Vyběhli jsme ze síně, kde byl ples pořádán. Snad si nás nikdo nevšiml a nezačal nás podezírat - naštěstí jsme nebyli ti nejdůležitější hosté.

Tohle bylo sídlo mojí rodiny, pokud se to tak dá brát, takže jsem ostatní provázela. Rozhodla jsem se, že knihovna bude ideální místo, kde nebudou hosté a my tam budeme mít klid.

Stejně jsem ale museli být potichu. Hosté mohli být prakticky kdekoliv. Nebo - v tom nejhorším případě - Lucius. Zcela určitě by měl totiž potrestal. Konečně by si našel záminku.

Vběhli jsme do knihovny. Posadila jsem je ke stolu, který byl blízko středu bludiště z regálů a zaposlouchala se. Slyšela jsem hlasy. A nepocházely od nás.

*******************************

Přitiskla jsem ucho k regálu, za kterým jsem ony hlasy slyšela.

,,Blaise tě slyšel." promluvil jeden, nejspíš muž.

,,Doufám, že jsi ho zajistil. Kdo ví moc, je nepřítel." odpověděla nějaká žena. Její hlas jsem odněkud znala, ale nemohla jsem si ho vybavit.

,,Jed je vždy spolehlivý." odpověděl muž.

,,Pokud nemáš protijed." odvětila pochybovačně žena a já zatajila dech.

,,Nemá. Náš plán je téměř u konce - náš pán bude spokojen."

,,Doufejme." pohrdavě odpověděla žena a moje srdce, které většinou fungovalo velmi spolehlivě a drželo mě při životě již před třináct let, vypovědělo službu. Naštěstí jenom na jeden úder, jinak už bych si asi neškrtla.

,,Už musím odejít, těm odporným stvořením, co mě hlídají, bych připadala podezřelá, tak dlouho nehybná... Sbohem." pokračovala žena a hlasy utichly. Vystřídaly je kroky míří k nám.

Vymrštila jsem se k ostatním. ,,Sem!" šeptla jsem a strhla je do jediného místa, do kterého nebylo vidět z vedlejší chodby. Jednalo se o tajnou místnosti, vybudovanou pro ukrytí tajných či nejcennějších knih.

Zatlačila jsem na knihu ve třetí polici, na druhou zleva a rychle je vtáhla dovnitř.

Místnosti byla malá, plná poliček s pár desítkami knih. Malá lampa prosvěcovala místnost jen tolik, aby se tu dalo číst u stolečku - o nic víc.

*******************************

V našem málem úkrytu jsme vydrželi (podle Blaisových hodinek) půl hodiny. Nechtělo se nám riskovat, protože kdo ví, co by see nám stalo, kdyby nás někdo nachystal. Ještě - v nejhorším - jeden z těch lidí, které jsme odposlouchávali.

Nakonec jsme tedy vylezli, ale zamířit zpátky na ples jsme si netroufli. Zadržela jsem hlavně Blaise, protože podle toho, co jsme slyšela, měl být otrávený.

Hlavní problém ale byl, že se to neprojevovalo. Samozřejmě bych ku to nepřála, ale čím dřív by mu byl podal protijed, tím větší šanci by měl na uzdravení. Na možnost, že by jsme ho neuzdravili, jsem ani nemyslela, abych to nepřivolala.

,,Blaisi?" otočila se Stela na svého tanečního partnera.

,,Hm?" podíval se na ni nás čokoládový kamarád s malinko rozpačitým výrazem.

,,CO jsi to slyšel?"

,,Jak to můžu vědět? Ty dva neznám a poslouchám hodně lidí." bezradně rozhodil Blaise rukama.

Vložila jsem se do konverzace. ,,Víte co? Pojďme do mého pokoje. Přeci jenom bude to mnohem lepší místo na tajné rozhovory." ušklíbla jsem se a vydala ke schodům vedoucím od knihovny. Kdyby tak věděli, že je to hlavně proto, abych si mohla zout boty na podpatku, že kterým mě noha neuvěřitelně bolela.

