Po dvou minutách mi to nedalo a šla jsem se podívat, kdo nás poctil návštěvou v pátek večer. V hale jsem zaslechla Magiin vzrušený hlas. ,,Mohl bys mi odplatit trochu sousedské přívětivosti."

Ach jo. Od chvíle, co Mag došla k domněnce, že jsme si s Hansim dali do čumáku, z ní čišela nedůvěra a Hansi se obezřetně stáhl do své nepřístupné skořápky.

,,Mag, co se děje? Pojď dál, pro bůh." chytla jsem ji za paži a protáhla kolem Hansiho, který jen nevěřícně kroutil hlavou.

,,Buran." utrousila Mag polohlasně.

Hansi se uchechtl. ,,Já tě slyšel."

,,Já taky." zabručela jsem. Jejich popichování by mi přišlo zábavné, kdyby Mag něco nežralo.

Dovedla jsem ji na zahradu a představila Samuelovi a Sophii.

,,Dáš si něco k pití? Maso?" nabídl Hansi.

Zavrtěla hlavou. ,,Můžu s tebou chvíli mluvit? O samotě?" procedila mezi zuby. Vypadala den ode dne hůř. Strhaná a dokonale zdeptaná. Vzala jsem si svoji skleničku a s Mag se vrátila zpátky do domu. Sedla si do kuchyně na vysokou barovou židličku.

,,Naliju ti, jo? Vypadáš, jako bys to potřebovala." Namíchala jsem drink a podala jí ho.

,,Simon?" zeptala jsem se bez obalu. Kdo jiný, že? Kdo jiný než její podělaný manžel.

Přitiskla si skleničku k tváři a na chvíli zavřela uplakané oči. ,,Konečně se mi podařilo dořešit hypotéku, všechny pojistky a podobné nesmysly, co byly vázané na Simonův účet."

,,Supr." Pohyb kupředu.

,,Přes známost mě nechali se i kouknout na pohyb na Simonově účtu, legálně jsem na to samozřejmě neměla nárok. Den předtím, než zmizel ho sakumprdum vybílil. Nenechal tam nic." Podívala se na mě. Unavená. Zlomená.

Chápala jsem ji moc dobře.

,,Hajzl," konstatovala jsem.

,,Proboha, co já jsem to vůbec za idiota, že jsem nic nepoznala?"

No, tak tahle otázka hlodala i mě. A nenašla jsem na ni kloudnou odpověď.

,,Třeba mu přeskočilo," navrhla jsem. Tuto diskuzi jsme vedly snad posté. Jak se z milého chlapa, rodinně zaměřeného, šikovného architekta, může vyklubat takové hovado? A to Mag ani netušila, jak grandiózních rozměrů to hovado bylo.

Vypila asi půl skleničky, než se zmohla na větu. ,,Co ty, Amy? V poslední době jsem nebyla úplně nejlepší kamarádka."

Mávla jsem rukou. ,,Máš svých problémů až nad hlavu."

,,Vypadáš ustaraná, zhubla jsi. S Hansim jste v pohodě?"

Na co se mě to kurnik ptáš? Není to jednoduché, ale vyprávět ti to nebudu. Nikdy.

,,Jo. Právě jsme se sestěhovali," poznamenala jsem s lehkým sarkasmem a ukázala rukou kolem sebe.

,,Nevydírá tě, nebo tak něco? Mám pocit, jak když tě táhne dolů."

Uchechtla jsem se. ,,Je to nejhodnější chlap, co znám. Pro mě a Alici by se rozkrájel."

To nebylo nejvhodněji zvolené slovo, honem pryč.

,,To doufám, pořád mi leží v hlavě to odpoledne, co jsem za vámi přišla..."

,,Mag, je to pryč. Vyřešené." Usmála jsem se na ni a stiskla jí volnou ruku, kterou měla položenou na stole. Bylo mi nepříjemné, že si tohle o Hansim myslela, ale bylo to milosrdnější a bezpečnější, než Mag říct čirou a beznadějně krutou pravdu.

,,Pojď se s námi najíst," nabídla jsem.

,,Nechci překážet."

,,Mag, pro boha. Potřebuješ upustit páru. Ti dva jsou fajn lidi a Hansi ti hlavu neukousne."

Když to neudělal doteď.  ,,Prosím," dodala jsem.

Nakonec se zvedla a šla za mnou jako beránek na porážku, posadila se vedle Sophie. Hansi akorát servíroval maso.

Nakrájela jsem Ali její porci na menší kousky a přidala na talíř cherry rajčátka. ,,Klekni si, Šmoulinko." Přisunula jsem jí židli co nejblíž ke stolu.

