Slunce zářilo na obloze, po mracích ani stopy, tráva s květinami krásně kvetla a já si užívala teplé sluneční paprsky. Všude byly slyšet popěvky ptáčků a jemný letní vítr jsem cítila na líčkách. Vše vypadalo mírumilovně, když v tom se celá krajina rozhořela. Kouř se šířil doslova světelnou rychlostí. Utíkala jsem. Lapala po dechu. Volala o pomoc, ale nikde nikdo. Klesám na kolena, zalykám se kouřem, oči mě pálí, ruce třesou a mysl mi zatemňuje panika. Po chvíli mi plameny olizují záda, hoří konečky vlasů a  syčím bolestí. Plazím se od ohně dál, snažím se uniknout, ale najednou mě obklopují plameny a zatarasí mi cestu. Tohle je můj konec...

,,Ne!" Vykřikla jsem a otevřela jsem oči do mírného světla. Podívala jsem se vedle sebe na digitální hodiny, které ukazovaly šest hodin večer a devět minut. Bylo mi zle, škrábalo mě v krku a pálily mě oči. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nic mi nepřišlo povědomé. Vše mi splývalo dohromady, okolo mě tancovaly tvary a všemožné čáry. Připadala jsem si jako zfetovaná, což není divu, když mi do žíly proudila tekutina zvaná morfium a svět si mi tak zdál krásnější. Tvář mi zalil úsměv a mně se chtělo smát, ale zároveň brečet. 

 Po nějaké době jsem se uklidnila a odtáhla si pramen vlasů z mého oka. V tom mi tělem projelo vzrušení a chloupky na krku se mi zježily. Zorničky se mi rozšířily při uvědomění, co vše se ode dne, kdy jsem nastoupila do nového ročníku stalo. Vše se otočilo o sto osmdesát stupňů. Platonická láska se stala reálnou; prožila jsem všechny emoce, které snad jen jdou; zmýlila se v lidech a nakonec, nakonec jsem přeci jen zjistila pravdu. Snažím se si vybavit, co se stalo, že jsem skončila zde. Sama v místnosti, která mi nahání strach a chlad a bezmoc mi pronikají až do morku kostí. Nenávidím ten pocit, kdy jen ležím, připoutaná k lůžku, neschopná čehokoliv. Ani tady nikdo není. Nikdo zde na mě nečeká. Stalo se to vůbec? Přišel do mého života Samuel? Mám opravdu záležitost s okem? Nebyl to vše jen sen? Nesrazilo mě třeba auto a já jsem byla třeba rok v kómatu? Nad tou myšlenkou se mi stáhl žaludek a vyschlo mi v ústech. Tep se mi zrychlil a já sebou začala zmítat. Vedle mě jsem uslyšela čím dál tím hlasitější pípání a moje tělo se začalo nekontrolovatelně třást. I přes dávku morfia jsem se nedokázala uklidnit, hadička se mi po chvíli z ruky vytrhla a já se rozbrečela. Najednou křičím, brečím, zmítám se a nedokážu myslet normálně. Vidím všude nebezpečí, na jazyku cítím pach krve, v uších mi zvoní a mám pocit, že na mě čeká smrt. Pod postelí. ¨

Slyším kroky. Velmi rychlé kroky a něčí hlas, co rozděluje pokyny. Nevím, kdo to je. Možná doktor, možná sama smrt. Už je pozdě. Smrt na mě čeká pod postelí, už to nestihnete. Sbohem světe. Začínám být paranoidní. Zachraňte mě někdo. Prosím. 

,,Prosím!"

Tma. Už zase. Znovu na mě namířili injekce a já upadla do.. do čeho? Do spánku? Nebo mě prost zabili? Ať už to bylo cokoliv, momentálně se netřesu a je mi i lépe. Je tohle smrt? Prostě jen tma? Čekala jsem teda něco víc, ale nemám si co stěžovat. Můj život byl celkem pohodový. Teda, když nepočítám poslední dva roky no. Rodinka, přátelé, mazlíčci, hudba, jídlo, postel.. Jo, vše bylo super. Co to tady za tím ustříhnout a zapomenout, co se v minulosti stalo. Mně by se to takhle líbilo. 

