Konečně bylo odpoledne a budík na mém stolku ukazoval tři čtvrtě na čtyři. Rychle jsem se oblékla do pohodlného famfrpálového hábitu, který mi sem Oliver nechal poslat a popadla Nimbus 2001. Byla jsem připravená.

Rychle jsem seběhla z lořnice po schodech do společenky, bylo za pět čtyři. Ve dveřích jsem jen viděla mizící hábit Harryho.

,,Bianco!" ozvalo se najednou za mnou a já se ve spěchu, v polovině kdoku otočila. Stála tam Stela.

,,Ano?" otočila jsem se a pokusila o zářivý úsměv. Ale ve skutečnosti jsem byla docela nervózní a vybavování se se Stelou nikdy nebylo na minutku.

Stela přišla blíž ke mě a chytila mne za ruku. ,,Víš...přijde mi, že bychom si měly více důvěřovat..." začala a já (samozřejmě pouze vduchu) protočila oči. Věděla jsem, že tohle bude nadlouho. Když už se Stela totiž odvážila s něčím příjít a říct to z očí do očí (jindy totiž psala dopisy), bylo to vždycky na dlouho.

Ale já jsem te ten čas neměla. Hodiny překlaply na 15:56.

,,Jasně." ušklíbla jsem se a malinko se posula ke dveřím. ,,Chápu to, ale já..." nedokončila jsem větu, když jsem zahlédla Stelin naštvaný, snad malinko ublížený pohled.

,,Myslela jsem, že oceníš, když přijdu a ty..." svraštila obočí Stela. Bylo 15:57.

,,Ale já to oceňuju! Jen ty nejsi schopná pochopit, že mám mít tréning!" naštvala jsem se a vyvalila to první, co mi padlo na jazyk. Zpětně jsem si za to nafackovala, ale ono se to  nedalo změnit.

,,To myslíš vážně?" otočila se na mě s lesklýma očima. ,,Myslela jsem, že mě pochopíš. Že budeš vědět, jak je to pro mě těžké. Ale ty..." obvinila mě tichým hlasem a já...

*******************************

...se probudila.

,,Bianco!" volala na mě Stela a já rychle vyskočila ze židle, až jsem na sebe vylila lahvičku černého inkostu. Co je sakra tohle za situaci? rozčilovala jsem se v duchu.

,,Pohni, za tři minuty máme být na tom famfrpálovém tréningu!" znovala a rychle popadla své školní koště do ruky.

,,Cože?" zmateně jsemsvraštila obočí a urovnávala si v hlavě, co byl teda sen a co naopak ne.

,,Pane bože!" zalomila Stela rukama s tragickým výrazemve tváři, popadla mě za ruku a dovlekla ke skříni, ve které nalezla můj famfrpálový hábit, který mi sem hned ráno nechal poslat Oliver a hodila mi ho.

Já ze sebe tedy servala špinavou košili a džíny, hodila je pod postel, převlékla se a popadla svůj Nimbus 2001. Pohled mi padl na hodiny měly jsme minutu.

Vyrazila jsem sprintem se Stelou v těsném závěsu za sebou ze schodů dolů, do kolejní místnosti, abyste trefily na hřiště. Samozřejmě jsme si nechtěly trhnout ostudu, že jdeme na náš první tréning pozdě. Olivernás vybral, abychom reprezentovaly Nebelvír jako jedny z jistě mnoha zájemců, tak ho přece nemůžete zklamat!

Rozlítila jsem se. ,,Nahoru!" zavelela jsem najednou, otočila směr a vyběhla po schodech zláýtky do ložnice. Půl minuty.

Rychle jse otevřela okno, naskočila na koště a vyletěla ven. Téměž jsme se oknem neprotáhla,a el když jsme s epřitiskla až k násadě, povedlo se. Sletěla jsme tedy dolů a když jsem přistála na trávníku, jakoby zdálky jsem uslyšela zvonění zvonů ohlašujících čtvrtou hodinu odpoledne. Stihla jsem to.

,,No vidím, že cvik máš." ušklíbl se na mě Oliver a já se zmohla jen na naperný úsměv. Byla jsem docela zmožená.

Oliver se postavil před ostatní a zatleskal rukama, aby si získl pozornost. ,,Takže, chtěl bych vám představit Biancu a Stelu. Bianca je tu za Kattie Bellovou a Stela za Angelicu - takže jsou to střelkyně. Doufám, že se nám ten zápas i přes takové btíže podaří vyhrát." usmál se a naskočil na koště. ,,Tak do vzduchu!" zavevelev a přiletěl až ke kufru, který se zvláštně klepal a pohyboval na zemi sem a tam.

Mrkla jsem na Stelu a naskočila na Nimbus 2001. Rychlostí blesku jsem vyletěla nahoru a pohlédla na ostatní. Byla jsem ve výšce, ale i tak jsem mohla zahlédnot škovaný výraz osttaních. A pak mi to došlo.

Oni přece nevěděli, že mám nejnovější koště!

