Rychle jsem se posadila na posteli a první myšlenka, která mi rpbleskla hlavou byla, že jsem zaspala hned na první školní den. Ale naštěstí mě uklinil budík, který hlásal, že je teprve půl sedmé. Takže jsem si dokonce přivstala.

Vstala jsem, zamířila do koupelny, která byla proti té v sídle rodiny Malfoyů skromně zařízená a opláchla si obličej studenou vodou (do sprchy se mi lézt nechtělo), pečlivě si vyčistila zuby a učesala vlasy do vysokého culíku. Oblékla si obtažené černé džíny, neb bych po hladě neběhala pouze v sukni,a bych nachladla v tomto sychravém podrimním počasí, že ano, a bílou košili s límečkem. Uvázala si kravatu a zamířila opět do ložnice.

,,Stelo! Budíček!" pobídla jsem svoji nejlepší kamarádku, aby vstávala, ale když jsem tím dosáhla pouze jejho otráveného zamumlání a otočení se na druý bok, vzdala jsem to a naházela potřebné pomůcky do svého černého školního batohu, který jsem nosila od doby, co jsem si ho koupila na útěku minulý rok.

A protože ani Lili, která byla mojí další spolubydlící mi nevěnovala pozornost, obrátila jsem se k Hermioně. Ta ale, jak jsem si mohla všimnout po odhrnutí závěsu a navštívení vedlejší dívčí ložnice, už vzhůru byla a zaujatě si četla Cestování s upíry.

,,Brá ráno." usmála se na mě a položila knihu na noční stolek vedle budíku a rozvrhu hodin, který měla pověšený na stěně. Když jsem tak projížděla její ložnici zvídavým pohledem ve snaze najít něco, co se od minulého roku změnilo, všimla jsem si právě rozvrhu.

Nebylo to proto, že bych ten svůj neměla nebo tak. Také jsem si ho chtěla pověsit, ale rozhodně jsem u každé hodiny s tím novým profesorem, známým Zlatoslavem Lockhartem, nakresené srdíčko růžovým fixem.

Protočila jsem ještě jednou oči a po krátkém rozloučení, u kterého jsem se snažila, aby bylo co nejupřímnější, jsem odešla zpátky do ložnice k nám, kde jsem tentokrát zatrásla se Stelou, polyla Lili obličej studenou vodou z hrníčku z umyvadla v koupelně a Michelle ukradla peřinu a schovala ji pod do jedné ze šatních skříní.

A tak jsem, snad spokojená s tím, co jsem udělala a i trochu i sama se sebou. No a tak jsem jenom popadla batoh a vyrazila po schodech do Velké síně, kde jsem zabrala místno hned u lívanců.

Ušklíbla jsem se na mrzíky, kteří onečem přáteslky konverzovali již od samého rána a pustila se do jídla. Stále jsem však přemýšlela nad testrály, tím podivným snem a vlastně všem, co se mi za poslední dobu stalo. A že toho bylo hodně.

Někdy jsem uvažovala nad tím, nestli tohle není jenom sen, ve kterém bilí štípnout se do prstu. ale nebyl. Teď, když jsem v ruce svírala krabičku na šperk, identickou z tou, kterou mi ve snu darovala moje matka Bella, jsem o tom nepochybovala. Prostě jsme jen žila v nějakém divném světě.

,,RONALDE!" ozvalo se najednou poblíž mě a já zmateně vyskočila. Aha. Asi jsem usnula  teĎ jsme měla možnost spatřit řvoucího Huláka adresovaného od paní Weasleové ejímu enjmladšímu synovi a jak jsem odvodila z řevu, díky kterému začaly poskakovat všechny talíře ve Velké síni, ukradl společne s Harrym auto. Létací auto.

Takže jsem si přiklopila uši a usmívala se. Byla to celkově docela vtipná situace. Chudák Ron vypadal, jakoby ho měli každou chvíli otrávit a Zmijozelský stůl se otřásal smíchem. Jen Hermiona si četla pořád své Cestování s upíry. Teda ne své. To od Lockharta.

Nakonec jsem ale ze snídani dostala ve zdrav a s plným žaludkem měla možnost sledovat, jak Lockhart pomáhá Madam Prýtová s vrbou Mlátičkou a absolvovat hodinu Bylinkářství, která byla kupodivu mnohem zajímavější, než hodiny jiné. Přesazovali jsme totiž malé mandragory.

ZAjímavější byla hodina přeměňování. Měli jsme změnit knoflík na brouka a nelze říct, že by se nám to jako třídě dařilo spíš naopak. Já dosáhla po celé hodině snažení pouze toho, že mému knoflíku narostlo šest nohou a křídla. Takže jsem se smířila s tím, že přeměňoavní nebude mojí specializací do budoucna.

Stejně jako ostatní jsem však vkládala největší nadejě do vydařené hodiny OPČM, tedy obrana proti černé magii, na kterou nás měl mít novopečený profesor Zlatoslav Lockhart, ten autor tolika knih, idol tolika žen a dle mého názoru nafoukaný sobec. Ale s konečním usnesením jsem chtěla ještě počkat do doby, než ho poznám. Sama jsem neměla ráda, když mě lidé odsuzovali a tak jsem to nechtěla dělat ani já jim.

Hned na začátek, co jsme se usadili do lavic, mě překvapila namyšlenost a sebestřednou Lockharta. Byl mi krajně nesympatický, hlavně když se na nás usmíval a využil každé příležitosti lýsknout se svým bělostným chrupem, i když nemluvil.

