Mírně jsem se pousmála, když jsem viděla, jak se můj plamínek dotkl onoho štítu. Ovšem ten nepatrný úsměv mi z tváře vymizel, když se obrátil zpátky ke mě.

Věděla jsem, že nesmím zazmatkovat, ovšem já žádný pořádný štít neuměla  a na můj slabý pokus tady rozhodně nebyl čas. A tak jsem udělala to první, co mě napadlo - tedy jsme prostě uhnula do strany a modlila se, aby plamínek nezměnil směr.

A díkybohu  ho opravdu nezměnil, narazil do zdi za mnou a zmizel.

"No, takže štíty ti moc nejdou, co?" konstatoval po chvíli s lehkým úšklebkem Edward a já jen téměř neznatelně pokývla hlavou - nemělo smysl zapírat, když to byla pravda. Ale hned jsem věděla, že tohle bude právě ta věc, slabost, které využije a v následujících trénincích.

Spletla jsem se ale jen v jedné věci - použil to pro mě už teď, když na mě vyslal nějakou zvláští zelenou kouli, co mírně poblikávala. A když jsem s sebou trhla do strany, petěla blíže ke mě tak rychle, že ani cukat s sebou tam a sem nbeo utíkat nemělo smysl. Ten štít jsem opravdu potřebovala.

Ale na nějaké složité představování v té chvíli čas taky nebyl. A tak jsem před sebe prostě mávla rukou a snažila se tu magickou energii, která mi kolovala v krvi, přenést nějak do štítu.

Když jsem před sebe pohlédla, ve vezduchu se třepotal něco, co asi mělo být štít, ale moc to jako štít nevypadalo, zvláštně se to vlnilo a navíc to zakrývalo jenom moji dlaň. Přesto jsem ho však nastavila proti té zelené kouli a strnule čakala, co se to vlastně stane.

Když do štítu narazila ona zelená věc, mírně se zatřepotal a část té koule sjela dolů, ovšem to ta výrazně menší, protože potom zmizel a ten neodražený zbytek se vrhnul na mě, ucítila jsem, jak  mi po celém těle probíhá nepříjemné mravenčení, které přecházelo ve štípání a poté ve zvláštní tupou bolest, po jejíž tlakem jsem se sesunula na kolena.

Snažila jsem se, aby mi do očí nehrkly slzy, zatla jsme zuby, ale věděla, že je to dlouhodobě neudržitelný stav.

"Tak obyčejné kouzlo." pronesl Edward pohrdavým hlasem a já neměla ani sílu se na něj podívat - ta doba, co na mě působilo, mi připadala jako věčnost.

"No, dneska tě ještě nechci moc zranit, to si nechám na zítra." pronesl nakonec a neznatelným mávnutím ruky to kouzlo zrušil a já cítila, jak zmizelo stejně, jak přišlo - postupně. A a když pominulo i to mravenčení, zůstaly mi jen nepříjemné pocity v hlavě, pulzující krev a rozbolavělé tělo, s čímž jsem měla problém dostat se byť jen na nohy.

"Co... co to bylo za kouzlo?" zčásti i obdivně jsem vydechla  a zamířila ke stěně, o kterou jsem se opřela zády, přece jenom, moje nohy byly ještě paralizovány a tak jsme se kývala z jedné strany na druhou.

"Takové velice užitečné, neboj, někdy tě ho naučím." ušklíbl se a poté, když otevřel devře a pokynul mi rukou zpátky do chodb,y jsme pochopila, že bude tréningu konec a z té místnosti, u které jsem už teď věděla, že ji budu moct nazvat jako místnost urpení a bolesti, kde budu trénovat. A až mnohem později začala nést i jiný význam.

Pohled Stely

Ale nakonec jsem se přeci jenom posadila na postel a povzdechla si: "Takže je čekání to jediné, co můžeme dělat?" pronesla jsme nakonec a pohlédla na Michelle, celkem s tím vším smířená, ačkoliv jsme pořád chtěla něco podniknout.

,,To ukáže až čas." pronesla Michelle a mrkla na mě.

Chvíli jsem tak seděla na posteli a přemýšlela - to nic nedělání mě ubíjelo a chtěla jsme to změnit, ovšem moc možností jsme tady neměli. A tak jsem se chtěla zasoustředit na ten rubínový šperk, který jsem vlastně odcizila Biance ze stolku. Ovšem, počítá se jako odcizení, když je to v dopise adresovaném někomu jinému? Asi ano.

Dále už jsem nad tím neuvažovala, protože jsem Michelle zanechala jejímu vlastnímu osudu a vydala se hledat Lillianu, o kterém jsem nemlěa ani tucha, kde se může nacházet teď. Ovšem, to mi zase tolik nevadilo.

