Pohled Vladimira

Ještě přemýšlím nad tím... asi povedeným aprílem od Lejsi a Divine. "Bylo to vážně hustý." Myšlence jsem se musel prostě zasmát. Vyšel jsem z chatky a zamířil si to k jídelně. "Mám hlad jak Ehret." Chápete ne? Ehret = vlk. Ne? Jedno.... Uslyšel jsem, jak mi kručí v břiše. "Ah... To mám za to, že jsem neměl večeři..." Zakroutil jsme nade mnou hlavou a dobelhal jsem se k dřevěné budově. "Hej Vlade! Posaď se k nám!" Z dálky na mě křikl Andy. Krom jeho seděli u stolu i Loki, Ezreal a Tonny. Pomalu jsem ještě unaveně přikývl a šel si pro jídlo. Zasedl jsem ke stolu a protáhl jsem se. "Lejsi, vážně to chceš udělat?" Zaznamenal jsem větu, co řekla Unknow Lejsi. od té doby jsem je začal poslouchat. "Kogy tu nemá co dělat a musíme se vrátit. Už dnes se rozloučíme. Jinak tato planeta splyne s naší galaxií a to by zničilo časovou osu tohohle vesmíru. Zničím portály. Kdo ví, kolik lidí zemřelo kvůli Voidu?" "Budete nám chybět." Uknow zněla smutně. "Není 1.4. že ne?" Dál rozebírali stejnou věc. Ani jsem nevnímal kluky, prostě jsem jen jedl a moje pozornost směřovala k rozhovoru mezi holkami. Dojedl jsem a bylo na čase jít. Zastavil jsem Lejsi při odchodu. "Vážně budeme muset opustit tábor?" "Ne, tenhle svět." Nevypadala moc v pořádku. "Musíme to udělat?" "Nepatříme sem... Nikdy jsme sem neměli chodit. Teď je na nás změnit všechno, odejít a nikdy se nevrátit. Kdyby se proti monstrům dokázali bránit, tak bych se ani nebála, ale Void ovládá obrovskou sílu. Jen Runeterra ví, co a jak. Nesmíme jinou Galaxii nechat, aby jí ovlivnil Void, jako to začíná u nás." "Nechci odejít." Vzepřel jsem se. "To nikdo, ale musíme." Lejsi ví jak to chodí, musíme jí věřit a bohužel se s touto zemí rozloučit. Beze slova jsem odešel.

Pár hodin po rozhovoru s Lejsi jsem znova uslyšel její hlas jak oznamuje, že se máme všichni sejít uprostřed táboru. Tak jsme tam se spolubydlícíma šli. Lejsi s Divine a Stevem stáli vyvýšení a měli podobný výraz, jako když zemřel Fairy. "Tento tábor bude zrušen, máte čas do západu slunce se rozloučit se všemi." Začal Steve. Všichni se na sebe nechápavě podívali. Lejsi udělala krok v před. "Jak jistě víte. měli jsme jisté potyčky s Voidem a to jen kvůli smyčce, kterou jsme narušili. Void se dostal sem a jediná možnost jak tomu zabránit je, že zničíme portály a přerušíme splynutí naší a této planety. Bude tu od prázdnoty klid, ale zároveň se NIKDO z Runeterry nebude moct dostat sem. A vy? Nemáte ani jak. Takže platí to stejné." Lejsi se držela silná, ale její tep srdce se zrychlil. Cítil jsem to. "Nepromarněte svůj čas a užijte si poslední chvíle. Za chvíli začne párty na rozloučenou, takže nezapomeňte přijít do haly." Ukončil sraz Steve a odebral se s vedoucíma, Lejsi a Divine do haly.

Pohled Lejsi

Cítím se hrozně, jako kdybych zavraždila svou rodinu. Stejně jako ostatní nechci odejít, ale jsem si z nich nejvíc vědoma, co by se stalo, kdybychom to neudělali. Nechala jsem ostatní pracovat na party a sama jsem se šla projít po lese, jestli v blízkosti není žádná Void díra, ani nic takového. "Nic v blízkosti není a jsem si jistá, že portály jsou jen dva. V Piltoveru a tady a že přenosné portály byly čtyři, dva sem a dva nazpátek. Dva měla Vayne a já mám ty zbývající doma. Teda doufám..."

