Pohled Theodora

"Lektvar, který má Bianca ve svém nočním stolku. Když ho doneseš dneska večer, v sedm společně s ostatními a dáte mi ho, tak vás budu tři večery učit. A to by mělo stačit pro to, co chcete dokázat - stejně by bilokantští začátečníci jako vy víc nezvládli." pronesl nakonec velice tichým hlasem, ale přesto jeho slova protínala okolní ticho jako břitvy.

"Dobře." pokývl jsem nakonec šokovaně hlavou a podle gesta zmijozelského kolejního ředitele vyšel zpátky na chodbu se zamyšleným výrazem ve tváři, nic netušící o onom lektvaru, který máme donést, ani o tom, jaké bude mít naše chování následky pro nás samotné.

Vážně jsem se cítil maximálně zvláštně, ale to už v posledních dnech, které byly vlastně celé postavené na hlavu, nebylo žádnou zvláštností. Navíc, jsme měli donést našemu profesorovi nějaký lektvar, který patří Biance a který vlastně ukradneme. Ale já věřil, že nám to promine.

***

Po chodbě klapaly jenom moje boty, jinak tam bylo naprosté ticho. A taky šero, které od naprosté tmy dělily jenom louče po stranách chodby osvětlující prostor pod sebou. A tak jsem zamířil ne do sklepení, ale druhým směrem k věži ukrávající prostory patřící Godrikově koleji.

Vyšel jsem po těch příšerných pohyblivých schodech a vduchu děkoval, že Zmijozel má kolejní místnost ve sklepení a nic takového nemusím absolvovat několikrát denně. A zamířil k portrétu, kterým se vcházelo dovnitř.

Zastavil jsem se před ním a čekla - moc dobře jsem věděl, že hádat heslo vlastně nemá smysl a tak vyčkával na některého ze studentů této koleje, abych jim osvětlil, proč potřebuji dovnitř a oni mě buď pistili nebo zavolali někoho z mých přátel.

A po chvíli jsem uslyšel kroky ze schodiště - opravdu, někdo šel. Mírně jsem se pousmál, ale úsměv mi zamrzl na rtech hned, co se ona osoba přiblížila - Neville Longbottom. a jak jsem věděl, skrz něj se dovnitř nedostanu - ale ne proto, že by mě nechtěl pustit, ale hlavně protože je známý tím, že si nepamatuje heslo. Nikdy.

"Co tady děláš?" vykulil na mě oční bulvy a já si nemohl odpustit nesouhlasné zamlaskání.

"Čekám, až mě někdo pistí dovnitř, nutně potřebuju mluvit se Stelou. Ale ty si heslo asi nepamatuješ." pronesl jsem a zpětně si uvědomil, že by bylo možná lepší použít trochu přátelštější tón. Ale byl jsem prostě zmije.

"Já... si to heslo nepamatuju." pronesl nakonec a opřel se o stěnu.

"Co chceš teda dělat?" zeptal jsem se potom, co jsme na něj několik vteřin jen tupě zíral.

" No to, co vždycky - čekat, než přijde někdo další, aby mě pustil." odvětil jednoduše a já protočil oči, ale o stěnu se opřel stejně jako on, ale v pořádné vzdálenosti od něj. Přivřel oční víčka a čekal.

***

Už jsem měl pocit, že asi usnu, jak dlouho trvalo, než se konečně někdo objevil. ale z tohoto polospánku mě vytrhl kritický dívčí hlas.

"Neville... Theodore?"

Rychle jsem zamžikal očima a zaostřil na obraz před sebou, tedy na kudrnatou, hnědovlasou čarodějku s krvavě rukou kravatou pečlivě ovázanou kolem krku. Hermiona Grangerová.

"Jé, Hermiono! Tebe jsem potřeboval, zapomněl jsem heslo..." pousmál se Neville a jako vzroný pojsem si nastoupil k portrétu, čekajíc, až ho jeho spolužačka otevře. Musel jsem se ušklíbnout - zbýval by mu k dokonalosti jenom ocásek a slina odkapávající z jazyka.

Znova jsem ožima zamžikal a pokusil se dostat tu příšernou představu z hlavy a spíš se věnovat těm důležitějším věcem - tedy dostat se dovnitř.

"Mohla bys mě prosím pustit taky?" zeptal jsem se hnědooké čarodějky milým hlasem.

"Toto je kolejní místnost Nebelvíru, pokud vím. A ty jsi ze Zmijozelu, takže odpověď je vlastně předem jasná." odvětila mi a zamířila blíž k portrétu, snad aby vyslovila heslo a vstoupila, ale já ji zarazil gestem ruky.