Tak jsem zase sletěla zpátky a hezky po lopatě jim to vysvětlila (to po lopatě je samozřejmě obrazně řečeno, nejbližší lopata byla v přístěnku na košťata, pokud vůbec) a nechala je, aby si ho prohlédli. A kdyý uběhlo nejméně pět minut, tak jsem vyletěla zptáky nahoru a počkala na ostatní.

,,Tak fajn. Hra!" ozval se Oliverův mocný hlas a Cambrál vyletěl vysoko do vzduchu, podobně jako Zlatonka, která se Harrymu rychle ztratila z očí, a Potlouky, které začaly nebezpečně křižovat vzduch. Každopádně, hra mohla začít!

Rychle jsem obrátila koště dolů a sletěla k Camrálu, který padal zpátky k zemi. Chytila jsem až těsně na zemí, stačilo by dalších pár metrů a rozplácla bych se o trávník.

Vyletěla jsem nahoru a nahrála ho Stele, která ho (samozřejmě, aby to mělo tu správnou šťávu) nechytila, takže jsem opět musela letět dolů a chytat ho nad zemí. Ale tentokrát jsem se poučila - letěla jsem s Camrálem dopředu sama a Stelu nechala v závěsu za sebou, doufajíc, že to poere tak, že měla prostě pomalejší koště a nedohnala mě.

Doletěla jsem až k obručím, před kterými létal sem a tam jako kolibřík Oliver a pokusila se ho jednoz nichprohodit. Ale nepodařilo se. No a tak to šlo pořád dokola.

Nakonec mi zbyla energie poze na základní večerní hygienu a padnutí do postele. Už jsem chápala, proč byli hráni famfrpálu vždycky tak zničení. Jen Fred a George byli plní energie - jako vždy. Vážně jsem nechápala, jak to dělají.

*******************************

,,Tři, dva, jedna start!" odstartovala madam Hoochová zápas a já vyletěla s koštětem vzhůru, co nejrychleji, co jsem mohla. Zamířila jsem k Camrálu, stejně rychle, jako ostatní hráči ze Zmiozelu. Stela byla daleko za námi.

Natáhla jsem ruku, snažila jsem se chytit Camrál a začít tak zápas s pozitivem pro Nebelvír. Bohuželo se mi to ale nepodařilo - zmiozelský střelec mě delší paži a tak ho chtit a zamířil s ním k naší bráně.

Naštvaně jsem obrátila koště vzhůru a uhnula ladným obloukem letícímu Potlouku.  Vážně jsem neměla zapotřebi, aby mě trefil hned na začátek zápasu.

No a pak to začalo.

Snažila jsem se skórovat co nejvíce, ale zmije byly vždycky o krok napřed a bylo jasně poznat, že mají mnohem rychlejší košťata. Podařilo se mi dát nám pouze třicet bodů a to bylo opravdu málo - zmije měly opravdu značný náskok.

Už jsem malinko ztrácela hlavu v tom neustálém létání sem a tam za Camrálem, který jsem stejně většinou nezískala a uvědomila si, že pokud máme vyhrát, musím se snažit mnohem, mnohem víc a Harry musí chytit Zlatonku dříve něž Draco.

Najednou mi onen zlatý míček třepotající křídly neuvěřitelnou rychlostí. Otočila jsem hlavu a pokusila se ji spatřit na delší ukamžik, ještě nikdy jsem ji neviděla uprostřed letu. Ale bohužel jsem zahlédla jen zlatou šmouhu.

Chtěla jsem o ní dát vědět Harrymu, ale nevěděla jsem ja. Byl daleko a lepší by bylo, než k němu letět a křičet na něj by byla velká hloupost a ztráta času. Ale já znala způsob, jak se s ním spojit.

Představila jsem si vduchu jeho tvář. Přesně, jeho jizvu, prostě tak, jak jsem si ho pamatovala. A potom jsem pronesla velmi tiše: ,,Zlatonka. Tam." Malinko jsem se usmála a doufajíc, že s emi to podařilo, jsem vyrazila opět za Camrálem.

Chytila jsem Camrál ještě za letu a neopomněla se tak věnovat zmijím povýšený úšklebek, abych jim dokázala, že tentokrát jsem ho cyhtila já, ne oni. Samozřejmě ho chtěli získat, ale já jim ho nedala - pevně jsem ho svírala a doletěla s ním až k obručím. Chvíli jsem poletovala tam a sem a vyhýbala Potlouku, který na mě pořád dokola posílam zmiozelský odtažeč. Ale nakonec jsem Camrál hodila a ano - povedlo se.

Prohodila jsem obruč a získala nám dalších deset bodů. V té chvíli jsem se cítila doceněná, protože všichni tleskali našemu týmu, mě. Byla jsem šťastná.

*******************************

Nevím, jestli Harry můj vzkaz slyšel. Vím jenom to, že nakonec Zlatonnku i přes pronásledování potlouky chtil. Sice za cenu zlomené ruky (kterou mu pak Lockhart opravdu geniálně vylepšil tak, že mu úplně oddělal kost), ale vyhráli jsme.