bývalo jeho zvykem. Jeho myšlenky stále kroužily kolem knihy, kterou měl nyní položenou hned vedle mobilu na improvizovaném nočním stolku z krabice (potom dobrodružství se židlí se Lukáš rozhodl, že žádný další nábytek už rozhodně dokupovat nebude).

Osud typického záporáka. Ta slova se stala kladivem, kterým ho Přízrak opakovaně mlátil do hlavy. Lukáš nikdy nepřemýšlel nad svou budoucností, proč taky? To nebyla náplň jeho práce, ne. On si dával za úkol přijít jen s nějakou nepříjemností. Vymyslet něco zákeřného, co zkazí život občanům Města a porazí Suprduprmana. A možná to z něj udělá i vládce Města! Ano, Inženýr, vládce Města. To znělo tak krásně. Byla to rajská hudba pro jeho uši. Byla...

Osud typického záporáka, zopakoval si tu větu ještě jednou v duchu. Až moc dobře si uvědomoval, co to ve skutečnosti znamená. Nic se mu nepovede. Nikdy. Každý jeho plán je předurčený k zániku, vždyť i ten dnešní se mu nevydařil! On sám si ho sabotoval a ani už vlastně netušil proč. Mohl za to snad ten tajemný Autor? V knize mu byla věnována spousta místa, psalo se tam o jeho moci nad osudem ostatních, i o tom, že co si usmyslí, to se také stane. Jeho vůle, jeho slovo, on je zkrátka řádem. Mohl si tedy Autor vymyslet, že Inženýr zachrání Město sám před sebou? Ne, pomyslel si Lukáš, to je pořádná blbost.

V knize bylo také zmíněno, že se Autorův plán pokaždé vyplní a že na celém světě neexistuje nikdo, kdo by mu ho mohl překazit. Tak proč tam byla ta poznámka o tom, že je změna přeci jenom možná? Osud typického záporáka. Ale nemusí to tak být. Měla to být snad naděje? Opravdu mu dával Přízrak naději, že se dá jeho osud změnit? Že se může vyhnout neúspěchu? Svému předepsanému osudu? A co se tedy po něm vlastně chtělo?

Na Lukášově tváři se usídlil zamyšlený výraz. Přízrak sám řekl, že mu přišel na pomoc. Jenže Lukáš nebyl žádný hlupák, ne, on si moc dobře uvědomoval, že by jeho pomoc rozhodně nebyla zadarmo. Přízrak to jistě nedělal pouze z dobroty svého srdce. Nepřišel do Města, jen aby mu pomohl. Muselo v tom být něco jiného. Každá akce vyvolá reakci a Lukáš přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby jeho pomoc nakonec přijmul.

Z toku myšlenek ho vytrhla až zářivá obrazovka telefonu. S lehkým zavibrováním, které v tu chvíli prorazilo tichem jako sbíječka, se objevilo upozornění na příchozí hovor. Lukáš natočil hlavu, aby se podíval, od koho vlastně je.

„Ale to snad ne," povzdychl si, když si přečetl oznámení. Otráveně stiskl ikonku zeleného sluchátka. „Ano?" zamumlal nevrle a protřel si oči.

„Mám problém," ozval se z druhé strany naléhavý hlas. Petrův hlas.

„Ne, vůbec mě nebudíš, díky za optání," zamručel Lukáš a sedl si na postel. Jeho oblíbenost v černých outfitech byla narušena pyžámkem. Měl na sobě sice černé tričko s krátkým rukávem, ale na vyzáblých nohách mu z nějakého důvodu visely navlečené trenýrky se zářivě žlutými kachničkami.

„Je to fakt naléhavý," pokračoval Petr. „Zapni televizi!"

Lukáš se nevěřícně chytil za hlavu.

„A kde mám podle tebe nějakou sehnat?" zamručel mu na odpověď.

„Počkat, ty u sebe nemáš telku? Ani jako doma ne?"

„Ne," odsekl. „Ale díky za tvůj zájem zjišťovat vybavení mého domova uprostřed hluboké noci. A teď dobrou."

„Počkej ještě!" zarazil ho. „Tak se podívej třeba... na počítač. To je ono, podívej se na počítač, jo?"

„A nebylo by to snazší prostě říct?" mumlal, zatímco se blížil ke stolu s notebookem.

„Už to máš?"

„Ještě ne-é!" ozvalo se z pokoje přiškrceně. To Lukáš hledal balanc na své prokleté židli smrti.

„A teď?"

„Pořád nic," odsekl, zatímco sledoval, jak se na obrazovce počítače načítá aktualizace. Zezačátku to šlo rychle, z 0 % na 20 % bez jediného zaváhání. Pak se udál ohromný skok známý též jako naděje, kdy se během mrknutí oka překoná vzdálenost desítek procent, jenže poté přišla chvíle zmaru. Aktualizace se zastavila na 80 % a nezdálo se, že by se jí chtělo někam dál.

„A co teď?!" ozval se z jeho mobilu Petrův nedočkavý hlas.

Lukáš si položil hlavu na klávesnici. Ta muka se nedala vydržet. Nikdy jsem mu na sebe neměl dát číslo, pomyslel si trpce a zvedl oči k obrazovce.

„Už dobrý," zahlásil Lukáš po chvíli a otevřel si prohlížeč. Původně si myslel, že bude muset něco vyhledávat, ale ne. Za Petrův šok zcela pravděpodobně mohla věc, která byla hned na titulní stránce jako hlavní příspěvek. Lukáš si protřel oči, aby se ujistil, že ho jen nešálí zrak, ale opravdu! Zdálo se, že socha Suprduprmana na Suprduprmanském náměstí zažila proměnu. Kdysi hrdinská póza mramorového giganta, který vrhal ochranářský stín na všechny kolemjdoucí, se změnila. Nyní byl ten kolos na kolenou a... bez hlavy. Vypadalo to, jako by ho někdo popravil.

„Moje hlava je na mně přeci to nejlepší!" postěžoval si Petr. „Tohle není vůbec hezký, ale vůbec," vypískl. Pohled na sochu ho zjevně vyděsil a nebylo divu. Petr znal svého bratra docela dobře a tušil, že přetesat podobiznu Suprduprmana do této pozice by Lukáš nikdy nedokázal, a to ani jako Inženýr. Ne, on by ji pokryl trusem, nebo by ji nechal explodovat. Nebo by ji pokryl trusem a poté nechal explodovat. Ale sekání hlav? To nebyl jeho styl.

„Tak co na to říkáš?" dodal Petr přiškrceným hlasem.

„Že jsi v pěkném průšvihu," oznámil mu Lukáš a na tváři se mu objevil lehký náznak úsměvu. Asi právě zjistil cenu, jakou by po něm Přízrak za svou pomoc chtěl.