S veselým výrazem jsem uklidila Nimbus do přístěnku na košťata a zamířila do šatny. Pořád jsem byla v euforii, že jsme vyhráli, ale bylo mi trošku líto Harryho, že nemá kost. Ale vem to čert.

Zamířila jsem do šatny a převlékla se do pohodlných tepláků černé barvy a tílka. Nahodila jsem si bílou mikinu, naházela spocený dres do tašky a běžela se vysprchovat do ložnice.

Zalezla jsem si do koupelny a rozpustila si vlasy. Vlezla do sprchy (ale předtím samozřejmě nezapomněla otočít klíčem k zámku) a pustila na sebe na můj vkus až moc studenou vodu. Vlastně jsem se divila, jako je vůbec možné, že v ní ještě neplavou koštičky ledu.

Naštvaně jsem otočila kohoukem a pro změnu se opařila. Ach jo.

Vylezla jsem, zamotala si vlasy do ručníku a oblékla se do oblečení, ve kterém jsem sem přišla. A vylezla do ložnice.

Tam jsem se posadila na postel a prohlédla si tu krabičku s náhrdelníkem, kterou jsem dostala ve snu od své matky Bellatrix.

Promnula jsem si ho mezi prsty a zavřela oči. Cítila jsem z něj nějakou zvláštní energii, ale jen kdybych věděla jakou...

Z mého rozjímání mě však vyrušila sova, která svými drápky začala klepat na okno. Nesla dopis.

,,Teď?" podivila jsem se , ale pustila sovu dovniř. Přeci jenom, čas na nošení pošty byl o snídani, ne v poledních hodinách...

Sova mi hodila do klína obálku z ošoupaného, starého pergamenu. Byla ale příjemná na dotek. Když jsem ji otočila, uviděla jsem naškrabaní písmo černým inkostem. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby jsem tam neuviděla jméno adresáta. Bianca.

Netušila jsem, do mi ho mohl poslat. Věděla jsem pouze, že to není písmo Luciuse, Narcissy ani nikoho z rodiny, kdo mi posílal dopisy. 

Otevřela jsem ji a na malinkou chvíli přivřela oči. Nevěděla jsem, co můžu čekat a tak jsem se i docela bála. Nakonec jsem však z obálky vytáhla pouze úhledně složený pergamen a deník v bílém obalu.

Rozhodla jsem se nejdříve přečíst pergamen. A když jsem ho rozbalila,roztřásly se mi ruce.

Milá Bianco.

Vím, že jsem byla špatná matka celý Tvůj život, ale některé věci už nejdou napravit. Ty už jistě všechno víš - jak Tě znám, přímo z Tebe srší důvtip a jsi odvážná. Proto nemusím moc věcí vysvětlovat. Jen... když ses mi narodila, myslela jsem, že jsem udělala chybu. Chybu, která nejde napravit, protože když se matka sváže tím, že si pořídí dítě, o které se musí starat, je to mnoho práce. Ale já na to neměla čas.

Vím, že se toho o mě vykládá mnoho a já Ti to rozmlouvat nebudu - pravda je krutá. Jen chci, abys věděla, že ačkoliv jsem Tě nikdy pořádně nevychovala a nestarala se o Tebe, měla Tě vždycky ráda.

Možná je mateřská láska zrádná, ale co s tím. Zbavila jsem se všechno pocitů kromě tohohle - tento zůstal. Nevím proč, ale možná je to dobře.

Moc toho o životě nevím. Ale mám pro Tebe pár rad, u kterých mě mrzí, že Tě nemohu obejmout, pohladit po vlasech a dívat se Ti do očí, jako by to měl dělat každý rodič. Tvůj otec na to nemá dost odvahy a nás dvě dělí propast a zdi Azkabanu.

Buď soběstačná. Neupínej se na druhé, žij sama, protože jedině to Ti dá svobodu, abys o sobě mohla rozhodovat sama. To jediné Ti dá možnost neohlížet s ena druhé a respektovat jen to, co Ti bude říkat Tvé srdce.

A žij. Užívej si života, svobody, dokud můžeš, protože je to dar. To pochopíš, až Ti bude všechno odebráno.

Přeji Ti všechno dobré a štěstí do doby, než se naše cesty opět skříží. To už budeš vyspělá, mnohem moudřejší a najdeš ten hlubší význam v mých slovech.

S láskou, Bellatrix

Ukápla mi splza do klína. Netušila jsem, že je moje matka, která se takovou dobu jevila jako tvor bez většiny emocí, takových sloc. Možnách bych si i myslela, že to nepsala ona, ale... tohle je její styl. Věděla jsem to. Někde v hloubi duše.

