Pohled Biancy

"Co... co to bylo za kouzlo?" zčásti i obdivně jsem vydechla a zamířila ke stěně, o kterou jsem se opřela zády, přece jenom, moje nohy byly ještě paralizovány a tak jsme se kývala z jedné strany na druhou.

"Takové velice užitečné, neboj, někdy tě ho naučím." ušklíbl se a poté, když otevřel devře a pokynul mi rukou zpátky do chodb,y jsme pochopila, že bude tréningu konec a z té místnosti, u které jsem už teď věděla, že ji budu moct nazvat jako místnost urpení a bolesti, kde budu trénovat. A až mnohem později začala nést i jiný význam.

Nohy mě nesly po chodbě dál a dál, až jsme se dostala ke svému pokoji, při cestě do oné cvičebny se mi ani nezdálo, že by to bylo tak daleko. Ale zdání mě očividně klamalo.

Pořád mi nebylo nejlépe, takže jsem se posadila na postel, ne úplně na kraj, abych po onom saténovém povlečení nesjížděla na zem a pousmála se sama pro sebe. Vlastěn to nebylo tak horzné, ačkoliv jsem měla pořád rozbolavělé tělo.

Ovšem to jediné, co mi vlastně pořádně vadilo, byla jakási prázdota mysli - ačkoliv jsme to nepociťovala, pokud jsme se na to nesoutsředila, ale stejně - když ano, věděla jsem, že mi v ní něco chybí. Ale co a proč, to jsem identifikovat neuměla. A vlastně ani nechtěla, ono prázdé místo bylo zaplněno příjemným pocitem, který jsem neměla potřebu vymazávat.

Přivřela jsem pomalu víčka a svezla se na postel, tělo mi naprosto ovládla unáva a já nechtěla nikam chodit - přeci jsem to ani nedostala přikázané.

Moje mysl upustila od všeho. A za chvíli jsem usnula, z mého pohledu bezesným spánkem - kromě jednoho jsem si žádný jiný nepamatovala. Vím, že to neznamená, že další nebyly. Ale to mi bylo jedno. Spánek byl něco jako uklidňující a já, ačkoliv jsem vždycky spala málo, ho milovala. A v tomto ohledu stačil ten jeden sen.

Stála jsem nohama pevně na zemi a klopila pohled na louku. Optě jsem byla na louce s nízkou trávou, orosenou studenými kapičkami a na mnoha místěch ozdobenou nějakým pestrobarevným kvítkem.

Nadechla jsme se vzduchu okolo a přivřela víčka. Bylo to tu krádsné, okolo mě bylo ticho, které rušelo jen tlumené bručení broučků nebo zpívání ptáčků. Ale přesto bylo najednou proříznuto zvláštní, naléhavým hlasem, u ktrého jsem měla pocit, že ho znám.

"Bianco."

Cukla jsme hlavou a překlopila pohled na chlapce, tedy spíš mladého muže asi v mém věku, který stál přede mnou.

Ostře řezané rysy tváře, černé vlasy, o kterých by se dalo říct, že nebyly upravené ležérním, obyčejným způsobem a spíše naschvál ponacehané mírně rozchloupanými, rašící strniště. A rtech stažených do tenké linky nechápavý úšklebek, který se mísil s úsměvem a kolem krku pevně uvázaná jakási kravata v zeleno-stříbrných barvách.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se podezřívavě, vážně jsem nevěděla.

"Ty mě nepoznáváš?" pozvedl obočí a ona stopa úsměvu, kterou měl do té doby usazenou na tváři, naprosto nevymizela.

"Kdo jsi?" vydechla jsme smutně a zároveň zkoumavě. Choval se tak zvláštně a navíc, jeho výčitky se mi mísily i do svědomí, které se jimi začalo zaplňovat.

"Zapomněla jsi na mě?" zeptal se znova, na mou otázku pořád neodpověděl.

"Promiň, ale asi ano..." hlesla jsme nakonec a vykročila o krůček dopředu, ale i on se o tu vzdálenost vzdálil.

"Slíbilas mi, že nikdy nezapomeneš." pronesl konečně obyčejnou oznovamová větu, ale když mi došel její význam, byla bych radši za otázku.

"Já se omlouvám, to není moje chyba, je mi to vážně líto. Já..." smutným hlasem jsme se to nasnažila vysvětlit, ale on mě zarazil gestem ruky a pronesl: "Všichni jednou zapomeneme. A ty jsi zapomněla hrozně brzo."

Natáhla jsem dopředu ruku, ale než jsem stačila chytit jeho ruku, ani jsem nevěděla, proč to vlastně dělám a  bylo to spíš takové podvědomé gesto, se rozplynul jako mlha v okolním vzduchu a zvuková kulisa louky zmizela, byla vystřídána nějakým naléhavým hlasem.

