Když jsme začaly pracovat a Tess mi ukazovala, co se jak dělá, nevěnovala mi jediný pohled. Snažila jsem se s ní promluvit, ale vždy mě ignorovala a snad i přehlížela.

„ Tess, můžeme si promluvit? Teď tu nikdo není a tak je na to čas," řekla jsem a položila jí ruku na rameno. Ihned mojí ruku setřásla a zakroutila hlavou. Obešla mě a dala se do čištění kávovaru.„ To mě budeš obcházet a bezdůvodné mě budeš ignorovat? Můžeš mi říct, co se tak najednou stalo?" řekla jsem a donutila jí odejít do kanceláře.

„ Děláš si ze mě legraci? Nebo tohle myslíš vážně? Dokážeš asi dost rychle zapomínat, ale já ne," řekla a já se pousmála. V jejích očích se leskli slzy, ale dokázala je udržet za očními víčky.

„ Myslela jsem si, že tohle jsme už vyřešily. Kdybych dokázala rychle zapomenout, nevrátila bych se k tobě a nikdy bych se neobjevila u tvých dveří," odpověděla jsem klidně a střídavě sledovala jí a podlahu.

„ Jenomže, ty jsi se nevrátila kvůli mě. Vrátila jsi se, protože jsi neměla kde bydlet. Kdybych se nesnažila já, nezavadila bys o mě ani pohledem," odpověděla a já na ní překvapeně pohlédla. Svým způsobem měla pravdu, ale díky ní, jsem si uvědomila, co skutečně cítím.

„ Možná máš pravdu, že jsem přišla proto, že jsem neměla kde bydlet. Ale ukázala jsi mi, že moje místo je u tebe. Uvědomila jsem si, že tě pořád miluji. Nechápu, že mi nevěříš," řekla jsem zklamaně a když jsem zaslechla zvonek, vydala jsem se ke dveřím.

„ Ne, nevěřím ti. Mám obavy, že se jednoho dne sebereš a zase zmizíš. A nevím, zda ti budu moct ještě někdy věřit," řekla a já jen sklopila hlavu. Poté jsem se vydala za zákazníkem a obsloužila jej. Mrzelo mě, že mi nevěří a má strach, že jí znovu opustím, protože víckrát bych to neudělala. Když jsem se vrátila do kanceláře, zahlédla jsem jí, jak má tvář v dlaních a zaslechla, že pláče. Došla jsem k ní a přitáhla si jí do objetí.

„ Chce to čas, zase mi věřit začneš," šeptla jsem, ale jistá jsem si tím vůbec nebyla.

„ Nevím zda je tohle správné. Neměla jsem si tě pustit k tělu a měla jsem si udržet odstup. Jdeme raději pracovat, tohle můžeme řešit doma," řekla a rychle vstala. Trochu jsem zavrávorala, protože jsem to nečekala a pak se vydala za ní. V hlavě mi kolovalo tisíce myšlenek a nechápala jsem, proč tak rychle otáčí. Během zbytku dne jsme spolu už mluvily jen o práci a jakýkoliv pokus navázat na předešlý rozhovor skončil fiaskem.

„ Máš pravdu v jedné věci, musíme si promluvit a nehádat se. Mezi námi je velká propast, kterou jsem vytvořila já."

„ V tom máš pravdu. A ta propast vzniknout nemusela, kdybys neodešla. A přemýšlela jsi nad tou otázkou, kterou jsem ti položila?" zeptala se jakmile jsme seděli v autě a já se rozjela.

„ Musíme to řešit teď? Jestli jsi si nevšimla, tak řídím."

„ Tak zastav někde a můžeme to dořešit. Pak budeme pokračovat dál," odpověděla a já přidala plyn. Nechtěla jsem to řešit někde venku, ale v klidu doma.„ Tak to vyřešíme až doma."

„ Nechci to řešit někde venku. Je to něco, co se musí řešit v klidu," řekla jsem a ona jen přikývla. Byla jsem z toho nervózní, protože situace byla čím dál horší. Měla jsem strach z toho, že o ní přijdu a to jsem nechtěla.