Zhasla jsem lampičku na nočním stolku. Postel vedle mě zůstala ustlaná a prázdná. Smutná jako připravený hrob. Bylo půl dvanácté. Hansi nepřišel. Nezavolal. Nenapsal. Znova jsem zkontrolovala telefon. Nic. Po zádech mi začala stoupat vlna chladného strachu. Tohle jsem už jednou zažila. Prosím už ne. Prosím, ať se jen někde zdržel. Ale podvědomě jsem tušila, že komunikační ticho nevěstí nic dobrého. Podobnost s nocí, kdy zatkli Hansiho mě děsila. Přitáhla jsem si peřinu až pod bradu. Prosím, neudělej žádnou kravinu. Znovu bych to nepřežila a Ali taky ne. Nakonec mě zmohla únava, propadla jsem se do neklidných snů.

S leknutím jsem se posadila. Klid spícího domu rušilo drnčení telefonu. Chvála bohu. Rychle jsem se pro něj natáhla. Na displeji svítilo Samuelovo jméno. Ne Hansiho. Zadrhl se mi dech, ruce se mi chvěly a srdce jsem cítila až  v krku.

,,Ano?" prosím, prosím, ať to není tak hrozné.

,,Amy, Kouzelník to schytal."

,,Cože?"

,,Hansi, Kočko. Pořezali ho, můžeš přijet?"

,,Zavolej mu sakra sanitku!" zaječela jsem.

Neodpověděl.

,,Amy, přijedeš nám pomoct?"

,,Nám? To tam máte krvavé lázně? O nemocnici jste neslyšeli?" tahle banda tvrďáků je pekelně natvrdlá.

,,Pošlu ti adresu, ju? Přijeď, co nejdřív." a zavěsil.

Během pár vteřin pípla smska s adresou. Hansi, do čeho ses to zas namočil?

,,Do prdele." ulevila jsem si. Protřela jsem si oči, abych zahnala pálení vzteklých slz.

Vylezla jsem z postele a natáhla na sebe džíny a triko, vlasy svázala rychle do culíku a vzala telefon do ruky. Vytočila jsem Samuela. Zvedl to po prvním zazvonění.

,,Máte tam aspoň šití? A dezinfekci? Nemám doma nic většího, než na odřené koleno." vychrlila jsem.

,,Jo, Martin přivezl všechno potřebné."
Ticho.

Fajn, Jedu. Jedu si pro tebe Hansi, vydrž.

Zavolala jsem Mag a domluvila s ní přepadové hlídání. Moje nejzlatější Mag. Vzala jsem spící Ali do náručí, čapla jsem kabelku klíče od auta. Odvezla jsem ji k Mag. Čekala na mě pod lampou u vchodových dveří, zabalená v županu a rozcuchaná.

,,Neptám se." řekla rozespale a vzala si ode mě Ali.

,,Děkuju moc, zachránilas mě."

Cesta podle navigace měla trvat dvacet jedna minut, byla jsem tam za deset. Úzká cesta vedla k bráně ve vysokém ostnatém plotu, kterou hlídal pořez s automatickou puškou přes rameno. I bez pušky by vypadal dost děsivě. Zhluboka jsem se nadechla a snažila ignorovat vysokou tepovou frekvenci srdce, které hrozilo, že mi vyskočí mezi žebry. Stáhla jsem okénko. Obrův i můj obličej zalilo světlo z průmyslového reflektoru. Z koutku mu vykukovalo párátko, když promluvil, pohybovalo se svým životem.

,,Kouzelníkova doktorka?"

Přikývla jsem.  Kdyby mi nebylo zle z představy, co najdu za branou, kterou hromotluk hlídal, musela bych se smát. Jsou jak malí kluci, přezdívky, hrady a bitky, jen bohužel zbraně už nemají dřevěné. Zapomněli dospět.

