Nad Městem se stahovala mračna. Blížil se další souboj dobra a zla, o kterém však jeho obyvatelé zatím neměli ani ponětí. Na jejich obranu, kdo by si dokázal všimnout několik metrů vysokého železného kolosu skrytého v opuštěné jeskyni? Lidé obvykle nezaregistrují ani psí exkrement, dokud do něj nešlápnou. A to samé platí i pro paprsky smrti. Ještě štěstí, že má Město svého bdělého ochránce. Člověka obdařeného nebývalými superschopnostmi, který se je rozhodl využít pro vyšší dobro. Jeho jméno je...

„Suprduprman," ozval se hluboký hlas z jeskyně. „Přišel ses podívat na můj triumf?"

Suprduprman přistál u ústí jeskyně. Byl to svalnatý frajer se zářivým úsměvem modela a účesem, který by vydržel souboj s větrem, deštěm a vlastně čímkoli, co by se mu postavilo do cesty (pusťte to klidně naplno, jeho účes to vydrží!). Mladík se zastavil, aby provedl svou typickou hrdinskou pózu. Vyprsil se, dal si ruce v bok a nechal větřík, ať si pohrává s jeho vlasy (o původu tohoto tajemného vánku v podzemním komplexu můžeme jen spekulovat).

„Tak přišel ses podívat na můj triumf, nebo ne?" ozvalo se z křesla hlubokým a zároveň dosti netrpělivým hlasem. Suprduprman se probral.

„A jo, pardon," zasmál se. „Na té póze jsem pracoval pár dní, ale už dobrý. Ha, je konec, Inženýre!" zvolal dramaticky. „Přišel jsem tě zastavit! Ale ještě předtím, co to máš sakra s hlasem?"

„To je jen takový můj vynález," zamumlal Inženýr a jeho křeslo se otočilo. Odhalilo tak mladíka oblečeného v černém, na jehož tváři byly uhnízděny futuristické brýle. Před pusou měl nyní popruhem přidělané čtvercové mluvítko, které dělalo jeho hlas hlubším, než je propast Macocha. „Ještě předtím, než ti povím svůj ďábelský plán a jáda jáda já, ti musím říct, že jsi spadl přímo do mé pasti," dodal již svým normálním hlasem a natáhl k hrdinovi paži. Z Inženýrovy tmavé rukavice se během zlomku vteřiny uvolnil proud stříbrných částeček, které se kolem hrdiny obmotaly a přišpendlily ho ke zdi.

„Tohle ti neprojde," zavrčel Suprduprman.

„Že ne?" zasmál se Inženýr a nevěřícně natočil hlavu na stranu. Udělal tak se znatelnou ironií. Jeho plány mu totiž obvykle nikdy nevycházely. Nechápal, jak je to možné, vždyť byl o tolik chytřejší než jeho sok! Jistě, neměl doktorát jako ostatní záporáci, ke kterým tolik vzhlížel a kdyby to šlo, dal by si jejich plakáty na zeď. Doctor Doom, Dr. Lecter, Dr. Octopus, Dr. No, to byly panečku kapacity ve svém oboru. Ti by si se Suprduprmanem jistě poradili! Anebo, že by ne?

Inženýr se nedokázal zbavit pocitu, že nad jeho sokem musí někdo držet ochrannou ruku. Vždyť jen ty schopnosti, které Suprduprman dostal do vínku! Nadlidská síla, rychlost, schopnost létat? Břišáky, na kterých se dá strouhat sýr? Laserový pohled, kterým dokáže usmažit vajíčko? Tento seznam se začíná více podobat nákupnímu listu, ale rozumíme si, ne? Suprduprman byl polobůh. Sice polobůh s mozkem o velikosti hrášku, ale stále to byl polobůh. A co měl Inženýr? Krom toho, že vypadal jako oživlé párátko a vlastnil vlasy se superschopností nikdy-se-nedat-pořádně-učesat, musel spoléhat jen na svou hlavu. A nanoboty. No, ano, vždyť on měl nanoboty! Ty drobné potvůrky podobající se stříbrnému prášku, které pro něj společně s dobrými koláči a plánováním pastiček na superhrdinu znamenaly celý svět. Inženýr byl zkrátka velice inteligentní, prozíravý mladík, kterého krom touhy zahltit Město různými nepříjemnostmi, hnala také vášeň pro dobré koláče, ale kde jsme to jenom skončili. A jistě! Inženýr někde uvnitř duše tušil, že jeho plán znovu krachne. Přesto v sobě choval naději, že by tento týden mohl dopadnout lépe. Nanoboti dokázali cokoli, dokonce i udržet jeho soka alespoň chvíli na uzdě. A přesně tolik času potřeboval, aby zprovoznil svůj paprsek smrti. I když... „smrti". To byl jen jeho pracovní název, který byl mnohonásobně nafouklejší než skutečnost.