Hansi se Samuelem se usadili proti nám.

,,V téhle čtvrti bydlí samé krásné ženské," poznamenal Samuel a podrbal se v zrzavé bradce. Prohlížel si Mag s neskrývaným zájmem.

,,Za to u vás ne." zasmála jsem se ironicky.

,,Amy, já mám tu nejkrásnější ženu pod sluncem, o tom žádná. Ale to mi nebrání obdivovat ostatní ženy," odpověděl mi s bohorovným klidem a pobaveným blýsknutím v očích.

,,Co děláš, Mag?" zeptal se, i když o ní věděl víc, než by jí bylo milé.

,,Jsem pediatr."

,,Máš soukromou praxi?"

,,Ne." poprvé se na něj usmála. ,,Pracuji v Městské nemocnici na novorozeneckém oddělení. Na nedonošencích," upřesnila.

,,Pěkně náročné, co?" přidala se Sophie.

,,To jo. Ale vidíme spoustu zázraků. Ti drobečci jsou úžasní bojovníci." Rozzářila se jak lampión.

,,Ještě jsi nevyhořela, viď? Dovedeš ve své práci vidět to krásné." Sophie ji obdařila podobným, téměř mateřským úsměvem.

Mag jen pokrčila rameny.

Přikryla jsem Alici fialovou peřinkou a políbila ji na čelo. Pravidelně oddechovala pootevřenou pusinkou, drobné rtíky roztomile našpulené. Usnula hned, jen co zvládla pět vteřin nepovídat. Překypovala zážitky.

Rozhlédla  jsem se po zšeřelém pokoji, nakonec jsme použili bílý nábytek  z jeho původního pokojíku. Hansi na Aliciino výslovné přání vymaloval stěny světle meruňkovou barvou, doplněnou bordurou s obrázky panenek. Nad postel si nechala pověsit jednu z našich prvních společných fotek, momentku od moře, kde nás Mag zachytila, jak Ali držíme každý za jednu ruku a zvedáme ji nad přicházející vlnu. První jednohubka štěstí. Tenkrát jsem si myslela, jak se můj život zkomplikoval, dnes mi to přišlo k smíchu. Problémy vypadaly jinak, jak jsem bohužel osobně zjistila.

Pohladila jsem Alici po tváři a silou vůle zahnala všechny chmury. I pro ni je to první noc v novém domě. V pootevřeném okně se lehce pohnul lapač snů, který jsme spolu vyráběly minulý týden na zahradní slavnosti pořádané školkou. Kéž by měl sílu ochránit tě, aspoň před zlými sny.

Pustila jsem chůvičku a sešla za ostatními do zahrady.

,,Právě v čas. Pojď ke mně." Kývl na mě Hansi rukou a druhou, aniž by čekal na odpověď, mě stáhl na svůj klín.

,,Haf haf," odpověděla jsem se zpožděním, ale udělala jsem si pohodlí na jeho stehně a chodidla zapřela o lištu pod stolem. Objal mě kolem pasu a hlavu zabořil do prohlubně mezi krk a rameno. Sálalo z něj příjemné teplo, bezpečí.

Sophie mi podala zapáleného jointa. ,,Už můžem, ne? Mravní výchovu nenarušíme," zasmála se a porovnala si brýle na nose.

,,No mě už asi nezkazíš, žiju s Hansim." zakřenila jsem se. Potáhla jsem z jointu a podržela horký vzduch v plicích.

Samuel se začal řehtat. ,,Tak o tom silně pochybuji. Měla bys Soph vidět, když se rozjede, strčila by půlku našich chlapů do kapsy. Natož tak slušného kluka jako je Hansi."

Po obličeji se mi rozlil přiblblý úsměv, jen málokdo by označil svalnatého hromotluka, na kterém jsem se uhnízdila, za kluka. Znovu jsem potáhla a podala trávu Hansimu. ,,Nevím, jestli bych to chtěla vidět."

,,On si děsně vymýšlí." mávla rukou Sophie, ale cukaly jí koutky.

Samuel zapálil dalšího jointa a podal ho přímo Mag. ,,Jen čisté, lékařské cannabis."

,,Nejsem tak úzkoprsá." vycenila na něj zuby v lehce přiopilém úsměvu. ,,Jen se bojím, že pak budu bulet jako želva."

