Půl jedenácté, trochu větší zpoždění, než akademická čtvrt hodinka. Urovnala jsem si záhyby na šatech a zaklepala.

Mag otevřela a s úsměvem, který hrozil, že jí rozpůlí oblíčej, mě pustila dovnitř.  ,,Amy, konečně. Bála jsem se že nepříjdeš."

,,Vytuhla jsem u televize." Pokrčila jsem omluvně rameny.

,,Náročný týden? U nás to byla taky dobrá divočina." Chytila mě za ruku a táhla rozjetým davem ke kuchyňskému stolu, který fungoval jako provizorní bar. Simon, Magiin manžel, míchal drinky.

,,Čau Amy. Mojito?"

,,Díky." Vděčně jsem přikývla. Dneska bude potřeba.

,,Je tu strašně lidí." Otočila jsem se na Mag. Musela jsem mluvit hlasitěji, aby mě přes muziku vůbec slyšela. V místnosti bylo vydýcháno, smích mísící se s hudbou mi bolestivě útočil na unavené uši. Dvě směny na urgentním příjmu během jednoho týdne je moc, nedostatek doktorů na oddělení už začíná doléhat i na nás, primář je nemocný...myšlenky se mi nepříjemně vracely zpátky k práci.

,,O to bude větší zábava. Potřebuješ vypnout."

,,To rozhodně." Přiťukly jsme si vysokými sklenicemi.

Pozorovala jsem pulzující dav, vypadal jako živočich rozpínající se v obýváku mojí kamarádky. Přelévající se na terasu a po cestě úspěšně konzumující každou molekulu kyslíku. Koutkem oka jsem zahlédla široká ramena napasovaná v bílé košili a hlavu s divokou hřívou černých vlasů, postavu, která převyšovala ostatní pařmeny. Bolavá vzpomínka mě dloubla pod srdcem. Podívala jsem se znovu, to si se mnou jen hraje vyšťavený mozek. Není tady, nemůže tady být. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala nevhodné a nechtěné myšlenky. Ale nefungovalo to. Muž se otočil. Sevřelo se mi břicho a slábly mi nohy. Já omdlím. Setkali jsme se pohledem a já prodělala malou smrt.

Během pár vteřin došel k nám. Uhnula jsem očima mezi tančící lidi a zhluboka se nadechla. Nejsem připravená. Na tohle setkání jsem nemohla být nikdy připravená.

,,Amy?" Mag se mě lehce dotkla na předloktí. ,,Můžu ti představit Hansiho? Právě se přestěhoval do naší ulice."

Nekecej. Zatnula jsem zuby a vykouzlila sociální úsměv, což v této chvíli mohlo vypadat jako škleb lišky stižené vzteklinou.

Zírala jsem do zelených očí protkaných zlatými žilkami a nebyla schopná kloudné myšlenky.

,,Hansi, tohle je moje kamarádka a kolegyně z práce, Amy."

Mag i párty přestaly existovat. Podala jsem mu ruku, jak velely dobré mravy, ale nemohli jsme se pustit. Svíral pevně moje prsty svou velkou mozolnatou rukou. Z pod vyhrnutého rukávu vykukovalo tetování, stejně tak i na krku, kde se dotýkalo pěstěné bradky. Rty mu zvlinil překvapivě milý úsměv.

,,Amy, moc mě těší." Naklonil se ke mně k přátelskému polibku, ale pak si to rozmyslel. Konečně mě pustil.

Nervózně jsem upravila pramen vlasů zpátky za ucho.

,,Mag, musím jít na vzduch. Je toho," ukázala jsem rukou kolem sebe, ,,nějak moc."

,,V pohodě. Na zahradě bude určitě lepší vzduch." Mrkla na mě a zmizela mezi dalšími hosty. Vůbec netušíš, kdo je tvůj nový soused, chtěla jsem za ní zaječet, nebo s ní zalomcovat, aby dostala rozum, ale už byla pryč.

Vyrazila jsem mezi hemžícími se těly do vlahého nočního vzduchu. Bylo mi jasné, že Hansi půjde za mnou. Potřebujeme si promluvit.

Zastavila jsem se u ratanových lehátek a posadila se. Měla jsem milión otázek, ale jak se ho po těch letech můžu zeptat? Je cizinec, celou dobu byl. Lhal mi od samého začátku až do ubohého konce. Netuším, kdo je doopravdy muž, který si ke mně přisedl. A tak jsem začala tou nejjednodušší otázkou.

