Pohled Tonnyho

Po probuzení do krásného a slunečného rána jsem šel vzbudit kluky a šli jsme na snídani. Už se blíží konec tábora a já zase rok neuvidím Ezreala. Po snídani jsem si šel lehnout, nevím proč, ale byl jsem strašně unavený. "To nemyslíš vážně Tonny." "Co je? Nemohu si na chvíli lehnout." "Proležel jsi a prospal celou noc, to ti musí stačit." "Očividně mi to nestačí." "Co jste zase prováděli?" "Kdo a proč zase?" "Ty a Ezreal. nedělej blbého." On to ví už celý tábor nebo co? Celkem jsem znervózněl. "A co by jsme jako dělaly?" "Co asi." Fairy se hlasitě zasmál. Pokrčil jsem rameny a lehl si. "Příjdeš o něco zajímavého." "O co?" "Nevím, ale o něco určitě. Není den, kdy by se tu nic nedělo." "Pokud se něco bude dít já vstanu." "Tak to určitě." Fairy mávl rukou a odešel. Konečně mám klid. "Tonny." Tak nemám.. "No?" "Jdeš s námi do rybníka?" Rozpoznal jsem Ezův hlas. "Jsem unavený." "Proč?" Ez ke mě přišel blíž a sedl si ke mě na postel. "Nevím. Asi jsem se blbě vyspal." "Ok už tě nebudu vyrušovat." Pokynul jsem hlavou a obrátil jsem se na bok. Ezreal za sebou tiše a s lehkostí zavřel dveře. Do oběda se snad probudím. Usnul jsem. Když jsem se probudil, znovu a koukl jsem se na hodiny, zvedl jsem se z postele a šel směrem k hale, abych si dal oběd, protože bylo dvanáct. když jsem se tak rozhlížel po táboře a podíval jsem se i k rybníku, nikde nikdo. Asi už jsou všichni na obědě. Ještě napůl rozespalí jsem dorazil k hale. Pozdravil jsem a promnul jsem si oči, jenže jsem zjistil, že jsem pozdravil do prázdna. Nebyl tu nikdo. Oběd tu taky žádný nebyl, ještě že jsem se pořádně nasnídal, jinak bych byl o hladu. Stál jsem sám uprostřed haly a pořád jsem vstřebával to, že tu nikdo není. Najednou se zamnou otevřeli dveře a dovnitř vešla těžce poraněná Lejsi od bodných ran a napůl rozlámaný Ehret. "Co se stalo!" Rozběhl jsem se k nim. "Napadli nás obrnění skřeti. Měl si štěstí, že jsi spal a oni si tě nevšimli." "Kde jsou ostatní?" "Je možné, že už nežijí, ale větší pravděpodobnost je, že jsou uvěznění někde ve skřetím vězení." "Nevíte kde to je?" "Valor je už hledá." "Musíme je zachránit." "No... v tomhle stavu nebudu schopná bojoval." "Promiň. jak to tedy uděláme?" "Nejdřív se musíme s Ehretem