Potichu jsem vlezla do domu a nervózně se rozhlédla. Nevěděla jsem zda je Demi stále v pokoji, nebo se někde pohybuje. Čím více jsem se blížila ke schodům, které vedli do druhého patra, tom více se mi zrychloval dech a já pociťovala strach. Ten strach, který jsem snad ještě nikdy nezažila. Svými kroky jsem jí dávala šanci vše změnit. Dávala jsem tím šanci i sobě, ale pravda byla, že jsem tomu nevěřila. Když jsem jí nezahlédla ani v kuchyni a v obýváku, vydala jsem se do druhého patra kde měla pokoj. Chvílemi jsem to chtěla vzdát, otočit se a odejít, ale něco mi říkalo, ať to nedělám. Došla jsem ke dveřím a s výdechem na ně zaklepala.

„ Carle, je otevřeno," ozvalo se a já se pousmála. Netušila, že tam stojím já a tak jsem chytila za kliku a dveře otevřela. Seděla zády ke dveřím a dívala se z okna. Jakoby tam vůbec nebyla. Neotočila se, aby zkontrolovala kdo tam je. Jen seděla a v jedné ruce svírala kapesník.

„ To není Carl. Jsem to já," řekla jsem a vešla do pokoje. Zavřela jsem dveře a váhavě se k ní rozešla.

„ Co tady chceš? Proč jsi přišla?" zeptala se otočila hlavu mým směrem. Pohled, který se mi naskytl mi málem vyrazil dech. Měla červené oči od pláče a jedná slza jí stékala po tváři.

„ Chci si promluvit. V klidu a o všem. Proto jsem přišla," řekla jsem a ona kývla na místo vedle sebe. Nečekala jsem, že by chtěla, abych si k ní sedla. Ale udělala to a já se posadila.

„ Čekala bych, že doneseš výpověď. Co potřebuješ?"

„Chtěla jsem, ale Carl mi to rozmluvil. Řekl mi o vašem rozhovoru a dalších věcech. Nechceš mi něco říct?" 

„ Co všechno ti řekl? Neměl právo ti něco říkat."

„ Jsem ráda, že mi to řekl, protože teď vím to, co jsem chtěla. Ale chci, abys mi to řekla ty," řekla jsem otočila její hlavu k sobě. Dívala se mi do očí a poté je pevně zavřela. Prstem jsem jí setřela slzu z tváře a usmála jsem se.

„ Já, nemohu. Scarlett, máš na víc. Ublížím ti," řekla a já si jen povzdechla. Tohle opakovala pořád dokola a mě už to přestávalo bavit. Věděla jsem, že se nebojí tohoto.

„ Ty se nebojíš, že by jsi mi mohla ublížit ty, ale toho, že bych mohla ublížit já tobě, že?" zeptala jsem se a ona se postavila. Pevně se rukama zapřela o parapet okna a sklonila hlavu. Viděla jsem jak zrychleně dýchá a bojuje sama se sebou. Vstala jsem a došla k ní. Otočila jí čelem k sobě a dívala se jí do očí. Neuhýbala a už to byla malá výhra.

„ Víš přesně, co mi Carl řekl. Demi, řekni to a uleví se ti. Ale řekni to, co jsi řekla i jemu."

„ Scarlett, já..." větu nedokončila a ve chvíli kdy jsem to nečekala, spojila naše rty. „ Miluji tě, ale hrozně se bojím, že budeš další, která odejde," řekla a já se usmála.

„ Nika neodejdu. Ne bez tebe. A tu facku ti odpouštím. Co kdyby jsme tu večeři zopakovaly?"

„ Můžeme, ale tentokrát u mě," odpověděla a já lehkým kývnutím hlavy souhlasila. Znovu jsem spojila naše rty a do polibku se usmála. Ten pocit štěstí, byl neskutečný.