„Jistě se ptáš, jaké zákeřnosti plánuji s tím paprskem," začal Inženýr s typickým výkladem.

Pravidlo č. 1: Každý pořádný hrdina musí dát nebo obdržet monolog, ve kterém budou pro sichr vysvětleny plány do budoucna.

„Určitě něco nezkaleného," odsekl Suprduprman.

„Nekalého a ano," ušklíbl se Inženýr. „Dnes totiž a – " Najednou ho přerušilo vyzvánění telefonu. „Promiň, tohle asi musím vzít. Jen minutku. Ano?" povzdychl si do mobilu.

Připoutaný Suprduprman jen protočil oči. Tolik k úctě k nepříteli.

„Jestli je tu Petr?" pokračoval Inženýr a obrátil se ke svému sokovi. Ten začal zběsile vrtět hlavou.

„Není," odpověděl do telefonu. „Mám něco vyřídit?"

Chvilka ticha.

„Aha," pokračoval. „Ano. Chápu. Budeme tam," rozloučil se a uložil telefon do vnitřní kapsy kožené bundy. „Takže k tomu paprsku," vrátil se zpět ke svému monologu.

„Počkej, počkej, kdo to byl?" vyzvídal Suprduprman.

„Jen Kristýna," mávl nad tím rukou Inženýr. „Prý už na tebe půl hodinu čeká v nějaké kavárně."

„Cože?" vyhrkl. „Musíme za ní, dělej. Odvolej ty svoje boty, nebo je rozdrtím," pohrozil mu hrdina a Inženýr ho nedobrovolně poslechl.

„Fajn," odsekl a přivolal své robůtky zpět do rukavice.

„Výborně, jde se," řekl Suprduprman hrdě. Zmrazil paprsek smrti a chytil mladíka za límec.

„Počkej, vždyť tam chce jenom tebe!" protestoval.

„To si jenom myslíš. Uvidíš, je to překvapení," zasmál se a už s ním odlétal pryč. Inženýr měl celou dobu protáhlý obličej, věděl, že ho čekají muka horší než past s piraňami, kterou Suprduprmanovi jednou přichystal.

***

A tak bylo Město na několik dní opět v bezpečí. Nyní jeho ulicemi probíhalo duo, které na sebe na první pohled nepoutalo žádnou pozornost. Vysoký svalnatý mladík s úsměvem od ucha k uchu kráčel svižným krokem k jedné z kaváren a za sebou vláčel jedno klopýtající otrávené párátko, které na sobě nyní nemělo Inženýrovy futuristické brýle, ale jeho otrávený protáhlý obličej, ten si udrželo.

„Už jsme tady!" zajásal svalovec ve dveřích na pozdrav. Posadil si brýle výš na nos a vešel do kavárny.

Pravidlo č. 2: Každý hrdina musí před veřejností skrývat svou identitu a brýle jsou osvědčenou (a hlavně fungující!) praktikou.

