Probudilo je pohlazení slunečních paprsků. Ve spánku nemohly načerpat energii, jelikož žily pouze ze světla, proto tuto činnost prameny popisovaly jako dočasný výpadek, který pomine, sotva slunce vyjde a dotkne se alespoň kousku kůže.

Tjava otevřela oči. Moc dobře si pamatovala, co se včera stalo. Tudíž, jakmile byla schopná se vytáhnout do sedu, se podívala nalevo od sebe. Síťka vypadala neporušeně, neměla na sobě ani smítko černých sazí. Úlevně si oddechla. Nepovažovala Stínku za zlodějku, přesto se tomuto instinktu neubránila.

Podívala se na svou společnici. Slunce probralo i ji. Už necítila tu potřebu ji praštit pokaždé, když si prohlédne její ne zrovna hezkou tvář. Poté, co včera viděla, měla chuť ji zamotat do pavučiny, aby ji konečně viděla v celé její kráse.

„Připravena vyrazit?“ zeptala se Stínka ranním chraplákem.

„Ano. Připravena,“ přitakala Tjava po krátké pauze na polknutí slin a opatrně se zvedla na nohy.

Energie se jim doplňovala pomalu. Jelikož bylo slunce ještě slabé, nemohly si dovolit cestovat rychle a daleko. Nejprve se potřebovaly dostat ven z lesa, až pak mohly přemýšlet o tom, zda je dobrý nápad k průchozí trhlině běžet.

Strážkyně si sáhla na rty. Brněly mnohem více než včera. Dokonce cítila, jak se z nich odlepují kousíčky kůže. Hrdlo měla dočista vyprahlé, při chůzi se houpala do stran.

„Jdi se napít vody z jezera,“ pobízela ji Stínka starostlivým hlasem.

„V pořádku. Jsem v pořádku.“

Tvrdohlavost mohla považovat za svou nejdominantnější vlastnost. Jakmile si usmyslela, že budou cestovat bez přestávky, skutečně sebe i Stínku nutila pochodovat mezi zkracujícími se stíny stromů až do totálního vyčerpání.

Než opustily relativní bezpečí lesa, slunce se posunulo k poledni. Až teprve poté, co se ujistila, že se Stínka neotočí a nepoletí zpátky k jezeru, jí povolila se vznést nad zem. Do té doby ji hlídala, aby jí neutekla.

Stínka vyskočila a složila nohy do tureckého sedu. Tjava viděla, jak jí ramena klesla, když uvolnila napětí, co poutalo její tělo. Pak si spokojeně oddechla.

„K trhlině to není daleko,“ prohlásila Strážkyně, když se posadila na zem.

„Není. Ale sama ucítíš, že každý další krok bude těžší a těžší, Strážníčku nedočkavá.“

Pomalu si na to oslovení začínala zvykat. Přesto ji nepotěšilo, že ji označila za nedočkavou. Neměla by se divit. Tjavě zbývaly jen necelé dva dny na to, aby chytila vzpomínku a vrátila se k Múze.

Když se nad tím zamyslela víc, mohla dostat víc času. Chápala, že to ultimátum neurčila jen tak a že je to skutečně ten vymezený čas, kdy se může spolehnout na relativně zdravý rozum, ale pokud se zdrží na déle než pár minut… Inu, potřebovala to stihnout.

„Jak poznám, která vzpomínka je zralá na sklizení?“ zeptala se dívka tichým hláskem.

Stínka se zasmála. Bylo to zvláštní, že ačkoli ten zvuk skoro až trhal uši, Tjavu zevnitř uklidňoval a těšil.

„To poznáš, neboj se,“ odvětila a protáhla si paže. „Páni, ta cesta mě vyčerpává.“

„Opravdu chceš jít se mnou?“

Věnovala jí udivený pohled. Tjava nepoznala, kde končilo levé husté obočí a kde začínalo to pravé, ale vypadalo to, jako by na moment skutečně srostla.

„Strážníčku pochybivá, ty máš zajímavé otázky, to vskutku ano. Už jsem ti říkala, že beze mě holubici nechytíš. Až vycítíš tu správnou, je na mně, abych přetnula to pouto mezi člověkem a vzpomínkou.“

„A není… to špatné? Pokud ji má člověk rád…“

„Jsi první Strážce, který pochybuje, Strážníčku hloupoučká. Ale ne, není to špatné. Tak to prostě chodí. Představ si, že byste žádnou vzpomínku nesklidili. Nejen že by se nikdo z nás nerodil, ale nežila by ani Múza. A bez Múzy se nedá cestovat skrz dimenze. Takže žádná inspirace, žádné umění, svět by byl nudný, lidé přehlcení a hlavy by jim pukly jak pavoučí vajíčka.“

Tjava se zamračila. Nelíbilo se jí, že jí to řekla takhle narovinu. Ovšem kdyby se jí to pokusila sdělit opatrně a nějak to zabalila, asi by k pochopení nedošlo.

„Nechtěla bych být člověk,“ špitla si pod bledým nosem. „Představa, že bych měla zažít bolest, mě děsí.“

Podívala se na svou společnici. Hledala náznak podobné myšlenky. Stínka však sledovala oblohu podobně zasněně, jako to dělala u jezera.

„Láká mě radost,“ přiznala Stínka po chvilce mlčení. „Chtěla bych být svědkem laskavosti. Chtěla bych se… někoho dotknout.“

„To jsou nebezpečné myšlenky,“ vyhrkla Tjava a pohladila síťku prsty. „Můžou –“

„Mě stát existenci? Prosím, vždyť jsem Stín. Už jen to, že existuji, je vtip. Ze zlých vzpomínek by se nemělo nic rodit.“

Chtěla jí říct, aby takhle nemluvila, ale to by popřela pravdu.

