Pohled Theodora

Nakonec jsem se však bezpečně dostal dolů - ačkoli, bezpečně to moc nebylo, protože paní Norrisová jistě číhala za každým rohem nebo alespoň za nějakým z tech, kolem kterých jsem musel projít já, takže jsem se spíš rozběhl a snažil se být ve sklepení co nejdříve.

A vydechl jsem až když jsem za sebou zavřel dveře a ocitl se uvnitř té ponuré místnosti sladěné do šedo - zelené.

Zamířil jsem do naší ložnice, už jsem na víc neměl náladu. Doufal jsem, že prostě a jednoduše padnu do postele (samozřejmě po tom, co vykonám večerní hygienu) a budu psát nerušeným spánkem až do rána, ovšem osud mě prostě neměl rád a toto mi nebylo souzeno - hned ve dveřím jsem narazil na Pansy.

"Zdravím. Co tady děláš?" zeptal jsem se a dlouze se na ni zahleděl - vážně jsem neměl náladu na výslech, který měl podle výrazu mojí kamarádky z dětství přijít.

"Myslím, že moc dobře víš." věnovala mi jeden ze svých panovačných a ne zrovna příjemných pohledů, až mi přejel mráz po zádech. "Přišla jsem si tě odchytit, mám pár krátkých otázek." dodala ještě na vysvětlenou a už už se nadechovala k pokračování, když jsem si zastavil gestem ruky a zakroucením hlavou.

"Podívej, Pans, vážně mě to mrzí, ale dneska jsem vážně strašně unavenej, měl jsem toho hrozně moc, takže bych se s dovolením šel vyspat, abych byl zítra ráno schopen vstát." zazubil jsem a snažil o přesvědčivý tón hlasu při tom, co jsem se kolem černovalsé zmijozelky snažil proklouznout do naší ložnice.

"Theodore! Já vím, že mi o mě myslíte, že jsem úplně vypatlaná, ale na toto ti vážně neskočím!" zasyčela najednou Pansy a chytila mě pod límcem mojí bělostné košile - myslím, že by do ní většina lidí netipla, jakou obrovskou sílu má.

"Ale já jsem vážně strašně unavený! A zítra vstávat taky musím!" pokusil jsem se jí ohradit a vysmeknout, ale ona mě místo toho popadla za rameno a dovlekla do společenské místnosti na jednu z koženkou potažených pohovek a dlouze se na mě, zčásti i vyčítavě, podívala.

"Kde je Bianca?" zeptala se nakonec tlumeným hlasem a nespotěla ze mě oči - věděl jsem, že i ona o ni má strach.

"Nevím." odpověděl jsem popravdě a Pans si povzdechla - vím, že jinou odpověď neočekávala, ale doufala v ni.

"Co všechno jste o tom, kde by mohla být, zjistili?" položila mi po chvíli další otázku, opět tlumeným hlasem a já se nadechl - věděl jsem, že ačkoliv Pansy dokáže odhalit snad každou lež, já ji znám tak dlouho, že bych zalhat dokázal tak, aby to nepoznala - s velkou pravděpodobností. Zvažoval jsem, jestli to má smysl, ale nakonec jsem přikývl a šeptem jí řekl všechno - všechno kromě toho, že jsem mluvit s naším kolejním ředitelem.

"Myslíš, že se nám ji podaří dostat zpátky?" promluvila nakonec po dlouhé odmlcela, kdy se stihla zvednout a přejít ke krbu. Potom se však otočila, zaboila do mě pohled a zeptala se mě právě na tuto otázku.

"Já nevím." odpověděl jsem popravdě zdrceným a tichým hlasem zároveň a obrátil zrak k podlaze, ze které sálal chlad - věděl jsem, že se Pansy cítí podobně bezmocně jako já - jen možná trochu víc. Pro nás oba byla Binaca neuvěřitelně důležitá, byla jednou z naší skupinky přátel do dětství. Byli jsme spolu neustále. A ona teď zmizela, my nevěděli kam a nemohli jí pomoct.

"Mám o ni strach." otočila se na mě moje spolužačka a zároveň tak dobrá kamarádka z dětství a já se postavil a přešel k ní - najednou byla tak bledá, jako porcelánová panenka a tak křehká, že by ji odfoukl i mírný závan současného podzimního větru.