Když jsem se přesvědčila, že je vše v pořádku, byla párty v plném proudu a zbývalo jen pár hodin. Šla jsem tedy do haly a rozloučila jsem se snad s každým, s kým jsem mohla. Než jsem narazila na Ehreta. "Ehry?" Skoro šeptem jsem ho oslovila. Pomalu se na mě otočil. Jeho černé kadeře se ani nehnuly. Tázal se mě pohledem. "Měla bych návrh. Jsi samotář a... mohl by jsi být součástí našeho světa." Promluvila jsem v hesle. "Jestli bych chtěl s tebou a ostatníma jít na Runeterru? A žít tam?" "Ano. Mohl by si zkusit se dostat do Ligy." "Zní to dobře... Ale... Je to nemožný." Byl smutný... "Není to nemožný... jen prostě budeš v jiném světě. Pojď se mnou... Tonny nemůže, aspoň to co je mezi námi zanechej." Vzdychl, ale trochu se usmál. "Dobrá." Objala jsem ho a hlavu jsem si zahrabala hluboko do jeho hrudi. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi smát. Chtělo se mi křičet. Měla jsem příšerný, ale zároveň dobrý pocit. Nevím co dělat dřív. Jediné co mě teď uklidňovalo bylo jeho vřelé obětí. Hřál mě pocit, že to není naposled. Otevřela jsem oči, ale nepouštěla jsem svůj momentální polštář. Před mýma očima seděli Tony s Ezem. Něco si povídali, ale Ez měl slzy v očích. Udělala bych pro brášku cokoliv, ale Tonnyho potřebuje tenhle svět... nemůžu nic dělat. Ničil mě pohled na ně. Zavřela jsem pevně oči a zaťala zuby. Ať to nikdy neskončí.

Do oken pronikl paprsek právě zapadajícího slunce a já věděla, že je čas. Vzala jsem všechny k portálu. "Jakmile ho zničím. My budeme pryč..." Chtěla jsem působit co nejvíc silně, jak to jen šlo. Divine se naposled rozloučila s Andym, to stejný Ez s Tonnym a já dostala chuť se zabít. Přísahám, že to bylo poprvé kdy jsem měla tenhle pocit, a také naposledy. Chytila jsem Ehreta za ruku. Valor s Blizem proletěli portálem, za nimi Vlad, Divine, Caitlyn, Ez a Ehret. Vytáhla jsem svou očarovanou dýku a chopila jí pevně do ruky. Sekla jsem do motoru portálu. Byl slyšet příšerný hluk a šramot. Dále se objevila modrá mlha celou mě zaplavila. Zavřela jsem oči a po chvíli je otevřela. Byla jsem v Piltoveru dívala jsem se na vyplej portál. Přikázala jsem robotům, aby ho vzali a odnesli ho do skladu, aby ho ukryli hluboko do sklepní části. Tam, kam nikdo nechodí. "Pozdravuj v Noxu Vlade. Divne, ty nezapomeň pozdravovat Varuse a... Yoricka." Snažila jsem se o úsměv. Divine přikývla a s Vladem odešli za brány Piltoveru. Ez už to nevydržel a Cait ho doprovodila domů. Ještě dlouho jsem se dívala na prázdný místo, kde před nedávnem stál portál. Ehry mě tiskl k sobě. "Pojď už domů." Nabídl mi. "Máš pravdu. Žijme v přítomnosti nehleďme na minulost." Zavedla jsem ho k našemu domu. Ukázala mu co a jak. Poté ho nechala, ať se podívá po Piltoveru a ať nastuduje mapu Runeterry. Já mezi tím vzala přenosný portál a roztříštila ho na miniaturní kousíčky. "Už nikdy se nesmíme vrátit na Zem." Řekla jsem si a vrátila se domů. Tam jsem usedla vedle Ezreala. "Nech mě prosím být." Vzlykl. "Pamatuj, co nám kdysi řekla matka." "Nedívej se vzad, ani moc vpřed, ale dívej se přímo před sebe." Věta, kterou kdysi řekla matka na smrtelné loži a která nás provádí celým životem. "Všechno bude dobrý, dnes ještě můžeš trůchlit, ale zítra nechci nic slyšet, ani vidět." Opustila jsem jeho pokoj a přešla do mého... našeho. Teď již nebude jen můj. Ehret ležel na posteli a díval se slepě do stropu. Tiše jsem si lehla také. Zareagoval na to a já se nechala obalit jeho tělem. Usnula jsem.

Beam... Ničí mě, že musím skončit, ale jednou to přijít muselo... Doufám, že soucítíte se mnou. Bude mi Tábor chybět, ale když nejsou nápady, nemůže být ani kniha. Tímto oficiálně oznamuji, že Tábor jedinečných je u konce. Ráda jsem ho psala, a tak se nerada loučím. Čus!