Krok za krokem šla tajemným lesem. Vysoko nad hlavou měla neproniknutelnou klenbu a před sebou temnotu. Při pohledu na tu cestu se každý strachem třese. Ona jde však bezestrachu s hlavou hrdě vztyčenou. Nemá už nic, co by mohla ztratit uvnitř duše zničená. Srdce zlomené stokrát ona však stejně povstala, tak rozdrtili ho na prach spolu s její nadějí.

Vítr tu dnes teskně skučí v těch větvích prokletých a pohrává si s roztrhanou látkou toho, co dříve bývalá róba. Dlouhé vlasy barvy půlnoční oblohy jí povlávaly kolem tváře a vytvářely dojem, že je její kůže ještě světlejší než ve skutečnosti byla. Temné oči jenž postupně pokrýval bledý kal.

Jo, takhle nějak to bylo ale můj příběh začal ještě dříve.

Celé to začalo v jednom z přijímacích pokojů mého zámku. Patnáct nejváženější knížat a vévodů se tu sešlo, aby si vynutili moji abdikaci ve prospěch mého strýce. Jeden přes druhého vykřikovali své důvody a dvorská etiketa byla nadobro zapomenuta. S klidem jenž je každé princezně vlastní jsem seděla v křesle a poslouchala, jak na mě kydají špínu. Pak, ale padla ta osudná věta kterou to všechno začalo.

,,Jak by se tahle dívka mohla v čemkoliv rovnat mužům." řekl ten odporný tlusťoch, který mi ještě neodpustil, jak jsem ho připravila o peníze z obchodu s otroky.

,,Tohle si myslíte? Tak mi dejte úkol. Zkoušku, která prokáže můj nárok na trůn. Pokud selžu udělám, co chcete, ale pokud uspěji už nikdy se nepostavíte proti mě. Jinak za to zaplatite vlastním životem." reagovala jsem klidně, ale až později mi došlo, že jsem se chytila do léčky ze které není cesty zpět. Už teď jsem tušila, že jejich výběr nebude fér a za žádnou cenu z něj nevyváznu živá.

,,Klidně princezničko, strávíš den na mém panství a pak projdeš mrtvým lesem." rozhodl s úšklebkem a mnul si vítězně ruce. Celou místností se ozývalo mumlání jako ozvěna. Všechny jeho volba vyděsila. Všechny až na mě.
Vždy se mi líbily ty legendy a pověsti o mrtvém lese. Prý jim může projít jen někdo s čistým srdcem, otevřenou myslí a na koho na druhé straně čeká někdo blízký. Doufám, ale, že ta poslední věc je blábol, protože já už nemám nikoho.
Tohle mi vévoda dokazoval každou minute, co jsem trávila na jeho panství.
Že nemám nikoho a nikomu nezáleží na tom, co se mnou bude. Takhle to bylo těch celých pekelných dvacet čtyři hodin. Potom mě v otřesným stavu odvedl do bezpečné vzdálenosti od lesa a utekli jsme.

Možná si mysleli, že mě vyděsí nebo zlomí, ale jen prohloubily moje odhodlání jim dokázat, jak moc se ve mě pletou.

Nedovolím jim mě připravit, o to co mi zanechal můj otec, pokud mě tedy dříve nezničí moje prokletí.
Tak tu stojím na začátku svojí cesty a jdu vstříc svému osudu. Nemám strach protože pevně věřím v to, proč to dělám. Můj lid mě potřebuje, pod strýcovou vládou by země strádala.

A když neuspěje bude jen o další princeznu míň. Nikomu na mě nezáleží. A mezi těmi otrlejšími mi už říkají jen ,Ta druhá'. Otec měl na prvním místě mou matku i po její smrti. Pro přátele jsem jen naditá peněženka a pro ostatní jen tuctová princezna.

A pro něj jsem nejspíš míň než vzduch.
Odjel a už se neozval.