,,Neboj." usmála jsem se na matku a odbyla její starostlivou otázku. Byla jsem sice ráda, že se o mě někdo takto zajímá, ale proč to zbytečné dramatizovat? Těch pár otázek stačí, nepotřebuji tím zabrat celé ráno. Naštěstí se o Draca strachoval otec.

,,No tak dobře." odvětila matka a luskla prsty na pravé ruce. Přiběhl nás domácí skřítek  Dobby a vzal můj kufr.

,,Přemístění." oznámila matka suše a Dobby ke mě natáhl svoji hubenou ruku. ,,Ahoj." pozdravila jsem ho téměř neslyšně a mile se na něj usmála. Neměla jsem od něho odstup jako zbytek moji rodiny.

*******************************

Oodevzdala jsem kufr a ještě pořád rozdýchávala to přemístění. Ačkoliv jsem to opakovala snad po sté, vždycky se mi obrátil žaludek o sto osmdesát stupňů.

Matka mi jemně pohladila po vlasem a věnovala mi jeden ze svých vzácných úsměvů.

,,Ahoj!" rozloučila jsem se tedy a s batohem přehozeným přes rameno nastoupila do spěšného vlaku do Bradavic. Nemělo už smysl čekat dal na perónu a uhýbat nenávistným pohledům otce, kterému bylo nedávnou zakázáno matkou mne fyzicky potrestat za onen výstup na Příčné ulici. Alespoň nějaké výhody mělo matčino opatrovnictví.

Protože byl vlak ještě poloprázdný a většina studentů se loučila s rodiči ještě do poslední chvíle před odjezdem, mohla jsem vklidu zabrat jedno volné kupé a posadit se k okénku, přesně tak, jak jsem to měla ráda - mohla jsem vyhlížet krajinu kolem železnice.

Zavřela jsem oči a přemítala, co všechno se vlastně za prázdniny stalo. Ano, byl ministerský ples a vydali jsme se pro bezoár. Jinak však nic moc. Proti školnímu roku, kdy jsme téměř každou sekundu bojovali o holé přežití, to byl odpočinek. Ale přesně takové prázdniny být mají ne?

Jedna věc mi však nedávala klid.

Proč mi Pans tvrdila, že je Blaise nemocný, ikdyž dorazil krátce po nich? Bylo to zvláštní, ale protože jsme věděla, že právě Pans by mi nelhala, hodila jsme to za hlavu.

*******************************

Vytáhla jsem z kapsy geleon a podala jej paní s vozíkem, u které jsem si koupila rovnou dva máslové ležáky tabulku mléčné čokolády.

,,No a co jste si vybrali vy?" otočila jsem se na ostatní holky, které teprve nedávno nastoupili do kupé ke mě. Stela, Lilli, Michelle. Byla jsem moc ráda, že jsme je zase potkala. Chyběla mi hlavně Lilli, kterou jse za prázdniny neměla možnost spatřit ani jednou.

Pohled Bellatrix

Sakrkasticky jsem se ušklíbla a kopla do jednoho z kamenů, který ležel na podlaze. Tolik let v Azkabanu vám doslova vysaje mozek. Vězení mozek a mozkomorové duši. Úžasná kombinace.

Když jsem si u návštěvy z Ministerstva vyprosila pergamen a něco na psaní, neměla jsem myšlenky na nic jiného, než na dopis pro moji Biancu.

Trpěla jsem její nepřítomností a chtěla jí pomoct protloukat se životem. Ta mateřská láska ve mě pořád zůstávala.

Pohled Biancy

Usmála jsem se a napila. Máslový ležák mě, ostatně jako vždy, úžasnou chuť. Ačkoliv tento nebyl dokonale vychlazený.

Usmívala jsem se na své spolužačky a ony na mě. Rozmlouvaly jsme o všem možném i nemožném a docela se toho nasmály. Ano. Tohle mi vážně chybělo.

*******************************

Vystoupily jsme z vlaku a nechaly skřítky, aby nám odnesly zavazadla. Brala jsem jako samozřejmost jim poděkovat, ale mnoho čistokrevných kouzelníků to nedělalo. A ani studenti druhého ročníku nebyli výjimkou.

Upravila jsem si svoji šedou sukni sahající až po kolena a smetla pár zrníček prachu že svého pláště. Potom jsem mohla vyrazit rychlým krokem ke kočárům, které nás měly odvézt k Bradavicím. Jak druhý ročník jsme již neměli právo na přepravu loďkami.

Zastavila jsem se a fascinovaně zírala na vozy, které nikdo netáhl. Nebo oni to nebyli koně. Nebyli to opravdoví koně.

Viděla jsem jen obláčky mlhy namodralé barvy, se spoustou třpytivých míst, snad hvězd, které dohromady dávaly obrys něčeho, co koně připomínalo. Bylo to... úchvatné.

,,Co to táhne ty kočáry?" zvědavě jsem se otočila na holky, ale ty mi věnovaly překvapené pohledy a Stela mě chytila za rameno.

,,Nic je netáhne, Bianco." věnovala mi smutný pohled a já se jí vytrhla.

,,Ale ano. Táhne. Ta nádherná svítící mlha..." pokynula jsem rukou a holky jen zakrotily hlavou. Nechtělo se mi věřit, že to nevidí také.

Chtělo se mi přesvědčit o tom celý svět kolem sebe, ukázat všem, co vidí moje oči a vyprostit se z role dívenky, která to v hlavě rozhodně nemá úplně vpořádku a dokázat jim, že nejsem blázen. Ale neměla jsem na to sílu ani náladu. Stačilo mi, že jsem já sama věděla pravdu.