"Prosím. Potřebuju vážně nutně mluvit se Stelou, je to fakt důležitý." poprosil jsem a dlouze jí pohlédl do oříškových očí.

"Pokud na to někdo přijde, budeme z toho mít problém oba dva." pronesla nakonec zadumaně a otočila se před sebe, zůstala však stát na místě a letmým pohybem rtů pronesla neslyšným hlasem heslo, díky kterému se  Buclatá dáma odklopila a nám tak otevřela cestu dovnitř.

"Prosím." zašeptal jsem nakonec, protože už jsem vážně neměl moc nadějí, že mě tam pustí - byla to vzorná studentka a očividně nechtěla porušovat pravidla. A měla pravdu, z tohoto bychom měli vážně problém oba dva.

"Půjdeš rovnou po shcodech a tam počkách na Stelu, já ji zavolám. Nebudeš dělat hluk a budit pozornost jiným způsobem. A ať nelituju, že jsem tě tam pustila." protáhla nakonec, nakázala mi postup a jako střela zmizela vevnitř, následována mnou a celý menší průvod uzavíral svým šouravým a kolébavým krokem Neville. Ale ten mě teď vážně nezajímal.

Zamířil jsem pod schody vedoucí do dívších ložnic, co se při každém vstupu někoho mužského pohlaví měnily ve skluzavku a přitiskl se na stěnu, kde bylo pološero a v tichosti čekal.

Pohled Stely

Ačkoliv mě zajímalo, co tam bylo vlastně napsáno, neměla jsme potřebu to zjišťovat, věřila jsem Lilli, že je to mířené na ni a že do toho nemám co mluvit. Takže jsme se s ní po chvíli vystřídala v koupelny a ulehla do postele, tentokrát bez knihy, jak bylo mým častým zvykem a zavřela oči. A ten den jsem upadla do říše spánku, který byl tenotkrát beze snů, překvapivě rychle. Možná ne tak překvapivě, ale rychle určitě.

Ale přeci jenom mi nebyl ten klidný spánek už od brzkého večera dopřán. Vzbudil mě nějaký hlas, který jsme tak podvědomě a nakonec i správně, jak jsem zjistila po otevření očí, přiřadila k Hermioně a zmateně se posadila na posteli - neměla jsem tucha, proč by mě měla budit. Copak už je další den, zaspala jsem? Vážně jsem byla úplně vedle.

"Co je? To už je ráno?" mrkala jsem jako o čivot a snažila se nahmatat budík na svém nočním stolku.

"Ne, je večer. A chce tě Theo, nevím proč, ale čeká pod schody. Tak tam běž, než zestárne. Ani bys nevěřila, kolik práce dá vzbudit někoho jako jsi ty." protáhla Mia a já přikývla a zabořila nohy do huňatých, teplých papučí vedle postele a přes ramena si přehodila plášt tmavě modré barvy, který mi zakrýval pyžamo a vyrazila dolů po schodech s kartáčem na vlasy v ruce, když jsem se snažila dostat tu zacuchanou pohromu, co jsem měla na hlavě, do nějakého normálního stavu.

Sestoupila jsem dolů a rozhlédla se kolem sebe - protřela si oči, několikrát jimi zamrkala a tichým hlasem se zeptala: "Theo, kde jsi?"

"Tady, bože." pronesl nakonec a vystoupil z pološera pod schody, kde bych ho hledala snad na posledním místě. No, pokud se měl schovat, vybral si dobré místo.

"Co potřebuješ?" zeptala jsem si a zakryla si ústa, zívla si a změřila ho pohledem.

"Byl jsem u Severuse Snapea, že potřebujeme pomoct s hledáním Biancy. Je to jediný bilokant, který by nás mohl něco naučit a my ji přece potřebujeme najít. A ta situace je pořád a pořád komplikovanější. A tak jsem se dohodl na tom, že nás bude učit, když mu přineseme,  zítra večer, nějakou lahvičku s lektavrem, který má Bianca v nočním stolku nebo kde." vyvalil na mě jedním dechem a já fascinovaně vykulila oči.

"Takže musíme ukradnout Biancin lektvar a donést ho jejímu otci. Výborně." protočila jsem oči a nakonec mávla rukou, abych zamezila dotazům svého společníka a vyrazila po schodech nahoru.

"Donesu ti koště, ať se dostaneš do ložnice a můžeme začít hledat. Ale je to jenom pro její dobro. Už nikdy se jí ve věcech takto hrabat nebudu." pronesla jsem a vydala se dál.