Bloumala jsem chodbami hradu a dívala se před sebe, abych do někoho zase nenarazila. Snažila jsme se myslet optimisticky a vidět budoucnost růžově, ale moc to nešlo, protože když zmizela BIanca, nebyla jsem si vůbec jistá, čím si budeme muset ještě projít.

********************

Ovšem, moje snažení bylo naprosto neúspěšné. Ačkoliv jsme ji hledala v prostorách hradu i mimo ně nejméně dvě hodiny, nikde nebyla. Rezignovaně jsem proto snědla svoji večeři ve Velké síni, neb jsme měla po téměř celém dni hladovění vážně hlad a zamířila zpátky na kolej s tím, že to hledání prostě odložím na zítra nebo se jí, pokud vůbec dorazí do ložnice, zeptám večer, bude-li k tomu nějaká vhodná příležitost.

Do ložnice jsme tedy vpadla se zvláštním výrazem, byla jsem docela zaražená a unavená a tak jsme mále vyrazila dveře tím, jak jsem se do nich opřela n urvala kliku, když jsem je naopka zavírala - oči se mi klížily ke spánku a já netoužila po ničem jiném než po jedné jediné nerušené noci, ideálně bez snů a nočních můr, kdybych si mohla konečně odpočinout.

Ovšem, tady tyto představily se vytratily ihned, jak jsem u postele spatřila Lillianu snažící se nacpat to kufru obsah snad celé svojí skříně z mě neznámého důvodu.

Najednou jsem byla čilá jako rybička, byla tu jediná a to mi přišlo jako docela dobrá chvíle to probrat, než se sem přiřítí ještě někdo další.

"Lilli?" oslovila jsem ji a projistotu si zkontrolovala, že je šperk na svém místě, v levé vnitřní kapse mého pláště. Ano, byl tam.

"No, copak?" usmála se na mě krátce a poté se znova začala věnovt své zvláštní činnosti - vypadalo to, jakoby někam odjížděla. Nebo proč by si jinak balila?

"Já jsem se chtěla zeptat na jednu věc ale... proč balíš?" zeptala jsem se poněkud zmateně a Lilli si povzdechla, ovšem na rtech měla pořád mírný úsměv.

"No, zítra odjíždím." pronesla snad i radostně a já zůstala stát na místě jako solný sloup.

"A...a...kam?" vyvalila jsem překvapeně a ona se znova otočil se ke svému kufru, uchopila zip a začala se pokoušet kufr uzavřít, ovšem při ojemu věcí do něj naskládaných to moc nešlo a postupovala neuvěřitelně pomalu, ačkoliv na něm snad i ležela.

"Já to to ještě neřekla, co? Promiň, no, je to docela novinka, ale měním školu." pokrčila rameny a ani se na mě nepodívala při svém snažení konečně dopnou ten zip.

Zůstala jsme stát na místě, tentokrát spíš jakoby do mě uhodil blesk. Připadal jsem si hrozně špatně, protože vyjma Biancy jsem se s Lilli hodně bavila a on teď odjíždí a ani se nenamáhala mi to říct dřív.

"Prosím?" vykukla jsem oči a Lilli se nadšeně posumála a začala do batohu stěhovat učebnice, které se jí do kufru nevešly.

"No jo, představ si, odstala jsem se do Krásnohůlek. No věřila bys tomu? Vždycky jsem tam chtěla jít." zazubila se nadšeně při vší své naivitě a já jen přikývla.

"No, to je dobrý. Přeji ti to." pronesla jsem upřímně s pokusem o úsměv a přesunula se na svoji postel. Chvíli jsem ještě uvažovala na dtím, jak mám reagovat, ale Lilli vypadala špastně - takže bude nejlepší, když odjede. Ačkoliv mi bude chybět, hlavně bude šťastná.

"Mohla bych se tě ale předtím ještě na něco zeptat, prosím?" pronesla jsem a sama se divila, že jsme s tím zvládla vyrovat tak rychle. Ale co, tohle zrovna nebylo to, čím bych se chtěla zaobírat.

"Hmm?" změřila si mě Lilli krátkým pohledem a sbalila poslední učebnici, konkterétně tu do lektvarů.

"Víš něco o tomto?" zeptala jsem se a zalovila rukou ve vnitřní kapse pláště na levé straně.

Ano, sice tohle nikdo nečte, ale stejně... tedy máte BONUSOVOU kapitolu. Snad Vám to trošku zlepší začátek nového týdne. A pokud by Vás zajímal důvod... do konce prázdin tohoto roku chci dokončit druhou část a to je ještě deset kapitol... hm, mám co dělat. Ale co já bych pro Vás neudělala, že :))