Nasedla jsem proto s ostaními do kočáru, poslouchala jejich rozhovor o rozvrhu, novém profesorovi obrany proti černé magii a hleděla někam, do neurčité délky a v hlavě přemítala nad skutečností, kterou jsem viděla. Dokonce jsem se štípla, abych si dokízala, že se mi to jenom zdá a tohle všechno je sen, ale... sen to nebyl. Asi jsem se vážně zbláznila.

*******************************

,,Po slavnosti se prosím odeberte na svoji kolej za doprovodu prefektů." zopakovala profesorka svůj výklad, který byl stejný, jako před rokem. Nudila jsem se. Nic se tu nezměnilo, jen jsem na hlavě Moudrý klobouk neměla já a mí spolužáci, ale o rok mladší a ještě zmatenější děti.

Dopochodovala jsem za doprovodu prefektů na kolej, prošla portrétem dovnitř, uložila si do paměti heslo. Vyslechla dlouhý, nudný projev a poučky o chování a celkově o školním rádu. Nechala si projít hlavou plán na zítřek.

Ale pořád jsem jenom zírala do dálky. Do neurčita.

Najednou jsem měla pocit, že jsem opravdu úplně jiná než ostatní, že jsem asi blázen a že vybočuju z normálu. A tak jsem v ložnici jen otevřela kufr, vytáhla pyžamo, které jsem si prozíravě sbalila nahoru, a oblékla se. Zalezla do postele, zhasla lampičku na svém nočním stolku a zavřela oči.

Cítila jsem se v jakémsi transu.

Najednou mi bylo všechno jedno, nudily mě formality a neměnný svět okolo mě. Chtěla jsem jediné - pochopit sama sebe. A to mi, bohužel, asi nebylo dopřádno. A tak jsem jen po ravření očí přemítala až do doby, než moji unavenou mysl ovládl spánek.

,,Bianco." ozvalo se najednou za mými zády a já rychle otočila hlavou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se nelekla. 

Na louce za mnou totiž stála nějaká mladá, krásná žena s dlouhými, kudrnatými vlasy tmavě hnědé až černé barvy, oblečená v jednoduchých saténových šatech světle zelené barvy.

Naskočila jsem a zalapala po dechu. Samozřejmě jsem poznala, kdo to je.

,,Mami?" oslovila jsem onu postavu a moje matka, Bellatrix, přikývla.

,,Ano zlatíčko, jsem to já."

,,Ale..." hlas se mi zadrhl v krku a já ze sebe vydala jen první slovo. Nohy se mi slabostí podlomily a já se sesunula na zem. Očekávala jsem bolest, náraz, ale nic z toho nepřišlo. Proč by také mělo, uvědomila jsem si najednou. Vždyť jsem přece ve snu.

Bellatrix udělala krok ke mě a také se posadila na trávu. ,,Jak sis jistě všimla, přišla jsem tě navštívit. Neptej se mě, jak je to možné, protože ti to stějně řeknu až tehdy, kdy nastane pravý čas. Zatím se spokoj s informací, že je to kvůli tomu, že jsi, ostatně stejně jako já, bilokantka." malinko se na mě usmála a já jen mlčky přikývla. Neměla jsem v plánu mluvit. Bella mi očividně chtěla něco říct.

,,Tady." prohlásila nakonec jednoduše a podala mi nějakou malou krabičku potaženou sametem stejně barvy, jakou měly její šaty. ,,Otevři to." pobídla mě ještě a já se nadechla, pevně ji uchopila do rukou a otevřela ji.

Uvnitř jsem uviděla jemný, stříbrný řetízek, který musel být opravdu mistrovskou prací, neb neměl jediný kaz. Usmála jsem se a dotkla se ho ukazováčkem pravé ruky.

,,Schov si ho. Anebo ho nos všude u sebe." usmála se na mě Bella a já krabičku opatrně zaklapla, schovala ji do kapsy u své sukně, která se na mě nějak objevila a jen bezradně rozodila rukama. ,,Ale tohle je sen. Jak ho mám získat v realitě?"

,,To je jednoduché." shovívavě se na mě Bella usmála a dodala. ,,Cokoliv, co ti v tomto snu dím, ti zůstane a přenese se to s tebou do reality. Najdeš to vždycky tam, kam jsi to schovala tady, ve snu."

Usmála jsem se a pohlédla na Bellu, která mi byla dlouhé roky chápající tetou a teď vlastně i matkou. Brala jse ji za matku až od té doby, co jsem se to dozvěděla. A nelitovala jsem toho. Znala jsem i tu světlejší stránku její duše a cítila, že je opravdu mojí matkou.

Rozběhla jsem se k ní o pevně ji objala. MIla mi drahá. Od té doby,co odešla, jsem ji neviděla tak dlouho a ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, neskutečně mi chyběla.

Bella mi objetí opětovala a mlčky mě hladila po vlasech. Do této chvíla jsem nevěděla, že je schopna takových projevů mateřské lásky. Ale asi jsem se mýlila. Znova.

,,Už budu muset jít." vyprostila ze ode mne Bella a já se na ni zoufale, le s malou nadějí v očích podívala. ,,A přijdeš znova?" zeptala jsem se a ona se otočila na mě, neb již odcházela pryč. ,,Jednou určitě ano." usměla se a já se pokusila rozběhnou za ní, zeptat se jí ještě na tolik věcí, ale nohy mi ztěžkly a já se pro chvilkové temnotě propadla někam pryč.