„To nemělo,“ zopakovala po ní lámaným hláskem a opatrně se vytáhla na nohy. „A-ale myslím to tak, že by se tvoje vědomí zrodilo v krásném vejci, ne že bych chtěla, aby… aby ses nevyklubala.“

„Ach, Strážníčku prosťoučká, ty mě začínáš mít ráda.“

„Nevadíš mi.“

„To je víc, než si zasloužím.“

Slunce jim dalo dost energie na to, aby mohly pokračovat. I tak si však daly ještě pár krátkých minut, kdy si vyměňovaly stydlivé úsměvy a snažily se chytat myšlenky jedna druhé – to ovšem bez úspěchu. Zjevně to fungovalo pouze bez přítomnosti slunečního světla.

Rozhodnutí pokračovat padlo nečekaně ze Stínčiny strany. Tjava si nestěžovala, potřebovaly se posunout dál. A pokud měly dojít k trhlině, ještě když slunce pralo a vesele jim předávalo svou sílu, mohly by vyrazit co nejdřív.

Strážkyně si ani nepřipouštěla, že by ji Stínka nenásledovala. V její přítomnosti se cítila dobře – a dávala to náležitě najevo, pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, ji obdařila úsměvem. Bylo to zvláštní, ale začínala nabývat dojmu, že se z nich stávají spřízněné duše.

Nikdy nemluvily o sobě. Jakmile jedna spustila, bavily se o tom, jaké krásy dimenze lidí může skrývat. Společně fantazírovaly nad divy světa, o nichž se Tjava dočetla v knihách, a zasněně vykládaly o tom, jak se jednou podívají z oceánu; největšímu jezeru, jaké kdy existovalo.

Čím víc slov o Zemi padlo, tím víc ji ten svět lákal. Ovšem s tím přicházely i obavy. Co když ten svět bude jiný, než si představovala? Co když se jí nebude líbit?

Stínka měla pravdu; jak se přibližovaly k trhlině, kroky byly najednou těžší. Jako by se jí na bosá chodidla nalepily stovky hladových pijavic, které potřebovaly vysát její životní energii tady a teď.

„Jsi nervózní, viď?“

Kupodivu za těmito slovy nenásledovalo oslovení Strážníčku.

Tjava přikývla. Nechtěla jí lhát. To Strážci nedělali.

„Jestli chceš, můžu tě vzít za ruku.“

„To nejde,“ pískla Strážkyně a uskočila stranou od Stínky, která k ní natáhla paži. „Nejde to a ty to víš.“

„Je těžké tomu pokušení odolávat, Strážníčku vzorná.“

„Zdravá vzdálenost,“ připomněla jí. „Nechci být potrestaná.“

„Dobrá, dobrá.“ Stínka stáhla paži zpět k tělu a obkroužila Strážkyni kolem dokola. „Tak nečekejme. Trhlina je blízko. Taky potřebuji svůj čas, víš? Zpracovat lidskou mysl tak, aby bylo pouto přetrženo a vzpomínka zůstala krásná, není nic snadného.“

Nad tím se nikdy nezamýšlela. Vlastně se o roli Stínů v knihách nepsalo, neměla se to jak dozvědět. Ale to, co Stínka říkala, dávalo dokonalý smysl. A ona tomu chtěla věřit.

Přikývla tedy na znamení, že rozumí, a vykročila levou nohou vpřed. Tentokrát ji pohánělo spíše nadšení a zvědavost než povinnost coby Strážkyně. Proto skoro poletávala, když hopsala vysokou trávou a sbírala zbytky ranní rosy, která se na slunci nevypařila.

Před sebou spatřila táhlou jizvu. Bílý střed, jejž lemoval optický klam z lámaného světla, ji lákal jako nic jiného, pokud nepočítala Múziny líbezné rty. Dokonce i síťka jako by se probudila; ty stovky pavoučích srdcí, z nichž ji upletla, začaly bít všechny najednou.

„Mezidimenzionální trhlina,“ utvrdila ji v domněnce Stínka. „Doufám, že se nebojíš světla.“

„Strážci se světla neštítí, Stínko.“

„Dobrá tedy. Pokud mohu, zdvořile ti nabídnu přednostní průchod, Strážníčku nebojácná.“

Stínka se postavila na zem a zlehka se uklonila. Havraní vlasy jí z ramen spadly na potrhaný ušmudlaný šat, některé z pramenů jí zakryly tvář.

Tjava naprázdno polkla. Pak se vyprsila a chytila síťku pevněji. Byla připravená. Na tohle se chystala celou svou existenci.

Natáhla ruku k bílé lince. Sotva se její prsty dotkly tekutého světla, po kůži jí začaly pochodovat malé jiskřičky. Skládaly se jedna vedle druhé tak těsně, že její ruka brzy připomínala tu světélkující kůži z noci u jezera.

„A Strážníčku?“ zavolala na ni Stínka.

Tjava se otočila za hlasem. Jiskřičky se blížily k jejímu krku, některé se zamotaly do sněhově bílých vlasů.

„Nezapomeň, že v dimenzi lidí budeš drobounká. Než se k tobě přidám, nikam nelétej!“

„Neboj se!“ křikla rychle. „Počkám na tebe!“

Pak, jakmile ji světlo zalilo celou, ji trhlina pohltila.