A najednou se to zase mění. Pode mnou zmizelo to, na čem jsem předtím mohla stát a letím dolů. Padám dolů rychleji než si uvědomuji, ale pád se rázem mění - pode mnou se objevil obraz, nebo spíš scénka. Je to scénka z mého života. Když jsem byla malé dítě a usmívala jsem se na všechny okolo. Jaké klišé. Ale je to milé a cítím, jak mi srdce poskočilo. Usměji se a když se ke mně živá vzpomínka přiblížila, zavřela jsem oči a čekala tvrdý náraz, ale proletěla jsem tím jako mlhou. Přimhouřila jsem oči a viděla další vzpomínku. Ze začátku byla hodně malá, ale když jsem se k ní začala přibližovat, už jsem ji rozpoznala. Byla jsem to já ve školce. A takhle to šlo dál a dál - já v první třídě, v páté, v deváté, na oslavách, na dovolené, s rodinou.. Bodlo mě u srdce. Nechci umřít. Ne teď. Nerozloučila jsem se. Proč jsem se nerozloučila? Jestli mám odejít, musím se rozloučit! Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem se snažila udržet, ale nešlo to. Dlouho jsem žádnou vzpomínku neviděla, když v tom jsem proletěla rázem několika. Nestihla jsem zaznamenat detaily, ale vím, že to byly vzpomínky od doby, co jsem poznala Sama. Rozšířily se mi zorničky a polkla jsem. Srdce mi sevřela ledová ruka a zdálo se mi, jakoby mi ho měla rozdrtit. Vidět to všechno znovu mě bolelo. První den se Samem, Craftcon, narozeniny, úrazy, změny, noví lidé, bolesti hlavy, zmatek, láska, křik.. Bylo toho tolik, že to můj mozek nepobíral. Chtěla jsem se uklidnit a nadechnout se, ale po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a vzlyky byly hlasitější než moje myšlenky. Chci zpátky! Chci zpátky domů! Chci zpátky rodinu, kamarádky, Samuela!

A pak, rána. Dopadnu tvrdě na zem. Není zde žádná matrace nebo cokoliv, co by pád zbrzdilo - prostě jsem se ocitla na tvrdé zemi. Tělo mě tak neskutečně bolelo. Ruce se mi třásly, kolena podlamovala, trhaně jsem dýchala, motala se mi hlava, slzy mi zaschly na tvářích a zvedal se mi žaludek. Myslela jsem, že umřu. Že tohle je můj konec. Bylo mi neskutečně zle a neměla jsem žádnou sílu se zvednout. Pokusila jsem se o to, opravdu, ale jen co jsem se pohnula, tělem mi projela nesnesitelná bolest a moje svaly mě neposlouchaly. 

,,Prošla jsi si tolika věcmi a zvedla jsi se, a teď, když spíš, se nezvedneš ani z mírného pádu?" Slyšela jsem, jak někdo jízlivě řekl a poté se skrčil. Neznala jsem ten hlas, ale zároveň znala. Ten člověk, nebo kdo to byl, mě chytil za bradu a zvedl ji. Rozšířily se mi zorničky. Znovu. Byl to člověk, kterého jsem dříve milovala.

,,Sebe? Co tady děláš? Já umírám? Ty jsi umřel?" ptala jsem se ho a nedala mu možnost mu odpovědět ani na první otázku. Pobaveně se usmál a nabídl mi ruku. Zavrtěla jsem hlavou. Nezvednu se. Ani kdyby mi dal peníze světa. Povzdechl si, natáhl se ke mně, zvedl a podepřel. Překvapeně jsem zamrkala. Kde bere takovou sílu? 

,,Takže.. Co tady dělám? Stojím, podpírám tě, existuji. Ne, neumíráš a já jsem neumřel. Tohle je všechno sen. Já jsem sen. To co říkám jsou výplody tvé fantazie se vzpomínkami na mě." řekl snad na jeden nádech. Mírně jsem pootevřela ústa. Já jsem se asi zbláznila.

,,Jsem blázen?"

,,Ne, ale vlastně ano. Jsi to ty," zazubil se a opatrně se rozešel dopředu. Nevím, jak mohl vědět kam jdeme, když skoro všude byla tma a kolem něj, jakoby byl nějaký anděl, svítila menší záře. Už dávno jsem se přestala snažit to pochopit, protože to nemělo cenu.

,,Kam jdeme?" zamumlala jsem a stále se ho přidržovala. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím, ale jeho ruce mi to nedovolovaly, stejně jako jeho přítomnost. Změnil se. Je jiný než byl. Pokud má dívku, což určitě ano, tak ona má obrovské štěstí. Pousmála jsem se. Seb je milý, ale Samuel je Samuel.

,,Jen se projít. Musíš si zvyknout na nějakou námahu, než se vzbudíš."

,,Co tím myslíš?" ptala jsem se zmateně.