uzdravit, jelikož, jak vidíš, nemá už sílu se proměnit zpátky do lidské formy." Lejsi položila Ehreta na stůl a šla pro masti a nějaké ty obvazy a kdo ví pro co ještě. Zanedlouho se vrátila. ošetřila Ehretovi i sobě rány a sedla si. Pořád jsem to nedokázal vstřebat, ale kdo taky jo, probudíte se a zjistíte, že na vás zaútočili skřeti a uvěznili vaše přátelé. "Tony jdi se připravit. Může to být nebezpečné." Lejsi už mluvila z posledního. Přikývl jsem a šel ke své chatce. Vzal jsem si svůj mini ovladač a stiskl zelené tlačítko. Na konci chatky ze ze země vyšlehl kouř a z podzemí se vynořila moje zbroj. Zase ze mně jednou bude Ironman. "Jarvisi. vše připravené." "Ano." "Dobrá. Pusť se do toho." Jarvis zařídil, aby má zbroj obklopila mé tělo a já jsem se stal zase ironmanem. "Trochu jste ztloustl." "opravdu jsem tuhle poznámku slyšet nepotřeboval." "Promiňte." Protočil jsem oči a vyšel ven. "Jak se to ovládá?" "Neříkejte, že jste to zapomněl?" "Ano říkám." Nějak jsem zkusil vzlétnout. Po pár minutách jsem si znova osvojil dovednosti ironmana a zaletěl zpátky do haly. Šel jsem střechou, aby to trochu vypadalo. "Jsem tady. Jste připraveni?" Lejsi otevřela oči. "slušně si se vystrojil, ale tohle nebude hračka." "V klidu je tu ještě Jarvis." "Dobrý den." "Jak to, že ho slyším i já." "To proto, že není jen v mojí hlavě, ale komunikuje jako normální člověk." "Že jsem se ptala." Lejsi se obrátila na Ehreta a lehce do něj šťouchla. "Co se děje?" Řekl po té, co se probudil. "A kdo jsi ty." "Tonny, kdo jiný?" "Ehret si sedl a proměnil se na normálního člověka. "Cítíš se na dlouhou cestu, Ehrete?" "To jsem se ani nemusel proměňovat, když někam jdeme." "Takže jo." Lejsi i Ehret se usmáli. Šli jsme za Valorem, který se vrátil z průzkumu a teď nám ukazoval cestu. V postroji se nedalo moc chodit a tak jsem levitoval. "Jak je to ještě daleko, Valore?" Zeptala se Valora Lejsi. Ten jen něco zaštěbetal a Lejsi sklopila hlavu a oddychla si. "Tak jak?" Musel jsem se zeptat. "Ještě šest a půl kilometru." To je celkem dost." "Vzdušnou čarou jsou to jen čtyři." "Tak poletíme." "A jak to chceš udělat? Ehret nemá ptačí formu." Najednou se z oblohy ozvalo šumění křídel. "A nebo.. Blizard." Chvíli jsme zastavili a před nás přistál Blizard.