No a tak jsme opravdu za chvíli byli v mém pokoji. Stela si sedla na postel, Theo s Blaisem na koberec na zemi a já využila příležitosti a odlíčila se - vůbec jsem se takto necítila dobře.

Posadila jsem se ke klukům (samozřejmě jsem měla již dávno sundané boty) a rozhodila rukama. ,,Takže Blaisi, myslím, že ti budeme muset sehnat protijed. Nebo to s tebou asi moc dobře neskončí."

Blaise přikývl a já se ujala své role znalkyně lektvarů. Teda co se týče mého věku, OVCE jsem z nich ještě opravdu neměla.

Vytáhla jsem z knihovny tlustou knihu v červeném koženém obalu, s názvem JEDY A PROTIJEDY. Knihu jsme tedy měli.

Ovšem mhome větší problém byl, že jsem neměli nejmenší ponětí o tom, jaký lektvar vlastně Blaise dostal.

,,No a jak vlastně zjistíme, který lektvar Blaise dostal?" zeptala se Stela a v její otázce se vlastně přesně zrcadlil můj vnitřní monolog. Samozřejmě plný otázek. V této situaci nebylo moc odpovědí.

Otevřela jsem knihu a položila ji doprostřed našeho malého. kroužku. Listovala jsem a listovala, ale nebylo se čemu divit, že jsme nenašla žádný určitý jed - Blaise ještě neprojevoval žádné příznaky.

Najednou mi však v hlavě probleskla myšlenka.

,,Bezoár!" vykřikla jsem nadšeně a vyskočila na nohy. To bylo ono!

Stela překvapeně zamrkala, Blaise pokývl vděčně hlavou a Theo malinko zvedl koutky rtů do náznaku úsměvu.

Najednou jsem se ale zarazila. Kde ho získáme? Taková vzácná věc, jako je bezoár, nenajdeme v kdejakém obchodě ani za astronomickou částku.

Theo mi však snad četl myšlenky, neboť prohlásil: ,,Dobrý nápad, ale uvažovala jsi nad tím, kde ho najít?" podíval se na mě a já jenom pokročilá rameny. Měl pravdu. O tom jsem neměla ponětí.

*******************************

Ještě jsme nad tím chvíli uvažovali, ale protože už se chýlilo k půlnoci, vytáhla jsem že svého tajného úkrytu v pokoji balíček sušenek s vanilkovou příchutí a společně s ostatními je hladové spořádala.

Protože by Theův pokoj hned vedle toho mého, nemuseli jsme nijak moc čarovat s postelemi (tom myslím přesouvat, jako nezletilí jsme hůlku o prázdninách používat nemohli) a já spala na posteli a Stela na koberci s dekou vedle mě. No a kluci stejně.

Stela už usnula, ale já se pořád převalovala. Nebyla jsem schopná usnout, někde uvnitř mě pořád šrotovala kolečka a můj mozek připravoval neuvěřitelně tragické scénáře o tom, co se může Blaisovi stát.

Rychle jsem vstala a přerývavě se nadechla. Rychle jsem si na svůj teplákový komplet hodila jeden z černých hábitů, který jsme měla právě nejblíž a potichu otevřela dveře na chodbu.

Přivřela jsem je a podívala se kolem sebe. Slyšela jsem kroky.

Schovala jsem se za roh. Blížily se ke mě.

Když kolem mě ona osoba procházela, oslnilo mě Abe světlo z hůlky té osoby. Byla jsem nucela přivřít oči a zdržet dech. Bála jsem se.

Ano.

Já, která jsem bojovala s temnými bilokanty, prchala z jejich sídla a potom nás dostala zpět do Bradavického hradu, jsem se bála. Byla jsem ve vlastním sídle, v místě, které bych klidně nazvala i domovem a bála jsem se postavy, která vedle mě procházela.

Neměla jsem se v noci potulovat po chodbách. To je jasné. Ale jak vysvětlit srdci, aby nebylo tak rychle, že vám skoro vyletí z hrudi a tak hlasitě, že je slyšet na několik mil kolem? To jsem naopak nevěděla.

Nakonec však osoba, která byla podle stavby těla, tedy širokých ramen a výšky mužem, odešla z chodby po schodišti někam dolů a já si mohla oddechnout. Nebo se spíš nadechnout.