"Ahoj."

Zamžikala jsme očima, když mě ze spánku vytrhl něčí hlas. A možná jsme za to byla spíš ráda, byl to tak zvlátšní a nepříjmený sen, že jsme chtěla děkovat,ale nakonec jsme se omezila pouze na to v duchu, tomu, kdo mě probudil.

Ve dveřích stála další dívka, asi v mém věku, která zatím do místnosti nevešla a postávala na prahu a rozhlížela se po místnosti. Když jsem se na posteli posadila, zastavila se na mě pohledem, který jsem jí opětovala - každá jsme si pečlivě prohlížela tu druhou a za těch pár sekund si vytvářela na druhou názor podle prvotního dojmu. Tedy názor, který se často hrozně těžko mění, pokud vůbec. Nebo alespoň takto to bylo z psychologického hlediska.

Měla vlasy krvavě rudé barvy s mírnými hnědými odrosty, linky, zvýrazněné obočí a kolem krku dva zlaté řetízky připomínající drobné řetězy, jeden výrazně silnější, než ten druhý. A na rtech stejné barvy, jakou měly vlasy, jí hrál snad i překvapený úšklebek, který bych ovšem nenazvala čistě nepřátelský. Spíš překvapený a zkoumavý.

"Ahoj?" odpověděla jsme spíše otázkou a bezmocně  spustila nohy na zem a zastavila je několik centimetrů nad zemí, ze které sálal chlad. Ale to byl marný boj. Věděla jsem, že na ni budu muset stounout. Dříve, nebo později. Ale naštěstí, byla pokryta kobercem, který zčáti příjemné hřál.

Ačkoliv jsme si na to nepamatovala, měla jsem vyzuté boty. Ale nějak hluboko jsme nad tím neuvažovala, prostě jsme si je obula a obrátila pohled na onu dívku ve dveřích.

"Promiň, byla jsem horzně unavená. Pitřebuješ něco?" usmála jsem se na svůj vkus poměrně mile, ale nechtěla jsem působit jako nepřátelská mrcha už od začatku. Ne, že bych to plánovala, ale opravdu, první dojem je dle mého velice důležitá věc.

"Nevadí, zvykla jsem si. Vždyť jsi byla s Edwardem, ne?" pozvědla obočí a na rtech vykouzlila něco, co úsměv sice jen vzdáleně, ale přeci jenom, připomínalo.

"Hm." zamumlala jsem a nepřítomně začala zírat před sebe - nechtěla jsme moc zabrušovat do vyhrocených rozhovorů, jak se mi tento zdál a tohle nebylo téma, o kterém bych se chtěla bavit.  Navíc jsem neměla tušení, kam až to může spadnout. A tělo mě pořád pobolívalo.

"No, každopádně, mám tě zavolat do hlavního sálu. A vyřídit ti, aby ses oblékla nějak... slušně." vrhla kritický pohled na mé současné oblečení a já si tlumeně povzdechla - připadalo mi, že jsme oblečena dokonce vhodněji než ona, ale nechtěla jsem vyvolávat sváry, takže jsem mírně přikývla a počkala, až bez rozloučení odejde.

V tomto pokoji jsme byla dezorientovaná a kde je oblečení, to jsme mohla jenom hádat - ale stejně, jak jsem později zjistila, bylo na to nejvíce logickém místě - ve velké šatní skříni.

Nijak jsme nespěchala a spíš si v hlavě převalovala ten zvláštní sen, ze kterého mi ještě pořád přebíhal mráz po zádech. Ale stejně jsme to nakonec odbyla s tím, že to byl přeci jenom sen. Byla jsem unavená a moje mysl motala všechno do sebe.

Po kratém vybírání ze zde nachystaných tří různých šatů jsem se oblékla do jednoduchých, modrých, které mi sahaly někam po kolena a měly na sobě jednoduchou zlatu ozdobu. Nemám dnes v plánu vypadat příliš slavnostně, ale podle toho, co říkala ona dívka, jejíž jméno jsme vlastně nevěděla, to nemělo být nic velkého. Ale zase neustrojená jsme tam přijít nechtěla, proto jsme zvolila tuto střední cestu.

A pak jsem je sešla po schodech, která jsem po přecházejí po chodbě sem a tam přeci jenom našla a mé kroky směřovaly k velkým mahagonovým dveřím s vyrytými oznamenty - něco mi říkalo, že mám jít právě tam.

Omlouvám se za vyrušení, ale chtěla bych se Vám omluvit, že jsem nevydávala, ale byla jsem tři týdny na táboře mimo signál, takže se to nedalo vůbec zvládat. Ještě jednou se omlouvám a tady máte novou kapitolu :))