,,Vem to hopem. Dneska je to divoké." pobouchal kapotu mého auta a nechal mě projet. Silnička pokračovala dál, kousek za zatáčkou se objevilo několik budov, s hlavní třípatrovou a další přízemní okolo. Asi bývalá farma.

Zaparkovala jsem mezi řadu harleyů a modrou Q7. Vyskočila jsem z auta a než jsem stihla za sebou zabouchnout dveře, stál vedle mě sotva dvacetiletý klučina. Rozcuchané hnědé vlasy a vyvalená očiska plná těžce potlačovaného úděsu. No potěš koště. ,,Amy?"

,,Jo, to jsem já." třeba si časem zvyknu, že všichni vědí, kdo jsem.

,,Kde je Hansi?"

,,Zavedu tě tam. Hlavně rychle." Vypadal, že by mě nejraději vzal za ruku a dotáhl dovnitř. Nemusel, vyběhla jsem za ním sama. Představivost mě popoháněla. Ale nemohla mě připravit na to, co jsem našla ve velké hlavní místnosti. Do nosu mě praštil pach krve a potu smíchaný s cigaretami a pivními výpary. V obrovském obýváku s dřevěným barovým pultem po pravé straně, se rozložila polní nemocnice.

,,Pane Bože." vyjekla jsem. Na zemi a po gaučích leželo dobře třináct zraněných mužů, přelétla jsem je pohledem, pořezaní, postřelení, dobití. Luxus. Mezi nimi jako čmeláci poletovali ostatní Ranaři a několik žen a snažili se pomoct, jak dovedli.

,,Hansi?"  v mumraji jsem ho neviděla, tak jsem se s otázkou otočila na mladíka.

,,Kdo?" odpověděl nechápavě, ačkoliv ještě před pár vteřinami věděl, za kým jdeme.

,,Kouzelník." Chlapče, ty jsi úplně mimo, měl bys být doma u mamky a ne v tomhle předpeklí.

,,Támhle v rohu." zmohl se nakonec na odpověď.

Protáhla jsem se kolem jedné z pohovek ke křeslu, v kterém byl zapasovaný Hansi. Zafačovanou rukou si držel krví nasáklou utěrku na pravé tváři. Zvedl ke mně pohled.

,,Jednou tě zabiju, Hansi." zavrčela jsem.

,,Taky tě miluju, Broučku."

Zírala jsem na něj. ,,Co se proboha stalo? Ne, počkat. Ruka a obličej, ještě někde něco?"

,,Ne."

,,Další doktor. Perfektní."  na rameni mi přistála Samuelova tlapa. ,,Tam," ukázal na stůl přiražený ke zdi, ,,je materiál, co dovezl Martin. Vem si, co potřebuješ. A ty, mladej," otočil se na chlapce, který mě vyzvedl u auta, ,,koukej doktorce pomoct. Jasný?"

Mladík přikývl, snad ho jednoduché úkoly vytáhnou z letargie prožitého děsu.

Došla jsem si pro rukavice, dezinfekci, nůžky, peán a další potřeby k šití. Přitáhla jsem si k Hansimu židli a materiál si rozložila na konferenční stolek vedle sebe.

,,Sežeň mi nějaké světlo, prosím."
Klučina odklusal. Vrátil se se čtecí lampou a našteloval mi ji hezky pod ruce. Odkryla jsem Hansimu ránu na tváři a rychle prohlédla i pravou dlaň a předloktí. Všechno vydatně crčelo, ale nic nevypadalo extra hluboko. Začala jsem obličejem, rána se nehezky šklebila. Táhla se šikmo od rtu, nahoru k pravému spánku. Očistila jsem ji, opíchnula  lokálním anestetikem a dala se do šití. Raději jsem se neohlížela na mladého Ranaře, abych neviděla jak zelená. Jen doufám, že mi nehodí šavli za krk. Ignorovala jsem kakofonii bolestivých zvuků v místnosti za mnou a soustředila se na šití.