"Slibuju, že pro to udělám maximum." pronesl jsem, položil jí ruku na rameno a chvíli čekal - můj slib však zůstal bez reakce, pořád upírala oči někam před sebe, do neznáma.

Stáhl jsem a a vykročil ke dveřím vedouícm do našich ložnic, ačkoliv jsem už na spánek v tu chvíli neměl ani pomyšlení. Položil ruku na kliku, ale zarazil se. Otočil jsem se.

"Já ji převedu zpátky. Slibuju." téměř jsem zašeptal a poté dveře konečně otevřel - nevcnímal tiché vrzání pantů, které mi často trhalo uši, když jsem se snažil otevřít je rychle - prostě jsem vešel a nechal průvad, aby je za mnou zavřel sám.

***

Pohled Biancy

Po krátkém vybírání ze zde nachystaných tří různých šatů jsem se oblékla do jednoduchých, modrých, které mi sahaly někam po kolena a měly na sobě jednoduchou zlatu ozdobu. Nemám dnes v plánu vypadat příliš slavnostně, ale podle toho, co říkala ona dívka, jejíž jméno jsem vlastně nevěděla, to nemělo být nic velkého. Ale zase neustrojená jsme tam přijít nechtěla, proto jsem zvolila tuto střední cestu.

A pak jsem je sešla po schodech, která jsem po přecházejí po chodbě sem a tam přeci jenom našla a mé kroky směřovaly k velkým mahagonovým dveřím s vyrytými oznamenty - něco mi říkalo, že mám jít právě tam.

Dotkla jsem se jich konečky prstů. Byly zvláštní, připadaly mi tak známé, ale nepamatovala jsem si na ně. Přesto jsem je však otevřela zatáhnutím za mosaznou kliku a vstoupila dovnitř se zadrženým dechem.

Místnost byla na to, jak velké dveře do ní vedly, celkem malá - nacházela se tady jenom jedna větší pohovka potažená černou kůží a dvě menší křesla vyzdobená ve stejném, jednoduchém stylu. Bylo tam tmavo - jediným zdojem světa byl velký krb s plápoljícím ohněm, dominanta celé místnosti a na židli seděl Edward - můj učitel.

"Dobrý den." pozdravila jsme slušně a zavřela za sebou dveře.

"Posaď se Bianco. Máš jistě spoustu otázek." pronesl a já přikývla hned poté, co jsem se usadila na křeslo naproti němu. Do očí se mu však podívat neodvážila.

"Asi ano. Prostě mi není jasných tolik věcí, jako bych zapomněla velkou část svého života - kam jsem vlastně chodila do školy, jestli jsem měla nějaké kamarády a kdo jsou moji rodiče..." pokývla jsem hlavou a bezradně rozhodila rukama.

Edward si mě změřil pátravým pohledem. "Ano, to jsi určitě zapomněla. Vždyť jsem říkal, že jsi měla onu kouzelnickou nehodu. Ovšem ničeho se neboj - máš tady svoji matku Bellatrix a tvůj otec vás bohužel opustil. A co se týče té školy a tvých přátel - měla jsi je v Kruvalu, který jsi vystudovala, samozřejmě s nejlepšími výsledky. Potom se vaše cesty ale rozdělily, ovšem myslím, že je jednou potkáš."

Chvíli jsme si to nechávala projít hlavou, než jsme konečně odpověděla, tedy se vlastně i doptala: "Děkuji. Ale... co to bylo za nehodu?"

"Paměťové kouzlo." odpověděl mi téměř okamžitě.

"A co tady vlastně dělám?" zeptala jsem se ještě jednou a sledovala, jak se Edward postavil, chytil mě za rameno a vytáhl k sobě.

"Učíš se bojovat, zachránit se před zlem. A být vděčná lidme, co se o tebe starají. Máš toho ještě hodně před sebou, Binaco, tak si to nepokaž hned na začátku." najednou ztišil hlas a ještě předtím, než jsem stihla vydechnout, fascinovaná tím, co právě řekl, lusk prsty a mě se zatočil svět před očima a ztratila pevná půda pod nohama.