Dalších šest týdnů jsem předstírala svůj původní život. Chodila jsem do práce, která mi nakonec poskytovala nejlepší možnost úniku před vlastními myšlenkami, na pravidelné obědy s nešťastnou a depresivní Mag, vyzvedávala jsem Ali ze školky, a společnými silami s Hansim pro ni vytvářela zdání normality. Dvakrát týdně jsem se sešla se Sophií a snažila se porovnat si bordel v hlavě, který za sebou zanechalo jedno nepěkné dopoledne. Snažila jsem se neztratit víru, že jednou znovu najdu čím zaplnit svoji vlastní skořápku. Zuby nehty jsem se držela pro Ali a Hansiho.

Snažila jsem se, přesto jsem měla pocit, že sama neovládám nic, že se všechno může během zlomku vteřiny zcela nenávratně podělat.

Něco se musí změnit, jinak uhniju sama v sobě. Klopýtala jsem přes svůj vlastní stín, sama sobě jsem házela klacky pod nohy pochybnostmi a nejistotou. Začala jsem osnovat plán. Musím začít maličkostmi. Opět získat moc sama nad sebou.

Sedla jsem si do auta a nastartovala. Do navigace jsem zadala adresu a vyjela do mírného provozu. Přidala jsem na hlasitosti a bubnovala si o volant do rytmu. Bude líp. Můj život neskončil. Nedovolím, aby mě Simon i z hrobu dovedl ničit. Hrobu? Nejspíš žádný nemá. Taková bestie si žádný nezasloužila, i obyčejná hlína by se musela cítit zneužita a pošpiněna, kdyby měla ležet na jeho zkaženém těle.

Zaparkovala jsem na posledním volném místě mezi starými pickupy a vypnula motor. Vzala jsem kabelku a s nedůvěrou vykročila k nízké stavbě s malými okny. Oprýskaná omítka a odpadky poházené po chodníku mě téměř odradily, ale zatvrdila jsem se. Tohle potřebuji, jinak se nehnu z místa.

Prošla jsem chodbou, kde to lehce čpělo močí a odbočila ke dveřím, nad kterým svítil modrý neonový nápis: Inkoustová královna. Zaklepala jsem a vešla. Překvapila mě malinká místnůstka vybavená černým stolkem, na němž ležely tatérské časopisy. Na levé zdi seděl namalovaný obrovský drak svírající v drápech krvácející srdce. Lekla jsem se ho jen trochu. Vpravo se nacházely dvoje dveře, jedny, blíž ke mně, byly pootevřené.

,,Hned jsem u vás." ozval se melodický ženský hlas.
Za okamžik se objevila opálená, svalnatá holka v letních šatech. ,,Amy Castellová?"

Přikývla jsem.

Nabídla mi ruku, stiskla jsem ji a na okamžik nechala klouzat pohled po její kůži. Nebyla jsem znalec, ale její tetování bylo jednoduše krásné. Jemné, ženské, perfektně ji doplňující.

,,Já jsem Maria. Dáš si něco k pití? Kafe? Pivo?"

,,To asi budu potřebovat," souhlasila jsem s úsměvem.

Zmizela v druhých dveřích a přinesla dvě orosené plechovky. Jednu mi podala.

,,Pojď," zavelela a vpustila mě do svého království.

Tatérský salón měla spartansky čistý. Otevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch, který se mísil s vůní vanilky uvnitř. Na zdech visely černobílé fotky tetování, nejspíš Mariina vlastní díla.

,,Můžu ti ukázat, co mě napadlo, když jsi mi minulý týden napsala. Myslím, že by se to k tobě hodilo, když tě teď vidím. Myšlenku jsem zachovala, jen jsem udělala trochu stylizovanější variantu."

Přikývla jsem a upila z piva.

Maria otevřela zelený šanon, vycvakla průhledné desky a podala mi je. Opřela jsem se zadkem o tatérské křeslo a zkoumala obrázek ve svých rukou vyvedený černou tuší na béžovém papíře.

Dýka byla namalovaná s detailním gravírováním drobných lístečků a šlahounů růže a zdobeným jílcem. Přes záštitu byl přehozený pruh papíru a na něm gotickým písmem napsáno: VYTRVÁM A PŘEŽIJI. Hlavice měla tvar lebky.