,,Tak si dáme na začátek malý kvíz - samozřejmě - o mně." najednou se zvedl a rozdal nám papíry se spoustou otázek. A v každé bylo jeho jméno.

Nejdříve jsem chtěla papír zhnuseně odhodit, ale protože by to nebylo kdejak vhodné, rychle jsem do něj načmrkala odpovědi na otázky a odevzdala ho mezi prvními.

Lockhartovy knihy jsem samozřejmě četla, ale proč se snažit pro takového nafoukance? Ve svých příbězích vypadal alepoň statečně

Všemu tomu ale nasadil korunu, když na nás e slovy, že rozhodně nejosu nebezpeční vypustil cornwalské rarachy, keří ve třídě způsobili hotovou spoušť.

Nevilla vytáhli nahoru za uši, rozbili lustr, potrhali učebnice a k mému zděšení a pohoršení zárověň se nás drahý profesor schoval pod katedru a třepal se tam strachy jako malé dítě. Prostě hrůza.

,,Já to nechápu." otočila jsem se na stelu a bezradně zakroutila hlavou. ,,Když je teda ten učitel obrany a takový hrdina novodobých dějit, protč se chová jakonjevětší zbabělec?!" pronesla jsem pohoršeným hlasem a znova zakroutila hlavou.

Vážně jsem to nechápala. Dokonce mi na moment začalo připadat, že nám o sobě lhal. Teda ne ná. Ale všem. Ve svých knihách.

Ale hodina naštěstí skončila brzy potom a my mohli rychle vypadnout a zamířit na kolej dodělt tu spoustu úkolů, kterými nás učitelé nezapoměli zahrnout hne dprvní vyučovací den. Měli jseḿe se naučit kouzlo do přeměňování, napsat esej o Zlatoslavovi Lochhartovi do obrany (!) a zopakovat si látku z minulého roku do lektavarů.

Krátce řečeno, práce jsme na toto odpoledně měli až nad hlavu.

No a právě proto jsem se posadila ke svému pracovnímu stolku v ložnici a začala s otráveným výrazem vypisovat onu esej. A protože jsem neměla motivaci, napsala jsem pouze minimální délku, ačkoliv obvykle jsem byla studentkou s nejdelšími slohovkami v ročníku.

Konečně ale nastal večer a bylo po večeři plné hluku a neustálých, dotěrných otázek na mě a na moje koště - ano, opravdu jsem měla jiné než ostatní.

Měla jsme totiž nový Nimbus 2001.

Jen pro pořádek - já ho nechtěla. Ale když rodiče domlouvali koupi kosťat pro zmiozelský famfprálový tým, už nebyl takový fonanční rozdíl koupit ještě jedno. No a tak ho opradu koupili a protože žáci druhého ročníku už mohou mít své koště, poslali ho se mnou do školy.

Sice jsem nebyla ve famfrpálovém týmu, lae protože jsem zvládla létání minulý rok na véčko, měla jsem dovolené o víkendu na pár hodin létat. A tak jsme si se Stelou alesponň házely obyčejný, mudlovský míč, když už nic jiného. Camrál totiž běžně k dostání nebyl, že ano.

*******************************

No a tak jsem přežívala začátek školního roku. Proti tomu minulému, kdy jsem byla dokonale vystresovaná z objevování svého bilokantského daru, to bylo opravdu klidné období. To všechno bohužel pouze do té doby, než ke mě při snídani přišel Oliver.

,,Ahoj, B..." oslovil mě a já se usmála. Vůbec mi nevadilo, když mi lidé říkali zkratkou. Spíš naopak. Měla jsem to ráda.

,,Hmm?" usmála jsem se a položila svoji sklenici plnou vychlazené vody s citrónem na stůl před sebe. ,,Čau. Potřebuješ něco?"

Oliver se podrbal na hlavě a otočil se na mne. ,,Přicházím jako kapitán našeho famfrpálového týmu s prosbou..." ani nemusel dokončit větu a já se začala dusit nápojem. Naštěstí jsem to rychle vykašlala.

,,...jestli bys nemohla nahradit Katie Bellovou jako střelkyně v našem týmu. Co jsem viděl, na koštěti jsi předváděla opravdu úžasné věci a myslím, že bys byla lepší než někteří naši náhradníci. Stejně jich moc nemáme, ale..." nervózně se usmál, očividně čekal na moji odpověď.

Věděla jsem, že pokud to přijmu, budu na tréningu trávit většinu svého času mimo vyučování,a le zase budu mít možnost splnit si svůj sen - zahrát si opravdový famfrpál tady, v Bradavicích.

Chvíli jsem ještě uvažovala a hleděla před sebe, ale potom jsem se sebrala a přikývla. ,,Jasně. Beru to."

,,Výborně!" viditělně si oddechl Oliver a poplácal mě po rameni. Tak dneska ve čtyři na hřišti... budeme se na tebe těšit." usmál se a já mu úsměv opětovala společně se zamáváním na rozloučenou.

Ano. Je to tak.

Zahraju si famfrpál!

Pokud by se tady někdo divil, že kapitoly vydávám někdy častěji (jako třeba tuhle), tak se nelekejte, jenom mám spostu času kvůli karanténě. A tak píšu... snad Vás to bude bavit číst.    

P.S. Děkuju za 1.5 K přečtení :))