„Petře! No, u všech rohatých, už bylo na čase," zasmála se černovláska sedící v boxu a pobídla je, aby si k ní přisedli. Nešlo o nikoho jiného než o zmiňovanou Kristýnu, která byla na internetu velkou šelmou. Tato aspirující novinářka se proslavila na TyRouře, kde také odstartovala svou hvězdnou kariéru. Jako první totiž natočila video se Suprduprmanem, které nebylo rozmazané (jak to u takových snímků obvykle bývá) a když jí tento superhrdina dokonce začal poskytovat rozhovory, bylo její umístění v topce TyRoura kanálů samozřejmostí. Nemohla ji trumfnout ani roztomilá koťátka či videa se sexy Zaklínačem, který si sestavuje svůj vlastní počítač (a to už něco znamená). Možná se její život zdá jako bezstarostný a ideální, jenže opak je pravdou. Týně již nějaký čas přidělával vrásky na tváři fakt, že kdykoli chtěla Petra vzít s sebou k rozhovoru, tak z nějakého důvodu nemohl. Pokaždé Suprduprmana minul! Jednou musel k zubaři, jindy mu zase ujel autobus, takže když za ní konečně dojel, byl už Suprduprman dávno pryč. Bylo to k vzteku, taková škoda. Týna vůbec nechápala, jak je možné, aby měl někdo tolik smůly.

Pravidlo č. 3: Pokud hrdina vede dvojitý život, není nic lepšího než mu dát romantický interest, který do toho bude neustále šťourat.

„Lukáši, jsem moc ráda, že jsi dorazil," zazubila Týna se na párátko, které nesměle zamávalo.

„Jak bych mohl o něco takovýho přijít," řekl Lukáš s lehkým náznakem úsměvu. Kdyby mu v tu chvíli dal někdo na výběr mezi posezením s Kristýnou a čištěním zubů hladovému tygrovi, zeptal by se, jestli to má být s jen pastou, nebo i s ústní vodou. Nešlo však o to, že by tato setkání tak moc nenáviděl, on je... Vlastně ano, on je nenáviděl. To se zkrátka jinak říci nedá.

„To je moje kamarádka," řekla Týna a představila dívku vedle sebe, která celou dobu zírala na obrazovku mobilu. Týna zmínila dívčino jméno, ale Lukáš se ho ani neobtěžoval zaregistrovat. Moc dobře tušil, kam celé toto posezení povede. Děvče XY se po představení okamžitě natáhlo k Petrovi a začalo s ním vášnivě hovořit.

„Tak ty jsi ten tajemný Petr, o kterém Kristýna pořád mluví?" švitořila neznámá. Na odpověď se jí dostalo jen zářivého úsměvu. „Kde se pořád schováváš, někde v podzemí?" pokračovala zasněně.

„Ó, to ne," zavrtěl hlavou zvesela. „To je specialitka tady bráchy," řekl a drkl do Lukáše, který jenom něco nesrozumitelně zavrčel. Jestli se v tu chvíli bál, že se provalí jeho identita superpadoucha? Ani trošičku. V tu chvíli řešil mnohem akutnější problém. Snažil se předstírat, že je někde jinde. Snažil se nedívat směrem, kde seděla Kristýna. Jak on tu její společnost nesnášel! Vůbec ji nemohl vystát. Lukáš si dal ruku pod hlavu a hypnotizoval vybavení kavárny. Vše působilo útulně. Bíločervené židličky a stolečky, roztomilé tapetování... Lukáš očima nakonec zabloudil ke stropu. Kdoví, co tam vlastně hledal. Možná zatoulaného pavouka, nebo snad mapu k pokladu? Nakonec to bylo jedno, Lukáš potřeboval jen něco, co by odvedlo jeho pozornost od lidí, se kterými seděl u stolu. Slyšel, jak Petr rozebírá s dívkou XY tipy na udržení linie. Zmiňovaly se různé proteinové sajrajty a cvičení, ze kterého by kohokoli rozbolely nohy, jen když se zmínilo, jak často se musí provádět.

„Ale má to cenu," zaslechl Petra, jak nadšeně hovoří o cviku na muže z nějakého hodně pevného materiálu. Železného? Titanového? Ono to bylo fuk. „Když to chlap neprovádí, tak pak dopadne špatně. Vypadá pak hodně jako tady brácha," řekl a znovu Lukáše pošťouchl. Ten protočil oči. Bylo jasné, že dívku XY v tu chvíli nic z jeho řečí nezajímalo, ona jen mohla oči nechat na valše, která se Petrovi rýsovala pod upnutým, a dost možná i o několik velikostí menším, tričkem. Lukáš bezděčně sjel pohledem ke svému outfitu, který na něm naopak plandal. Znovu se nešťastně chytil za hlavu. Tohle bude ještě hodně dlouhý den.