,,Každá část má svůj význam, který se nádherně doplňuje. Dýka symbolizuje boj, varování, nebo také připomenutí nebezpečí skryté v ostatních lidech. Lebka značí smrt, ochranu a statečnost. Růže namalovaná na čepeli připomíná, že život je krutý a nutnost zůstat silný. No a ten nápis mluví sám za sebe," vysvětlila Maria a dopila pivo.

,,Jestli se smím zeptat, co jsi přestála? Tohle si člověk nenechá vytetovat z rozmaru."

,,Znásilnění," odpověděla jsem prostě.

Viditelně se otřásla. ,,Doufám, že se bude smažit v pekle."

,,Já taky."
Poslala jsem ho tam expresem.

,,Je to dokonalé," okomentovala jsem Mariin obrázek po chvíli zamyšleného ticha.

,,Tak jdem na to?" usmála se na mě, až ukázala velké bílé zuby.

V levém stehně mi tepalo, ale tuto bolest jsem vítala. Připomínala mi, že jsem naživu, že jsem udělala vědomé rozhodnutí a bolest byla výsledkem mé akce, ne někoho jiného. Brala jsem si zpět moc nad vlastním osudem.

,,Mamiiii," Ali přiběhla rychlostí i s vehementností kulového blesku a okamžitě se mi drala do náruče.

,,Ty jsi to stihla. Budeš dneska číst ty?"

,,Jak jsi se měla, Kočičko?" zeptala jsem se místo odpovědi.

,,Spravovali jsme s taťkou motorku."

,,Perfektní."

,,A nechal mě vyzkoušet si tvoji helmu. Úplně mi pasuje. Úplně," zdůraznila.

Sykla jsem bolestí, když mě nabrala patičkou do zalepené části vnějšího stehna.

,,Co se ti stalo, mami?"

,,Nic. Jen jsi mě nakopla," pohladila jsem ji po vlasech.

Shodila jsem žabky z nohou a zamířila, s Ali v náručí, do kuchyně. Rychle pryč z předsíně. Ale už dlouho mě tenhle prokletý dům trápit nebude. Další bod mého plánu.

,,Ahoj, Zlato." Hansi nás objal a líbnul na čelo mě a poté Ali.

,,Vypadáš... dobře. Rozzářeně," konstatoval a zkoumavě si mě prohlížel.

,,Mám hlad jako vlk."

,,V lednici máš salát. My měli špagety."

,,Jak jinak."

Ali by salát do pusy nestrčila a vždycky, když s Hansim zůstali sami, tak si vařili studentské špagety.

,,Počkáte na mě se čtením, než se najím?"

,,Jasně," odpověděli naráz.

Společnými silami jsme Alici uložili a já se po dlouhé době těšila na večer.

Nebudu se bát, tohle zvládnu. Musím. Je to jen další krok ke svobodě. Několikrát jsem o tom mluvila se Sophií, shodly jsme se, že i neúspěšný pokus se počítá. Důležité je nesetrvat na místě, pomalými kroky postupovat vpřed.

Rychle jsem se osprchovala, vyhýbajíc se čerstvé ráně na stehně. Našla jsem si temně červenou saténovou noční košilku lemovanou černou krajkou a přes ni jsem přehodila župánek stejné barvy. Sahal mi akorát ke kolenům.

Sešla jsem dolů do obýváku za Hansim. Seděl na gauči a četl si, totálně zabraný do děje nové severské detektivky. Vyzařoval klid a sílu, a to bylo, co jsem přesně potřebovala.

Zhluboka jsem se nadechla a sesbírala drobky odvahy, potichu jsem došla až k němu a položila mu dlaně na kolena.

Překvapeně zvedl oči od knížky. Přejel mě pohledem od hlavy k patě a rychle se vrátil zpátky k mému obličeji. Rty mu zvlnil nepatrný úsměv, oči se rozsvítily nadějí.

,,Ahoj, Krásko."

Nic neslibuji, jen že to zkusím. Když to nepůjde, můžu utéct. Hansi to přežije, já také.

