,,Nevím, jestli tohle zvládnu," prohrábla jsem si prsty vlasy a svázala je do culíku. Dovedla jsem si představit hvězdokopu mizerných scénářů.

,,Zkusíš a uvidíš. Budu tam celou dobu s tebou, kdyby něco," ujistil mě Hansi.

Vzal mě za ruku a ramenem otevřel prosklené dveře do fitness centra. Jonathana mu doporučil Samuel. Byl Ranař, ale to už mi v poslední době začínalo být jedno.  Simon byl právoplatným členem středostavovské "normální" společnosti, bez záznamu v trestním rejstříku a stejně v sobě ukrýval nepochopitelné zlo. Relativizoval pro mě pojem normální, bezpečí a přátelství. Podkopal moje dlouhá léta budované představy o světě a já se teď cítila zranitelná a neuvěřitelně zmatená. Pomohli mi lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou spodina společnosti, jen trpění, prokvetlí nekalostmi, poté, co mě zranil vlastní kamarád. Nemohla jsem se spolehnout na vlastní úsudek, což mě děsilo do morku kostí.

Sevřela jsem Hansimu prsty a šla za ním do zadní části centra, kde se, za polstrovanými a  nejspíš i zvukotěsnými dveřmi, nacházel boxerský ring.  Mezi provazy do sebe zrovna bušili dva holohlaví mladíci. Zarazila jsem se. Měla jsem chuť se otočit a zmizet.

,,Kouzelníku," ozval se vedle nás hluboký chraplavý hlas.

,,Trenére," Hansi kývl směrem k přicházejícímu muži. Byl o pár let starší než my, oblečený ve sportovním tílku a teplácích. Pravou paži krylo tetování od prstů až ke klíční kosti. Usmál se na nás.

,,Ty musíš být Amy," lehce uklonil hlavu na stranu a pár vteřin si mě prohlížel.

Podala jsem mu ruku, pevně mi ji stiskl.

,,Hansi mi naznačil v hrubých obrysech o co jde."

Uf. Do tváří mi stoupalo horko. Tohle nebyl nejlepší nápad.

,,Amy, nemáš se za co stydět. Nejsi první žena, kterou budu učit sebeobranu po takovém šeredném zážitku."

Pokrčila jsem rameny, neměla jsem sílu mluvit. Bylo mi nepříjemné, že další člověk, navíc chlap, věděl, čím jsem prošla.  Nevědomky jsem stiskla Hansimu ruku. 

Přitáhl mě do objetí. ,,Budu tady celou dobu a Jonathanovi můžeš věřit," políbil mě do vlasů.

,,Máš u sebe pistoli, nebo jinou zbraň?" zeptal se Jonathan klidným hlasem.

,,Jo."

,,Tak ji prosím dej Kouzelníkovi. Nerad bych skončil s dírou v břiše," zazubil se na mě.

Sáhla jsem za kraťasy a podala pistoli Hansimu. Chvěly se mi ruce. Tohle mi fakt nedělalo dobře. Zbraň jsem vnímala jako pojistku, že se už nikdy žádný muž nedostane bez mého souhlasu tak blízko, ale chápala jsem, proč ji u sebe teď nemůžu mít.

,,Není ti to příjemné?" zajímal se Jonathan.

,,Vůbec," přiznala jsem popravdě.

,,Tomu rozumím. Dívej Amy, vím, že mě neznáš, ale můžeš mi věřit, neublížím ti. Jen ti chci pomoct naučit se bránit i v okamžiku, kdy zbraň mít nebudeš."

Protože se mi to už stalo? Protože jsem byla takový debil, že jsem pustila k sobě domů manžela nejlepší kamarádky a pistoli nechala v kabelce? Kdybych ji měla u sebe...

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se zahnat vtíravé myšlenky.

,,Když ti to bude vyhovovat, budeš za mnou jednou týdně chodit na trénink. Je to taková všehochuť z bojových sportů, vyzobaná a zaměřená na co největší účinek s co nejmenším úsilím."

Odvedl mě k ringu, který se zatím vyprázdnil.

,,Kdykoliv toho na tebe bude moc, stačí říct stop. Nebo, pokud by to nešlo, dvakrát plácnout dlaní do matrace."

To má v plánu mě povalit na zem, abych na tu matraci dosáhla?

Otřepala jsem se. Ohlédla jsem se po Hansim, posadil se hned vedle provazů, na plastikovou židli a s napjatým výrazem nás pozoroval.

,,Máte proti nám silovou a váhovou nevýhodu, o tom žádná, ale to neznamená, že jste bezbranné. Nejlepší je se do takové situace ohrožení nedostat, nebo z ní utéct."

Uchechtla jsem se.

,,No jo, holt to neklapne vždycky," vrátil mi úsměv. ,,Takže když máš tu smůlu, že jsi beze zbraně s útočníkem a útěk selhal, tak přichází na řadu naše metody. Pořád můžeš útočit na slabiny. A to doslova. Nebrat si servítky a útočit s cílem vážně ublížit. Takže rozkrok, obličej, krk. Vyzkoušíme si to. Pokusím se tě dostat na zem a ty se budeš bránit jak ti to jen půjde."