,,Za chvíli se vzbudíš a budeš u sebe mít spoustu lidí. Nemůžeš vnitřně vypadat jako rozkládající se odpadky." ušklíbl se. Jen jsem nad tím protočila očima. V tomhle se zase naopak vůbec nezměnil. Ještě nějakou dobu jsme se belhali tmou a povídali si, jestli se tomu dá tak říkat. Už mi bylo o trochu lépe, když v tom jsem zakopla, spadla a zůstala na kolenu. Sebastián ke mně přiskočil, znovu mi zvedl hlavu a políbil na čelo. 

,,Ty mi nepomůžeš..?" tázavě jsem se na něj podívala. Jen mírně zakroutil hlavou.

,,Už jsem ti pomohl dost. Teď je čas se vrátit. Tak snad brzy na viděnou." Usmál se a to bylo to poslední, co jsem viděla, než jsem cítila, jak mi někdo sevřel popálenou ruku..

S trhnutím jsem se vzbudila a uviděla, jak vedle postele sedí, nebo spíš leží Samuel. Svíral mi jemně pravačku a spal. Jeho měkké dýchání mě donutilo se pousmát. Okolo byla zase tma, ale to mi vůbec nevadilo. Zkusila jsem se mírně pohnout, ale mé tělo mě stále bolelo. Zatnula jsem zuby a pokusila jsem se levou rukou dotknout opatrně své tváře. Sykla jsem. Nebyl to nejlepší nápad, ale co už. Na tváři jsem cítila nějakou chladivou mast. Zadívala jsem se na ruku a všimla si spousty popálenin, které byly pod obvazy. Nebyla jsem pomalu schopná najít na svém těle ani centimetr neobvázané kůže. Polkla jsem. Doufám, že to nejsou až moc závažné popáleniny.. Pohled se mi stočil na Sama. Sám se taky určitě popálil. Přimhouřila jsem oči a zaměřila se na jeho obličej a ruce. Nebylo to tak hrozné. Oddechla jsem si a znovu se podívala před sebe. Zdálo se mi něco v nepořádku. Bylo mi jedno, že někdo mohl zjistit schopnost mého levého oka - to, co se mi nezdálo bylo to, že na něj vidím zamlženě. Je to nová emoce? Nebo co to má být. A najednou se rozrazily dveře. Sam sebou překvapeně cukl, zvedl hlavu, podíval se spěšně na mě a hned ke dveřím. Také jsem se tím směrem podívala a usmála se. Stála tam moje rodina, mé dvě velmi dobré kamarádky, Matyáš, Lara a ten divný Slovák Lukas. Nečekala bych tady zrovna tyhle tři, ale co už. Jsou tady, tak proč bych plýtvala energií, abych je odháněla? Diana a Mia se přihrnuly k mé posteli, následované ostatními. Samuel si zívl, promnul oči a zadíval se na mě.

,,Dobré ráno dobrodruhov."

***

,,Pojďte, tady je skvělé místo na piknik." Vypískla Mia a začala rozkládat s mou sestrou deky. Diana pomáhala matce a otci s jídlem, přítel Mii s tím od Diany opodál přivazovali na strom dvě hamaky, Matyáš a Lukas šli do lesa pro dříví na večerní oheň, Lara a moje druhá sestra zase naopak peskovali ostatní a já se Samem jsme se ještě vraceli k autu pro další deky, jelikož jsme si neuvědomili, kolik nás bude. Na tváři mi hrál úsměv a Sam se chvílemi na mě s láskou v očích zadíval, nic neřekl a pak šel zase dál. Byla jsem šťastná. Po neuvěřitelně dlouhé době jsem byla zase šťastná. Odemknula jsem auto, Sam vzal z kufru ještě tři deky, auto jsem znova zamknula a ruku v ruce jsem se se Samem vydala zpět k ostatním. Ptáte se, kde to jsme? Jsme za městem u louky na kopci. Všichni, kdo v mém životě hrají velkou roli. 

Po chvíli jsme zahlédli naši základnu, když v tom jsem uviděla novou osobu. Nebo teda dvě. Otočili se a já jsem zjistila, že je to on a ona. Všichni stáli několik metrů od dek a zaujatě o něčem s neznámými diskutovali. Zamrkala jsem a snažila se pochopit, kdo to je. A pak mě to trklo.

,,Sebastiáne!" zaječela jsem a rozběhla jsem se jeho směrem. Narazila jsem do něj plnou rychlostí a nebýt jeho, spadli by jsme rovnou na skleničky s pitím. 

,,Sebastián? Kdo je to? Nějaký nový pozdrav?" ušklíbl se a také mě objal. Dlouho jsem ho neviděla. Chtělo se mi brečet, ale zároveň se smát. Je tady. Jak je to možné? Zase jsem ve snu?