Pohled Ehreta

"Nemluvili jste náhodou o létání." "Blizarde, dobře že si tady. Ven na svůj hřbet Ehreta a poletíš za námi." Blizard pokynul hlavou a sklonil se, abych mu mohl na ten hřbet vylézt. Lejsi na sebe vzala podobu obrovského modře zářícího, úžasně vypadajícího, napůl královského, šlechetně stavěného phoenixe.

"Můžeme vyrazit." "Nebudeš nápadná." "Splývám s okolím, proto jsem si vzala podobu modrého a né zeleného phoenixe." "Sem se divil proč sis nevzala zeleného." Lejsi zamávala křídly a zapištěla. Byl to velice nepříjemný zvuk. Valor se rozletěl do dáli a mi ho rychle následovali. Byli jsme rychlí a tak jsme na místo určení dorazili brzy. "Jsme tady, dávejte si dobrý pozor a buďte ve střehu." To bych tedy bez Lejsiiny pomoci fakt nevěděl, vždyť jsem to prožil na vlastní srst, ano srst, protože jsem stále ve vlčí formě. "Až vám dám znamení vběhnete do tamté díry ve skále, myslím že by tam mohli být uvězněni." "Co budeš dělat ty?" "Já je všechny nalákám na sebe." "To vcelku nebezpečné a ještě víc nebezpečnější, když máš na sobě tuhle podobu." "Právě, že se ta podoba hodí." Pokrčil jsem rameny. Lejsi vzlétla a letěla doprostřed těch všech strašných skřetů. Hlasitě zapištěla, aby nám dala znamení a trochu to ohlušilo pár skřetů. Mi se Starkem jsme pospíchali k té jeskyně a když jsme se tam konečně dostali, zastavili nás dva skřeti. Tonny se snadno odstřelil a mohli jsme jít dál. Lejsi měla pravdu, byly tu klece s vězni. "Tonny? Ehrete?" "Ezreali a všichni." Dostali jsme všechny ven a koukli se jak si daří Lejsi. Ta nás samozřejmě zahlédla a naznačila hlavou aby jsme šli zpátky do tábora. "Deme." "A co Lejsi?" "Klid, nic se jí nestane." "Seš si tím opravdu jistý, Ehrete?" Fairy mě podezíravě probodával očima. "Nejspíš jo." "Jestli se jí něco stane, je to na tebe." nervozně jsem odtrhl oči od těch jeho a šel jsem vést ostatní." Prosím, Lejsi, zvládni to. Po dlouhé době jsme se vrátili do tábora a všichni jsme se šli pořádně najíst. "Lejsi tu pořád není." "Já to věděl, něco se jí stalo." "Co když se jenom zdržela." Snažil jsem se uklidnit Fairyho. "Lejsi není nezlomná a navíc byla ještě pochroumaná z předešlého zápasu!" Naštvaně na mě zakřičel Fairy. Celkem jsem se ho začínal bát, ale chápu ho. "Fairy, uklidni se!" Fairy se otočil na Divine, naštvaně protočil oči, obrátil se a sedl si do rohu. Čekali jsme ještě dvě hodiny a když se Lejsi pořád nevracela, rozhodl jsem se jí hledat. Proměnil jsem se na vlka a běžel jsem zpátky ke skřetům. Když jsem tam dorazil, začalo se stmívat. Ještě že byla phoenix, jinak bych jí neviděl. byla zničená, ale skřeti byly pobiti, až na jednoho, na vůdce. Skočil jsem před něj a škrábl jsem ho. Ani to s nim nehlo a ještě víc jsem ho rozzuřil. "Ehrete." Z posledních sil vypískla Lejsi tím jejím phoenixovím pištěním. Proč musím být tak slabí po té předešlé rvačce. Najednou z nebe na něj něco....někdo skočil. Podřízl mu hrdlo menším nožíkem a seskočil z něho ke mě. V phoenixově světle jsem viděl jen jeho obrys, měl kapuci, stejně jako Fairy. Počkat... Fairy? "Fairy? Jsi to ty?" "Ano a ty budeš asi taky za chvíli mrtvý." Tak naštvaného jsem ho ještě nevyděl. Fairy pozvedl hlavu a v jeho očích se zaleskla červená barva. Naháněl mi strach. Šel směrem k Lejsi a já jsem mu radši uhnul. Vzal Lejsi do náručí a najednou byl pryč. Tak to je síla assassinů? Měl jsem z něho takový respekt, že jsem se celou cestu zpátky do tábora klepal. Poté, co jsem dorazil do tábora, jsem šel do haly a jak jsem očekával všichni byly tam. "Ehrete tak si už tady. Děkujeme ti za pokus o záchranu Lejsi." Aspoň jim Fairy řekl pravdu a nevymýšlel si. Je sice strašidelný, ale poctivý. Pokynul jsem hlavou a šel k Lejsi. Fairy se na mě podíval vražedným výrazem. Já jsem jen sklopil hlavu a pokračoval. "Ehry." Takhle mi už dlouho neřekl, asi pro to, že mi tak říká jen Lejsi. "Lejsi, si v pořádku?" "Ano. jen díky tobě a Fairymu." "Usmál jsem se a podlehl jsem námaze a málem jsem se složil k zemi. Šel jsem do své chatky a tam jsem okamžitě usnul.

Nepočítala jsem s tím, že to bude tak dlouhé. Nejdřív jsem nevěděla co psát. vymyslela jsem si nějaký rádoby název a z toho jsem to napsala. Až moc jsem se rozepsala, ale aspoň je to delší, no ne? A vypadá to, že je to jeden z těch co se mi povedli. Jako třeba poslední kapitola 1. dílu táboru jedinečných- Piltover je v nebezpečí. Tyhle kapitoly miluji. ;D