,,Proč jsi tady, Hansi?"

,,Koupil jsem dům v téhle ulici." Hleděl na mě téměř prosebně.

,,Proč zrovna tady?" Nedala jsem se zviklat. S Hansim nikdy nebylo nic jen tak.

,,Věděls, že v téhle čtvrti bydlím," neptala jsem se. Nepotřebovala jsem to. Mohlo to být brutálně egocentrické, ale v jeho očích jsem viděla, že jsem se nespletla.

,,Kdy tě pustili?"

,,Před měsícem. Za dobré chování."

O některých věcech by měl člověk mít právo být informován. Zírala jsem na svoje ruce a spílala vyšší mocnosti za to, že tuhle noc dopustila. Cítila jsem jeho pohled na svém těle, na holých ramenou, na krku...

,,Nemůžeš tady bydlet. Tohle je slušná čtvrť." I sama sobě jsem zněla jako zapšklá bába. Ale byla to pravda.

,,A já nejsem slušný člověk."

Prudce jsem se na něj otočila, až mě prameny vlasů pleskly po tvářích.

,,Ne, Hansi. To nejsi."

Nevznesl jedinou námitku, smířený s mým promptním soudem.

,,Není vše tak, jak vypadá," promluvil nakonec potichu.

Z pohledu jiného hosta jsme mohli vypadat jako pár řešící drobné nedorozumění.

,,Nedalas mi šanci nic ti vysvětlit."
Téměř jsme se dotýkali stehny.

,,Verdikt soudu byl docela všeříkající," zavrčela jsem.

,,Nebyla jsi u soudu."

,,Ne. Našla jsem si výsledek přelíčení na internetu." Zabolel mě celý člověk při vzpomínce na to zamračené dopoledne, kdy nebe hrozilo bouřkou a v notebooku otevřeném na klíně jsem četla rozsudek.

,,Odstěhovala jsi se."

Přikývla jsem. ,,Dostala jsem dobrou nabídku tady v nemocnici." Potřebovala jsem utéct, vrátit se do míst, kde jsem vyrůstala, srovnat se, zapomenout. Zůstalo mezi námi příliš nevyřčeného, ale na takový rozhovor jsem nebyla připravená.

,,Co teď děláš?"

,,Povídám si s nejkrásnější ženou na světě."

Zasmála jsem se a lehce ho plácla po bicepsu. ,,Hezký pokus. Myslela jsem práci."

,,To co vždycky. Účetního."

Úsměv mi zkysl na tváři. Rychle jsem se postavila, až pár kapek ze sklenky, kterou jsem držela v ruce, dopadlo na moje šaty. ,,Hansi, nemám zapotřebí další z tvých bohapustých lží. Vítej na Elsině kopečku," sarkasmus mě pálil na jazyku.

Než jsem stihla udělat dva kroky, chytil mě za ruku a prudce otočil k sobě. Tentokrát mojito skončilo i na jeho oblečení. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Tyčil se nade mnou jako bůh hromovládce. Asi není dobrý nápad dráždit muže, který se právě vrátil z vězení. Podbřišek mi ztěžknul dlouho  nezakušeným vzrušením, ale pohled na tvrdé rysy Hansiho obličeje mě rychle vyvedly z pokušení.

,,Ruce pryč, Hansi."

Držel mě silnými prsty za paži. ,,Ne dokud ti něco neřeknu." Naklonil se ke mně blíž.

Neuhnula jsem pohledem. Cítila jsem jeho dech na tváři. Kořeněnou kolínskou a mátové bonbóny. Některé věci se nezměnily, ani jeho urputnost.

,,Nikdy jsem ti nelhal."

,,Ani neříkal celou pravdu." Vytáhla jsem paži z jeho sevření a otočila se na podpatku. Nepodívala jsem se zpátky ani se nerozloučila s Mag a Simonem. Potřebovala jsem pryč a tak jsem skoro vyběhla na liduprázdnou ulici. Svižným krokem jsem šla pod vzrostlými javory a snažila se zahnat strach a vztek, který mi začal šimravým pohybem stoupat po páteři vzhůru. Můžu se mu vyhnout a když bude potřeba, můžu se přestěhovat. Jen mu nikdy neřeknu celou pravdu, tak jako on.