Pohled Stely

"Takže musíme ukradnout Biancin lektvar a donést ho jejímu otci. Výborně." protočila jsem oči a nakonec mávla rukou, abych zamezila dotazům svého společníka a vyrazila po schodech nahoru.

"Donesu ti koště, ať se dostaneš do ložnice a můžeme začít hledat. Ale je to jenom pro její dobro. Už nikdy se jí ve věcech takto hrabat nebudu." pronesla jsem a vydala se dál.

Rozrazila jsem tedy dveře a popadla to svoje - abych brala to mojí nejlepší kmarádky, na to jsem si netroufla. Už tak se jí budeme zase hrabat ve věcech.

Seběhla jsem dolů a natáhla ruku směrem k Theovi, abych mu podala koště.

"Tohle je docela určitě tvoje, že?" zeptal se mě a já jen mírně přikývla, moc se mi nechtělo diskutovat o tom, že je zvyklý na lepší.

"Myslím, že víš, kterým oknem se dostaneš dovnitř." poznamenala jsem a otočila - někdy byl jenom otravný had, který byl jako ostatní. Šla jsem zpátky do ložnice, počkat na něj k oknu, které jsme musela otevřít, aby se dostal dovnitř. A poté se jenom posadila na postel a čekala.

Pohled Theodora

"Půjdeš rovnou po shcodech a tam počkách na Stelu, já ji zavolám. Nebudeš dělat hluk a budit pozornost jiným způsobem. A ať nelituju, že jsem tě tam pustila." protáhla nakonec, nakázala mi postup a jako střela zmizela vevnitř, následována mnou a celý menší průvod uzavíral svým šouravým a kolébavým krokem Neville. Ale ten mě teď vážně nezajímal.

Zamířil jsem pod schody vedoucí do dívčích ložnic, co se při každém vstupu někoho mužského pohlaví měnily ve skluzavku a přitiskl se na stěnu, kde bylo pološero a v tichosti čekal.

A po tom krátkém rozhovoru jen s mírně rýpavou poznámkou převzal koště a seběhl do kolejní místnosti, stále však ostražitý na dění kolem sebe - vysvětlovat, že jsem tady kvůli něčemu, o če lidé vlastně ani pořádně neví, se mi nechtělo - a navíc by to bylo naprosto zbytečné.

Odhrnul jsem krvavě rudou záclonu a otevřel vrzající okno, vyhoupl se na parapet a snažil se nedívat dolů - pocit, že by se propadl nebyl zrovna lákavý.

Naskočil jsem na koště, natáhl se, abych mohla okno přivřít a zvzletěl - s tím jsem problém rozhodně neměl - a zamířil k oné dívčí ložnici, kterou jsem poznal kromě všeho jiného i podle otevřeného okna a modlil se, aby nikdo moji létající postavu kolem hradu nezaznamenal.kd

Přeskočil jsme dovnitř a koště vtáhl s sebou - opřel ho o stěnu a pohldél na Stelu - očividně ne mě čekala.

"Takže... kdo z nás se toho ujme?" zeptal jsem se jí a ona pokrčila rameny, ale podle jejího dlouhého pohledu jsme poznal, že to mám být nekompromisně já.

"Fajn, tohle je její polička?" zeptal jsem se a když kývla, otevřel jsme první šuplík. Knížka o dějinách, originální první vydání, které jsem jí dal já k narozeninám. Položil jsem ji na postel a snažil se věnovat něčemu jinému - ale tohle mě prostě zahřálo u srdce. Věděl jsem, že je tohle ten dárek, který ocení úplně nejvíc.

Ale musel jsem pokračovat - viděl jsem pár dopisů, několik zápisů z hodin a kalamář s brky, snad náhradními, ale to mi bylo docela jedno. Otevřel jsme další šuplík, odhrnul několik dalších papírů a vzal do ruky vyšívaný váček ze zeleného sametu ze zlatými vzorkem.

Přivřel jsem šuplík a obsah toho váčku nechal, aby mi vyklouzl na dlaň - a ano, byla to malá křišťálová lahvička. Ve které bylo sice málo - ale ano, byl tam - nějakého lektvaru nafialovělé barvy.