,,Jste banda magorů. Nezodpovědných idiotů." brblala jsem vztekle polohlasem. Cítila jsem na sobě Hansiho pohled, ale nezvedla jsem oči od práce.

,,Nebude to hezká jizva." prohlížela jsem si nespokojeně svůj výtvor. Vědomě jsem potlačovala doktora v sobě. Věděla jsem, že tu leží lidi s horšími zraněními. Ale naprdět na záchranářský protokol. Nejdřív pomůžu Hansimu, pak komukoliv jinému. Měli jet do nemocnice, ksakru.

Zašila jsem mu ránu na dlani a dvě další, ale menší na předloktí. Všechno jsem zatřela tekutým obvazem.

,,Děkuju, Amy." řekl potichu.

,,Máš za co. Telefon ani zdravý rozum nevlastníš?"

Chytil mě zdravou rukou za zápěstí, ale vytrhla jsem se mu. Když jsem se na vlastní oči přesvědčila, že je živý, popadl mě vztek. ,,Jsi nezodpovědný a děsně sebestředný sobec." procedila jsem mezi zuby. Odstrčila jsem se od něj i se židlí, která s rachocením spadla na zem.

Nesnažil se mě zastavit.

Otočila jsem se na patě a málem se srazila s doktorem Bernsteinem. Martinem Bernsteinem. ,,Martine?" nevěřícně jsem hleděla na blonďatého, vždycky usměvavého kolegu z nemocnice. Potkávali jsme se na urgentním příjmu. Pracoval na chirurgii, byl o pár let starší než já, drobný, s útlými končetinami.

Svět je malý, moc malý.

Po tváři mu přeběhl smutný úsměv. Otevřela jsem pusu, abych vypustila záplavu otázek.

,,Neptej se, prosím." lehce se dotkl mojí paže.

Byla jsem neuvěřitelně zmatená, vír v hlavě se nechtěl usadit.

,,Pomůžeš mi? Tohle sám nedám, nebo tu zkysnu do soudného dne."

,,Nejsem chirurg." odvětila jsem prostě.

,,Já vím. Nechám ti ty jednodušší."

Perfektní, vážně dík. ,,Martine, všichni by měli být ve špitále." namítla jsem.

,,Nemůžou. Okamžitě by tam byli policajti. Žijí za hranou a tohle je cena, kterou platí."

,,Nemáme tady rentgen, ultrazvuk, nic..." snažila jsem se ho přimět k logickému uvažování, ale to tady zřejmě nemělo smysl.

,,Je to trochu polní medicína." pokrčil rameny.

,,Můžu vám nějak pomoct?" Hansi si stoupl těsně za mě a zdravou ruku mi položil na bok. Trhla jsem sebou a ustoupila o krok. Oba se na mě překvapeně podívali.

,,Máš pravačku celou seštychovanou. A praváci bez pravačky jsou dost nepoužitelní, podobně jako mrtví tátové pro své děti." supěla jsem. Měla jsem chuť ho praštit.

Vzal mě za loket a naklonil se blíž. ,,Promiň, Amy." políbil mě na čelo. ,,Můžem si o tom promluvit, v klidu doma." řekl klidným hlasem.

,,Fajn, jasně. Teď si prosím zase sedni." odsekla jsem mu naštvaně. Nechtěla jsem se s ním teď bavit.

,,Začni klidně tady, ať se tím do rána prokoušeme." ukázal na vousáče ležícího na gauči. ,,Neřeš detaily. Na jizvy nehleď, jen je štychni dohromady." pokrčil napůl omluvně rameny, jakoby mohl za blázinec, který nás obklopoval.

Mladík mi znovu přitáhl lampu a sehnal větší nůžky, abych se přes kožené kalhoty dostala k lýtku, které natrhla kulka. Soustředila jsem se na práci před sebou a snažila se nemyslet na šílenství dnešní noci.