,,To nevadí, my to zvládnem." Kývnul zrzavou hlavou. V očích se mu zračil opravdový zájem. naučil se od své ženy o psychologii hodně. Nebo dlouholeté vedení Ranařů mu bylo dostatečnou školou. Působil jako zkušený muž, téměř otcovská postava, klidný, vyzařující sebejistotu. Dovedla jsem si představit, jak působil na Mag, která neznala pravou podstatu věcí. Netušila, že člověk naproti ní vládne jedné z největších pololegálních organizací na východním pobřeží, motorkářskému klubu, jehož členům se každý soudný jedinec vyhýbá širokým obloukem. O zajišťování pohřbu, lépe likvidaci tělesných ostatků jejího drahého chotě, bych se raději taky nezmiňovala. Tráva by mohla být příliš slabá.

Mag potáhla a přivřela oči. Možná tohle potřebovala nejvíc.

Pánové mohli být nebezpečná a intenzivní společnost, ale pro Mag nepředstavovali žádné riziko, nemohla za to, co Simon udělal, vlastně byla jen jeho další oběť.

Lehce jsem se vymanila Hansimu a naklonila se k Mag, abych ji mohla sevřít ruku. Nebylo to moc, jen ubohé gesto podpory, že v tom není sama. Po tvářích se jí koulely osamocené slzy.

Sophie byla rychlá, přistrčila si k ní židli a objala ji kolem ramen. Mag v té poloze plakala asi dvacet minut a mezi vzlyky vysvětlovala Simonovo zmizení.

,,Přinesu jí deku." Zvedla jsem se na nohy. Pár minut mi trvalo než jsem kýžený chlupatý kousek našla v jedné z nevybalených krabic. Přikryla jsem svoji nejlepší kamarádku a bolelo mě u srdce. Otírala si obličej a nešťastně popotahovala. ,,Nechtěla jsem vám zkazit večer," škytla.

,,Nekazíš, Mag." Pohladila jsem ji po vlasech.

Po stole mi poskočil telefon, vibroval tak vydatně až drcnul do skleničky na vysoké nožce. Chytila jsem telefon a vedle mě simultánně vystřelila Hansiho ruka a zastavila padající skleničku.

Podívala jsem se na displej. ,,Martin?"

,,Doktor?" zeptali se Hansi a Samuel současně.

,,Jo, o půl desáté." Promnula jsem si spánky. Co může pro boha chtít?

Přijala jsem hovor.

,,Ahoj, Amy." promluvil odměřeným lehce ustaraným hlasem.

Od naší neshody v baru před půl rokem jsme se snažili sobě vyhýbat. Pokud jsme se potkali v nemocnici, byli jsme oba zdvořilí a tvářili se, že o sobě navzájem nevíme nic zvláštního, co by stálo za zmínku. Truchlil a bylo vidět, že ho bratrova smrt nehezky pokosila, ale měla jsem svých odporných problémů dost, na to, abych řešila cizí.

,,Není náhodou u tebe Mag?"

,,Proč?" zeptala jsem se stroze. Nechtěla jsem přítelkyni vystavovat dalšímu stresu, ať už po ní chtěl cokoliv.

,,Nebere telefon."

,,Měla by?"

,,Amy, prosím," nezněl naštvaně, spíš unaveně a smutně.

Mag zvedla hlavu a podívala se na mě. Rty jsem naznačila Martinovo jméno, netušila jsem, jestli nás předtím vnímala. Jen přikývla. Co ti dva mají společného? Nezmínila se, že by... Nic mi do toho není a zeptat se můžu až bude v lepší kondici.

,,Sedí naproti mně."

,,A je v pohodě?"

,,Trochu opilá, nepatrně zhulená," připustila jsem.

,,Dohlídneš na ni prosím, že se dostane v pohodě domů?"

,,Ano," odpověděla jsem jednoduše. Spíš ji nechám spát tady.

,,Díky." Nečekal na odpověď a típnul hovor.

Chvíli jsem zírala na displej, jakoby mi mohl odpovědět na hejno otázek, co mi poletovalo v mysli.

,,Kontroloval Mag," konstatovala jsem nakonec.

Samuelovi překvapením povyjelo huňaté obočí, až se málem dotklo linie vlasů. ,,Že by nový úlovek? Prý od něho odešla manželka." 

A pak že ženské klevetí.

,,Byl málo doma a nosil moc peněz, nechutná kombinace." Pokrčil mohutnými rameny.

Mag nereagovala, ani se nepozastavovala nad tím, že Samuel i Hansi znají Martina. Dolila jsem jí i sobě skleničku.

Někdy osud rozdával zákeřné rány a když už se rozhodl někoho podusit, tak ho drapl pod krkem a v nadělené porci hnusu ho pořádně vykoupal. Neměl slitování a nebral si servítky, když dupal po našich snech.