"Asi... asi jsem to našel." vydrápal jsme se nakonec na nohy a lahvičku pevně stiskl ve dlani, aby ji náhodou nerozbil a přešel ke Stele, které mě celou tu dobu vlastně jen bez jakékoli zjevné reakce sledovala. Dokonce neměla ani své obvyklé sarkastické poznámky.

"Výborně. Tak prosím poskládej všechny věci tak jak byly, ať to nemusí potom uklízet." pronesla a ani se na mě nepodívala - byl jsem z toho trochu naštvaný, ale uložil jsem lahvičku do onoho váčku a zybtek věcí zpátky do šuplíků jejího nočního stolku, jak byly, když jsem začal hledat. Jenom nad tou knihou jsme se pozastavil - nechtěla se mi tam vracet, ale nevěděl jsem proč. A tak jsem to nakonec udělal a poodešel o několik kroků dozadu.

"Tak já jdu. A Řekni prosím Amelii, že se zítra v šest potkáme... třeba ve Vstupní síni. A lektvar tady nechám tobě. Nebudeme ho zbytečně přenášet, když to není vlastně ani potřeba. Ještě by nám na to někdo přišel a to, řekl bych, nechceme ani jeden z nás." pokývl jsem hlavu a natáhl ruku s váčkem.

Stela se ale očividně pořád k ničemu neměla, takže jsem váček s lektvarem položil vedle ní a bez rozloučení zamířil ke dveřím, otevřel je a vyšel na chodbu, nezapomněl je za sebou zavřít a zmizel v pološeru, které tady i přes svíce vládlo nejen pod nimi, kde byla úplně největší tma.

Pootevřel jsem dveře vedoucí do kolejní místnosti koleje, která je té mojí už tak dlouho znepřátelená a nahlédl dovnitř - díkybohu tam nikdo nebyl. Vběhl jsem po špičkách dovnitř a chtěl rychle odejít, ale zadrh jsem se u krbu, ve kterém pokojně plápolal plamen ohně.

Něco mě na něm strašně fascinovalo a možná to nebyla jen ta skutečnost, že tak přátelské prostředí jsme my ve sklepení neměli. Nehořel tam tak úžasný oheň, vedle kterého se můžete vklidu zachumlat do deky, s knížkou a šálkem čase, poslouchat dešťové kapky bubnující do střechy. To se v naší společenské místnosti nikdy stát nemohlo.

Ale stejně mi to připadalo zvláštní i z jiného důvodu, ale ten jsem nedokázal specifikovat - cítil jsem, že je prostě jiný, než všechny jiné, které jsem kdy viděl. Ale nakonec jsem se úpřece z místa musel odpoutat, se strachem, že mě tady někdo objeví a zamířit ke dveřím - a samozřejmě se nezapomenout ohlédnout ještě naposledy za sebe.

***

Konečně jsem prošel přes obraz ven na chodbu a opravdu se mi ulevilo - pokud mě někdo najde tady, budu ít tak stokrát menší problém než když by mě našli v kolejní místnosti Nebevíru. A tak jsem se vydal ke schodům a snažil se dostat po těch pohyblivých příšernostech, které jsem ze srdce nesnášel (měl jsem rád pořádek, systém a tohle jako systém ani nevypadalo). Ale jinak se dolů prostě dostat nedalo, takže jsem mohl jenom doufat, že se tam dostanu rychle a nevzbudím příliš poprasku - tedy mě nikdo neuvidí.

Schodiště se hýbalo sem a tam a já zatínal ruce v pěst, vážně mě to rozčilovalo, že jsme se nemohl protsě dostat dolů, když jsem to nejvíc potřeboval - ale zákon schoválnosti o sobě musel dávat vědět.

Nakonec jsem se však bezpečně dostal dolů - ačkoli, bezpečně to moc nebylo, protože paní Norrisová jistě číhala za každým rohem nebo alespoň za nějakým z tech, kolem kterých jsem musel projít já, takže jsem se spíš rozběhl a snažil se být ve sklepení co nejdříve.

A vydechl jsem až když jsem za sebou zavřel dveře a ocitl se uvnitř té ponuré místnosti sladěné do šedo - zelené.

Mimochodem... chtěla bych Vám popřát krásný zbytek prázdnin, protože školní rok už je za dveřmi a poděkovat za ten úžasný počet přečtení tady - udělali jste mi vážně obrovskou radost :))