Po špičkách jsem doběhla do svého pokoje. Práskla jsem s sebou na postel, až jsem se zabořila hluboko do matrace. Hodila jsem na sebe peřinu a zavřela oči. Chtělo se jí spát, moje tělo to fyzicky potřebovalo, ale mysl byla neúprosná a neustále mi nadhazovala možnosti, kdo ho jsem to na chodbě vlastně potkala. Nakonec jsem usnula až nad ránem.

*******************************

V devět hodin jsem konečně vylezla z postele a s kruhy pod očima tak velkými, že by se na nich dalo s přehledem houpat, zamířila do koupelny.

Tentokrát tam na mě nečekala žádná horká vana, ale ledová sprcha, kartáč na vlasy a zubní pasta společně s kartáčkem.

Oblékla jsem si jednoduché modré šaty s několika kamínky, protože tu v sídle s největší pravděpodobností někteří hosté zůstali a s vlasy sčesanými do vysokého Čulíku vyrazila na snídani.

Nabrala jsem si dva kuřecí párky a dvě kolečka veky. Posadila jsem se na své obvykle místo a s podledem zabodnutým před sebe pojídála svoji snídani, na kterou jsem však ani moc neměla chuť.

Naštěstí brzy přišel i Theo a posadil se ke mě. Snídani měl podobnou - jen místo párků mastnou část jeho snídaně zaplňovaly tlustá kolečka salámu.

,,Princezna se probudila ze stoletého spánku?" neodpustil si možnost do mě přátelsky dloubnout a já vztekla napíchla kolečko párků na vidličku a otráveně zakoulela očima.

,,To víš že jo. Spíš hodinového." strčila jsem si do úst ono kolečko párku a znova se snažila věnovat snídani. Ne, že by se mi to nějak zvlášť dařilo.

Theo se zazubil a podal mi hrnek s nějakou tekutinou. Teda pokud je způsob vnucení, kdy vás onen člověk málem polije a opaří, pouhé podání. Ale co je důležitější, jednalo se o kávu.

,,Jsi blázen? Tohle pít nebudu." vyjela jsem a málem se překotila se židlí dozadu.

Theo zakoulel očima a posunul hrnek na stole ještě blíže ke mě. ,,Jasně že budeš. Ať se trochu probereš a nejsi jak chodící mrtvola. Je to jedné z mála způsobů - pokud teda neujíždíš na něčem jiném." významně pozvedl obočí.

,,Jasně že ne!" obořila jsem se na něj.

,,Tak to vypij."

,,Ne."

,,Dělej, nebo to do tebe násilím naliju." pohrozil mi Theo a já tu hádku vzdala neobyčejně brzo.

,,Tak dobře." povzdechla jsem si a přiložila hrnek ke rtům. Chvíli mi trvalo, než jsem svůj mozek přesvědčila, že je to v pohodě a napila se.

Káva je hnusná. Hořká, ale opravdu Vás probudí. Třeba ji časem začnu mít ráda. Ale teď na to mám asi ještě moc chuťových pohárků na jazyku a vnímám tu chuť mhem silněji. Tak jednou třeba.

Vrátila jsem hrnek Theovi, který se mírně usmál a oči se mu vítězoslavně zablýskly. Často se nesmát, byl většinou smutný, takže jsem byla za každý moment, kdy se usmíval, ráda. Právě proto jsem mu úsměv opětovala a (konečně) dojedla ovládat.

Theo mi galantně pomohl stoupnout si a já se malinko uklonila - byla jsem krapet podezřívavá, takže jsem se ohlédla kolem sebe, proč to dělá, ale protože jsem tady nikoho moc neviděla, Mávla nad tím (pomyslně) rukou a nechala se dovést až ke dveřím.

Najednou mi Theo zakryl oči dlaněmi a já se po něm ohnala.

,,CO to děláš?!" zajíkla jsem se a znova se ohnala do temného prostoru kolem mě.

,,Uvidíš. Nevěříš mi snad?" ozval se Theův hlas a já se nechala vést.