Začala jsem rychle vrtět hlavou. ,,To ne, to nepůjde."

,,Amy, potřebuji vědět, co umíš, co v tobě vězí, abych věděl na co se pak zaměřit."

Kývla jsem, ale všechno vevnitř mi velelo zdrhnout.

Stál proti mě a vyčkával. Znovu jsem kývla.

,,Tak pojď," řekl klidným hlasem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tep mi do uší bubnoval v tempu speed metalu a sotva jsem dýchala.

Moje dilema vyřešil Jonathan za mě, drapl mě za zápěstí a přitáhl k sobě.

Ruka mi automaticky vyletěla proti jeho obličeji, ale zachytil ji dřív, než stihla zasáhnout svůj cíl. Zaječela jsem leknutím a prudce vykopla kolenem, Jonathan to ale evidentně čekal a byl výrazně rychlejší než já. Ukročil, aby se vyhnul mému koleni a ze strany mi podrazil nohy. Dopadla jsem na záda a během setiny vteřiny seděl Jonathan na mých stehnech a držel mě za zápěstí. Něco mi přecvaklo v hlavě, nevnímala jsem tělocvičnu, ani Trenéra. Vládu převzala panika a čirý děs. Znovu na mě dřepěl Simon, já se se svíjela jak had a bylo mi to houby platné. Zase se neubráním. Nepřežiju to podruhé.

,,Amy, otevři oči," cizí hlas mě vytrhl z hrůzy.

Zírala jsem nad sebe do hnědých očí s vějířky vrásek od smíchu. Není to Simon.

,,Neublížím ti," promluvil klidným hlasem. Skulil se ze mě a podal mi ruku, abych se mohla zvednout.

Sklonila jsem hlavu mezi kolena a zhluboka dýchala, dokud nezmizel pocit na zvracení.

Konečně jsem se narovnala, abych viděla Jonathanovi do obličeje.

,,Nebylo to špatné. Máš reflexy a nebojíš se reagovat. Jen jednáš předvídatelně, ale na tom můžeme zapracovat. A pak to nejdůležitější, nesmíš vypnout. Pokud zavřeš oči, prohrála jsi. Vtáhne tě to zpátky do tvých vzpomínek a zamrzneš. Tím dáš protivníkovi do rukou veškerou moc."

Dalších půl hodiny mi vysvětloval a předváděl, jak někoho správně nakopnout do rozkroku. Snažila jsem se soustředit na všechno, co mi říkal a ukazoval, po nějaké době jsem se i přestala třást.

,,Domluvili jsme se na úterky odpoledne," oznámil Trenér Hansimu.

,,Fajn," odpověděl. Sledoval mě ostřížím zrakem a nejspíš čekal, kdy se sesypu, nebo začnu sprostě nadávat.

,,Bude to náročné, ale dá to. Vypadá jako bojovník," okomentoval Trenér, jako by hodnotil výkon dítěte ve sportovní soutěži na základní škole.

Zasmála jsem se.

,,Podle čeho tak soudíš?"

,,Neutekla jsi s brekem. A jsi evidentně odhodlaná získat zpátky ztracenou sebedůvěru."

Pokrčil rameny, jako bych se ho ptala na očividné.

Rozloučili jsme se a vyšli ven, kde jsem se konečně pořádně nadechla. Bude to záhul, ale vlastně se na další lekci těším.

,,Potřebuju panáka," zabručel Hansi.

,,Co? To spíš já, ne?"

,,Dobře, oba potřebujeme panáka."

Podal mi helmu.

Až teď jsem si všimla, že je lehce sinalý.

,,Hansi? Je ti dobře?"

,,Teď už jo," vycenil zuby.

,,Ale?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Když tě povalil na zem, tak jsem tam málem naběhnul. Měl jsem chuť ho rozcupovat," přiznal.

,,Věděl jsi, že to udělá. Slyšel jsi každé slovo," podotkla jsem.

,,Jo, jenže se to všechno nějak špatně pospojovalo. Cítil jsem takovou bezmoc, jako když..." odvrátil se ode mě a vyfoukl z plic nahromaděný vzduch.

Přimáčkla jsem se k němu a objala ho kolem pasu. Triko měl zpocené a pomačkané, ale to nevadilo. Potřebovala jsem cítit jeho dotyk jeho těla, jistotu mého přístavu.

,,Je mi na blití z toho, že jsem tě neochránil," zašeptal mi do ucha.

,,Nemohl jsi. Vždyť jsi tam nebyl."

Vytáhla jsem se na špičky a přejela dlaní po jeho tváři. Sklonil se blíž a opřel si čelo o moje. Stáli jsme uprostřed parkoviště v němém objetí dlouhé minuty.

Oba jsme měli stejný problém, jen z jiného úhlu. Cítili jsme odpovědnost za chování někoho jiného a nedokázali se popasovat s realitou, že jsou věci, kterým nedokážeme zabránit. Nedokážeme ovlivnit, jestli se v našem životě neobjeví další magor, další nešťastná shoda okolností, která nám zlomí vaz.