Opět jsem se zhluboka nadechla a sklonila se k Hansimu. Opatrně jsem se dotkla jeho rtů svými. Byly horké a vláčné a chutnaly po pivu. Do brady mě škrabaly jeho vousy. Zkusila jsem to znovu. Jemně jsem ho políbila, jakoby to bylo poprvé a ono bylo. Přejela jsem konečky prstů po Hansiho lícních kostech, po čelisti. Dívala jsem se na něj, abych si byla jistá skutečností, aby můj mozek se mnou nemohl hrát poker s flash backy.

Potřebovala jsem vidět jeho zelené oči plné něhy a úžasu, tvrdé rysy povolené útočícími emocemi. Musela jsem vnímat jeho přijetí, abych mohla přeprat svoje pochybnosti.

Uvelebila jsem se mu na klín, zatím dobré. Přetáhla jsem mu triko přes hlavu a zahodila ho. Bloudila jsem dlaněmi po nahé kůži, seznamujíc se. Zastavila jsem pravou ruku nad Hansiho srdcem. Vnímala jsem tlukot, rychlý pravidelný rytmus ujišťující mě, že tohle můžu zvládnout.

,,Amy, miluju tě," šeptl.

,,Můžu se tě dotknout?"

Přikývla jsem.

,,Kdyby to nešlo, tak mě zastav."

Jemně mě hladil na předloktích a šnečím tempem postupoval výš. Díval se mi do očí a kontroloval, jestli jsem v pohodě.

Svlékl mi župan z ramen.

Zadrhl se mi dech.

Možná tohle šestinedělí pro něj bylo horší, než celé roky ve vězení.

Dotýkal se mě bříšky mozolnatých prstů, jakoby mezi námi přeskakovaly výboje statické elektřiny, probouzel mě z kómatu.

Vzala jsem jeho ruce do svých a položila si je na prsa.

Pokračovali jsme extrémně pomalým tempem, připomínající nejisté školáky na prvním rande.

,,Co to tu máš?" zeptal se překvapeně, když se mě dotkl na levém stehně.

,,Překvapení," špitla jsem.

,,Můžu se kouknout?"

,,Velmi opatrně, je to dost citlivé."

Trochu se uchechtl, musel tu tupou bolest znát důvěrně.

Odlepil spodní roh náplasti a odhrnul ji tak, aby se mohl podívat. Zkoumavě si prohlížel každičký detail.

,,Líbí?" nevydržela jsem.

,,Rozhodně. Výstižné a krásně provedené," usmál se na mě a přilepil zpátky náplast, která mi zakrývala horní třetinu stehna.

Navzájem jsme se svlékli a rozvláčným tempem se mazlili.

Objala jsem prsty jeho chloubu. ,,Můžu?"

Nečekala jsem na odpověď a se zadrženým dechem ji nasměrovala ke vchodu do svého nitra.

,,Mám strach." přiznala jsem potichu.

Celá jsem se chvěla, ale moje odhodlání bylo větší, než děs, který se mi sunul po páteři vzhůru.

,,Já vím. Přestaneme, kdykoliv řekneš."

Pomaličku jsem na něj dosedla. Zírala jsem mu do očí a snažila se vší silou vůle zůstat v daném okamžiku, vnímat jen Hansiho.

,,Jsi nejkrásnější a nejstatečnější stvoření, jaké jsem kdy viděl," hladil mě po vlasech. ,,Dokonalá," políbil mě na špičku nosu.

Začala jsem opatrně pohupovat pánví, zatím co mi rty dráždil bradavky.

Pomilovali jsme se něžně, beze spěchu, plně v mé režii.

,,Děkuju." šeptla jsem.

Vzal mě do náručí a odnesl do ložnice.

Drazí partneři v literárním zločinu, po několika radách od korektora, jsem trochu pozměnila formátování a začala používat kurzivu pro označení vnitřní řeči naší drahé Amy. Omlouvám se, pokud změna na Vás působí rušivě, postupně bude aplikována i na již publikované kapitoly. Díky za čtenářskou trpělivost:-)

Ještě jedna poznámka: nápis na tetování je inspirovaný anglickým ENDURE and SURVIVE, což samozřejmě vypadá výrazně líp, než česká varianta.