Pohled Ehreta

Po probuzení... jsem se šel kouknout na kalendář. Přišel jsem k němu a zhrozil jsem se. Dnes je další den táboru a já nic nestíhám. Okamžitě jsem se proměnil na vlka a vyběhl jsem ze své jeskyně. Běžel jsem v kuse asi dvě hodiny, než jsem konečně dorazil do tábora. Všichni byli tam, kde byli minule. Všichni se chovaly, jako kdyby tam byli celý svůj život, tak jsem se sebral a bez jakéhokoliv náznaku ztrapnění jsem šel k rybníku. Pár lidí bylo tam, ti další byli v chatkách. Došel jsem na dosah vody a posadil jsem se. Po chvíli to za mnou nehorázně zařvalo a byla mi zima. Pomalu jsem se otočil a koukl se nahoru. Blizard stál zamnou a díval se na mě. Nevěděl jsem proč. Štěkl jsem, na pozdrav a otočil jsem se zpátky, ale lekl jsem se tak, jako nikdy jindy. Přede mnou stála Lejsi. Uskočil jsem asi metr dozadu, uskočil bych víc, ale Blizard mě zarazil. "Konečně jsi přišel, Ehrete." Srdce mi bušilo, jako o život a ze mně jen vypadlo menší kňuknutí. Lejsi se zasmála jemným smíchem, a pohladila mě po srsti, to mě neskutečně uklidnilo. "Proměň se už." Ještě dodala, podala mi nějakou rostlinu a ponořila se zpátky do vody. Proměnil jsem se, ale jen tak jsem tam stál a koukal na rostlinu. Lejsi se vynořila. "Tak jdeš už?" "Kam?" "Za mnou. Už všichni čekají." Nechápal jsem nic. "Prostě sněz tu kytku a ponoř se zamnou." Udělal jsem to, co chtěla, ale nechápal jsem proč. Byli jsme hluboko pod vodou a Lejsi mířila do nějaké jeskyně. Když jsme tam doplavali, najednou končila voda a v jeskyni byl vzduch jako všude jinde. "Co tu děláme?" "Tohle je jeskyně měsíce a slunce a teď slouží jako hezké místo na odpočinek." "Aha." Šli jsme hlouběji, než mě ozářilo velké světlo. Když jsem otevřel oči, Lejsi byla na jakýmsi trůně a všichni seděli na matracích a koukali na mě, pak mě pozdravili a Lejsi mi ukázala, abych si sedl. Lejsi na tom křesle, nebo co to je, vypadala jako královna, byla taková vyvýšená, jako její povaha a docela i postavení.

Pohled Lejsi

Odpočinková jeskyně, to se mi povedlo. V duchu jsem se zasmála a položila jsem se do mého trůnu. Všechno bylo stejné, ale v jiné místnosti. Oltář s knihou a další věci, co tu byli, jsou ve vedlejší místnosti a tady je jen měsíční trůn a země je pokryta matracemi. Je vidět, že odpočinek je pro všechny dobrý, asi sem budu chodit častěji. Rozvalila jsem se do trůnu. Myslím, že tento den bude hodně pohodoví. Podívala jsem se na čas a bylo dvanáct, mě se odtud ještě nechce. Oddechla jsem si a stoupla jsem si. "Jdeme na oběd." Zvolala jsem se a šla k východu. "Opravdu musíme?" Otočila jsem hlavou na bok, koukla jsem se na Fairyho a pokynula jsem. Poté jsem zmizela za rohem a vyplavala jsem na hladinu. "Blizarde!" Blizard přiletěl a vzal mě na hřbet. Přistáli jsme na břehu a čekali jsme. Než se všichni dostali na břeh, bylo čtvrt. Šli jsme na oběd a po obědě chtěli někteří zpátky, ale já Divine, Fairy a Ehret jsem zůstali u tabule, veprostřed tábora. "Tak co budeme dělat?" Zeptala se Divine. "Nezajdeme si někam do Lesa?" Navrhl Ehret. Podívala jsem se na Fairyho a oba jsme se usmáli. Dobře víme, co se v těchto lesích skrývá. "Dobře." S úsměvem jsem odkývala Ehretův nápad. Šli jsme směrem k lesu, když jsme byli v lese, napadlo mě, že by jsme si mohli udělat táborák. Zavedla jsem je hluboko do černých lesů, kde není skoro nic vidět a zastavila jsem. "Uděláme si menší táborák?" Radši jsem se zeptala. "Jasně." Pozvedla jsem hlavu a rozdělila jsem role, kdo kam pude, co udělá atd.. Když bylo vše hotové, sedli jsme si kolem ohýnku a povídali si. "Lejsi, nemáš nějaký zajímavý příběh?" Zeptal se mě Ehry. "Možná bych něco měla." Začala jsem přemýšlet a nakonec jsem se rozhodla pro zvláštní příběh o smrti. "Hluboko, ve středu Valoranu stálo město, kde se tvořili legendy a ty se pak hráli pomocí divadelního představení. Jedno takové představení se jmenovalo Kindred. Šlo o ztělesnění smrti. Ovečka představovala rychlou, bezbolestnou smrt a vlk představoval krutou a bolestivou smrt. Ti co přijali ovčinin šíp mohli v klidu odejít, ale ti co se vzpírali, nebo utíkali, z tohoto světa odešli v agónii. Mělo to veliký úspěch. Velmi nadaná holka, která hrála Kindred se ale s Kindred osobě setkala. Hned potom, co odehrála své představení a odešla do svého karavanu, uviděla z okna ovci, takovou, jakou sama smrt posílá. Zděsila se a tím, že věděla co se může stát, vyšla z karavanu a podívala se na ovečku, za ní se náhle objevila vlčí hlava a za sebou měla jen temnotu. "Je čas..." Řekla ovečka. "To skončit." Dořekl vlk. Dívka padla na kolena. "Přijímáš můj šíp?" Zeptala se ovečka. "Ano." Špitla dívka a..." Najednou za mnou cosi zapraskalo a já a všichni ostatní jsme byli okamžitě na nahou. Namířila jsem svůj luk někam mezi stromy a poslouchala jsem. Dlouho se nic nedělo.