,,Ahoj Sebe," zamumlala jsem mu do hrudi. 

,,Co ty tady?" zeptala se ho Diana, když k nám přišla. 

,,Tady Mia," podíval se na ni ,,mě pozvala." vysvětlil a ona se usmála. ,,Jo a," odtáhl se a postavil před nás tu druhou osobu ,,tohle je Isabell. Je z Řecka, ale umí velmi dobře česky." zazubil se a já se na dívku podívala. Byla o něco menší než já, měla kratší, světle hnědé vlasy a oříškové oči. Pousmála jsem se. Byla sympatická.

,,Těší mě Isabell, jsem Kája," kývla jsem jí na pozdrav a dívenka se také usmála. 

,,Také mě těší," odpověděla a chytla Seba za ruku. Nadzvedla jsem obočí a zadívala se na něj. Zrudl a já se rozesmála.

,,Nic říkat nemusíš," mrkla jsem na něj a pobídla ostatní, ať se nově příchozí představí. Když se tak stalo, Sebastián do mě drkl loktem a naše pohledy se střetly. Mírně jsem natočila hlavu na stranu a nechápavě nadzvedla obočí. 

,,Vidíš, že jsi to zvládla. Ani pád tě nezabije," zašeptal a tentokrát na mě mrkl on. Překvapeně jsem otevřela mírně ústa a dívala se na něj, ale on mi už nevěnoval pohled a začal se bavit s Dianou. Jak je to.. takže v tom snu opravdu byl? Měl snad stejný sen?

,,Chápu, že by jste si povídali, ale co takhle si jít sednout na ty deky, co Samuel celou dobu drží a něco si dát? Už dvě hodiny jsem nic nejedla!" navrhla Mia a většina jsme se rozesmáli. Ona je hrozný žrout.

,,Dobrej nápad," odpověděl Matyáš, ale najednou ho přehlušil Lukas.

,,Poslední u deky všechny obsluhuje!" zařval a rozběhl se, aby byl první.

,,Čakaj na mňa! Slovensko ovládne piknik!" přidal se k němu Sam a deky hodil po Laře. Ta si jen odfrkla a vydala se za nimi. Změnila se. Začala se s námi víc bavit. Je sice pořád Lara, ale je už lepší. A Matyáš? Pořád má u mě pořádný vroubek za to, co udělal, ale snaží se to napravit. Je milejší a kdykoliv se kohokoliv dotkne, omlouvá se. Nemusí, ale je vidět, že ho to mrzí. 

,,Tak jdeme, nechci obsluhovat ani jednoho z vás." ušklíbla jsem se a rozběhla se stejně jako ti dva přede mnou.

***

Miluji západ slunce. Ty barvy jsou úžasné. Rudá, žlutá, oranžová, růžová, modrá až fialová. Je to dech beroucí pohled. Usměji se a přijdu si jako na drogách. Podívala jsem se na Samuela, který na tom byl stejně. I on ke mně stočil pohled a bylo to úžasné ho moct vidět opravdovýma očima. Vzpomínáte na ten divný pocit v nemocnici? Měla jsem pravdu, když jsem uvažovala o nové emoci a barvě. Byla to zlatavá barva. Nevím, jaká to je přesně emoce, ale vypadá to na uvědomění. Zvláštní, ale dobré vědět. Přemýšlela bych dál, kdyby mě Sam nevyrušil a nechytil za ruku. 

,,Milujem ťa, vieš to?" zamumlal a propletl si se mnou prsty. Pokud to ještě šlo, můj úsměv se rozšířil.

,,A víš ty, že já miluji tebe?" stiskla jsem mu tu jeho a opřela si hlavu o jeho rameno. Zavřela jsem oči a věděla, že jsem tam, kde jsem chtěla vždycky být a mám, co jsem vždycky chtěla. Milující rodinu, přátelé a přítele. Miluji je. A konečně to mohu říct.

Jsem šťastná.

***

Tak veselé Vánoce Vám všem! <33

Mrzí mě to, ale tohle je konec. Poslední kapitolka této knihy. Rozhodla jsem se ji vydat takto na Vánoce, jako dárek pro vás. Je to nejdelší kapitola v této knize - přes 2 400 slov :D 

Doufám, že se Vám kniha i kapitola líbila a uvidíme se zítra u poděkování, kde se Vám pěkně rozepíšu. Ještě jednou Vám děkuji a užijte si Vánoce!

🎄🐱 Mňaur! 🐱🎄