Věděla jsem, že v Azkabanu mají jen jednou za velmi dlouhou dobu možnost odeslat dopis a hřálo mě u srdce, že ho věnovala právě mě. I když by to měla udělat nejspiš každá správná matka, mě to připadalo jako nádherné gesto.

,,B?" oslovila mě opatrně Stela a posadila se vedle mě. Věděla jsem, že o mě má starost, ale tahle chvíla patřila čistě mne, mé matce a našemu dopisu. Tak jsem jen zakrotuila hlavou a dopis schovala, stejně jako ten deník v bílých deskách, který jsem měla v plánu prozkoumat později, až budu o samotě, pod polštář.

Mlčela jsem, pořád jsem přemýšlela, ale Stela se stejně zeptala. ,,Co se stalo?" Ale já se jen pokusila a drobný úsměv a zavrtěla hlavou. ,,Nic, je na mě dolehlo to všechno, co se kolem mne děje." usmála jsem se přes slzy a pokusila se, aby můj hlas zněl co nejbezstarostněji.

A tak jsme společně šly do Velké síně, kde jsme sklidily úsměvy a gratulace ostatních členů naší koleje kvůli vyhranému zápasu. Na všechy jsem se usmívala, ale ve skutečnosti jsem moc dobře věděla, že hlavní zásluhu na tom má Harry. Stejně si to ale slíznul po svém. Všichni ho chtěli navštěvovat.

A tak, když jsem konečně utekla ze spárů Stely, která měla neustálou potřebu se se mnou vybavovat, zamířila jsem do ložnice, kde jsem vlezla do postele a znovu si pročetla dopis od matky. A znova se mě do očí nahrnuly slzy.

Nahmatala jsem pod polštářem krabučku pokrytou zeleným sametem a položila si ji na klín. Vyndala stříbrný řetízek a promnula ho v prstech. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem takový zvláštní pocit, jakoby mě malinko zahříval. Jakoby pulzoval nějakou energií...

Ale ne. To se mi jenom zdálo.

Jak by mohlo něco takového, co jsem ještě dostala ve snu pilzovat energií? Už mi hrabe.

Ušklíbla jsem se a znova ho zaklapla do krabičky a otevřela onen deník.

Ovála mne vůně starého pergamenu a já jen slatně přivřela víčka, když jsem uslyšela zvuk šustění pergamenu, který jsem milovala.

Potom jsem se ale podívala na první stranu a znova se mi mále zastavil jeden z nejdůležitějších orgánů, která mije mnohokrát za minutu - jednoduše řečeno, srdce.

Mezi první a druhou stranou byla totiž vložena fotografie. Ale ne jen tak kledajaká.

Byla na ní moje matka Bellatrix za svých studentských let.

Viděla jsem její chladný, povýšenáý pohled, přímo vystupoval z jejích obsidiánových očí. Na rtech, které byly jen nepatrně lesklé hrál nevýrazný úsměv, mnoho lidí by ten výraz úsměvem neshledalo, ale já ano. Znala jsem matku natolik dobře.

Vlasy měla kratší, ale o to více kudrnatější. Jakoby si snad chtěla vyhradit to, že jsou jí jenom po ramena. Usmála jsem se, když jsem uviděla její zmijozelskou uniformu, téměř dokonal eupravenou, jako vždy. Matka o sebě pečovala, alepsoň co jsem ji znala.

Znova mi ukápla slza, ale rychle jsem si ji setřela. Byla jsemm jí tak podobná, a to i přes moji snahu se odlišovat.

Prolistovala jsem deník, ale byl prázdný. Nečekala jsem, že by si Bella deník psala, vždycky to nehorázně odsuzovala a dívky, které si stylem Můj milý deníčku psaly odsuzovala, ale kdo ví, jestli náhodou neměla dvě tváře.

Sice mne hlodalo pomyšlení, že v tom možná budou nějaká krycí kouzla, ale teď jsem musela studovat na zítřejší zkoušku. A tak jsem to odložila na dobu neurčitou - tedy na dobu, kdy budu mít čas to pořádně prozkoumat.

,,Díky, mami." 

Zašeptala jsem tiše a nasypala době krmení. Moje srdce bylo naplněné štěstím - ikdyž, asi to štěstí nebylo. Nedokážu to vysvětlit, ale přišlo mi, že se najednou zacelila ta díra, která v mé duši, v mém srdci tolik let zela prázdnotou.