Pohled Divine

Přišla jsem k Lejsi a podívala jsem se na její šíp, pak jsem se podívala směrem, kam ukazoval. "Lejsi?" Zeptala jsem se. "Něco tam je, vím to." "Že by.." "Ne, to nejde." Přerušila Lejsi Ehreta. Náhle kolem mě prosvištěla dýka. stačila jsem uhnout, ale Fairy ne. Zasáhla ho přímo do srdce. Fairy se bez jakéhokoliv křiku složil k zemi. Lejsi se ostře otočila a upustila luk. Přiběhla k Fairymu a klekla si k němu. Vyndala mu ze srdce dýku a pozorně si jí prohlížela, po pěti minutách celá zbledla a upustila jí na zem. Viděla jsem jak se jí do očí dřou slzy, ale jen jedno oko bylo teď skleněné a plné slz, oko na kterém měla tu jizvu nedávalo známku smutku. Lejsi si položila hlavu na Fairyho. Nevypadalo to, že se snaží Fairyho nějak zachránit. "Lejsi, proč ho nezachráníš?" Zeptala jsem se. "Nemá to cenu." Lejsi zněla normálně a víc bojově, nebyli známky po stesku. "Zkus to!" Už jsem to nevydržela a musela jsem zařvat. Lejsi se na mě podívala s jedním okem od slz a zakývala hlavou. "Uvidíš, že to nemá cenu." Podotkla a narovnala se. Z její rukou tryskalo teplo, byla to magie života. Fairy už jen ztěžka dýchal. Já a Ehret jsme tam seděli jako zmrzlí. Chtělo se mi brečet, ale věřila jsem, že to přežije. Šeredně jsem se tak nikdy nemýlila. Když Fairy vydechl naposledy, tekly mi po tváři slzy. Ehret se na to díval jinak, nechtěl brečet ani nepociťoval úzkost, ale jen seděl a díval se na dýku vedle Lejsi. Lejsi se postavila a vzala Fairyho do náruče. Pomocí magie ho přenesla pod zem a udělala mu hrob. Chvíli jsme nad hrobem stáli. Lejsi měla pořád zavřené oči, ale když je otevřela, bleskurychle si vzala luk a střelila to někam do křoví. Ze křoví vykoukl malí čertík z krabičky. Lejsi se na něj dívala vražedně, plná pohrdání a nenávisti. "Myslíš si, že to byl ten čertík?" Vím, že to byla hloupá otázka, ale.. "Ne, ale jeho nositel." "Cože?" "Pořád tu je, je možná neviditelný, ale je tu." "O kom to mluvíš?" "O nájemným vrahovy, nebo co je vlastně zač." Tak teď to opravdu nechápu. Jak nemůže Lejsi vědět, kdo to je, to není možný. "Proč Shaco, proč Fairy?" Řekla někam do neznáma a zase zavřela oči. Já jsem slyšela jen smích, brutální smích. Lejsi se nadechla. "Odpovíš mi?" Zase jen smích. Teď se Lejsi napřáhla a chytla cosi neviditelného. Když se to konečně objevilo, byl to klaun, šašek či co , ale nevypadal jako srandovní postavička, která baví lidi, nýbrž jako monstrum spojené s ďáblem a vrah. 

Lejsi popadla svou dýku a bez váhání mu ji zabodla do břicha a vyndala jí. "Zabí mě." Ten šašek si ze smrti nic nedělá? "Já nejsem jako ty Shaco, nezabíjím pro zábavu." "Lejsi, si pomstychtivá, tak to udělej." Lejsi měla co dělat aby se udržela. Shaco se pořád usmíval a sem tam se zasmál. Lejsi ho pustila a odvrátila od něj pohled. "Běž!" Shaco se zasmál a zmizel. "Ještě se uvidíme a ty mě budeš muset zabít." Podotkl a naposled se zasmál.