Pohled Biancy

A když jsem poté konečně otevřela oči, nebyla jsem přitisknutá ke stěně, ale seděla jsem na nějaké pohodlné pohovce, opřená a cítila, jak se mým tělem rozlévá teplo.

Možná jsme si připadala i docela zvláštně, protože jsem cítila, že je něco jinak. Že jsem přičla o něco velice důležité, ale nedokázala jsem to specifikovat a ten pocit se navíc postupeně mizel. Ani jsem neměl potřebu se mu nějak bránit, připadal mi přirozený.

A tak jsem s mírným úsměvem pootočila hlavou do strany a zarazila se - seděl tam nějaký muž, měla jsem pocit, že ho znám, ale nemohlo se mi vybavit vůbec nic, žádné vzpomínky, žádné rysy jeho tváře a v neposlední řadě také jeho jméno.

"Hele... můžu se zeptat, kde to jsem?" pokusila jsme se o úsměv, ale on si mě jen směřil pohledem, ve kterým byla jasně ukryta spousta věcí, mě však neodhalených. Cítila jsme to, ale nějak extra jsem se tím neobírala, byla jsem v jakési euforii. Nebo alespoň euforie bylo nejpodobnější tomu, jak jsem cítila.

"U své matky." pohlédl na mě, na jeho ostře řazené tváři s vystouplými lícními kostmi, která byla jen mírně opálená a které vévodil především rovný, orlí nos, se rozběhl úšklebek, který byl snad i... lítostivý. Co já vím.

"Aha." hlesla jsem nakonec, ale pořád jsem byla hrozně zmatená. "Promiň, já jsem tady asi... to, nemohl bys mi říct, co se to tady děje? Já si totiž nic moc nepamatuju." pokrčila jsem rameny a znova se usmála.

"Jsi tady v sídle u své matky Bellatrix, jenom jsi měla menší kouzelnický úraz a tak si nic nepadatuješ, ovšem, to je správně. Máš pokračovat ve studiu njakých důležitých kouzel, která si je potřeba nacvičit, protože jinak v tomto krutém světě prostě nepřežiješ." ušklíbl se na mě a poté mi podal ruku, s jejíž pomocí jsem se dostala na nohy a děkovně se pousmála.

"Aha, děkuju moc..." přikývla jsme a chtěla ho oslovit jménem, ovšem, jak mi později došlo, to jsme neznala, takže konec věty zůstal otevřený.

"Edward, Bianco." pousmál se, což na jeho obličeji působilo snad i nepřirozeně, ale já se tím moc nezaobírala - spíš mě fascinovalo, že jsem se od něj dozvěděla i své jméno - není přece špatně, že jsem si ho nepamatovala?

"Ale teď pojď, musíme toho ještě spoustu natrénovat, nevím, kolik síly a schopností ti vzala ta zákeřná kledba." zatvářil se snad i starostlivě a já přikývla na sohlas a vydala se za ním ke dveřím - připadalo mi to naprosto přirozené.

"Jistě." vyšla jsme tedy na chodbu, oči si začaly zvykat na realitivní šero - neviděla jsme tu nikde skoro žádná okna, jen dvě malé velikosti až úplně u stropu.

Procházela jsme dál, moje jednoduché balerínky s mírným podpatkem a koženou přeskou, která je pevně držela na mé noze, tišše klapaly a tak porušovaly hrobové ticho vládnoucí v těchto protorách, když jsme ho následovala až k těm největším ze všechn dvěří, kterých sem do chodby vedlo opravdu požehnaně.

Pokývla jsme k němu, připadalo mit o prostě slušné, když mi otevřel dveře a jí tak vešla do místnosti jako první - hned na prahu jsem se však zastavila a pozorně rozhlédla.

Místnost byla temná, naprosto bez oken, ovšem v krbu na jedné ze stran plápolal slabý, sytě rudý oheň, který snad musel být magický, nebo by se při také intenzitě neudržel. Dále tu byla jen stěna vykládaná spoustou kamenů stejně barvy, které působily symetricky a jakoby by byly uspořádané do nějakého složitého vzoru až po delších zkoumání, a obyčejná podlaha pokryta šedými kachličkami, které působily spíše jako kameny a ze které chlad sálal už na dálku.

"A co tady?" položila jsme po chvíli otázku na Edwarda a on se jen tajemně ušklíbl.

"Budeme přece trénovat, musíme zjistit, kolik kouzel jsi za to dobu zapomněla." pronesl, jakoby to snad měla být samozřejmost a jen rezignovaně pokrčila rameny.

"No, ale já úplně nevím, co umím. Navíc, nepoužívá se náhodou ke kouzelnická hůlka?" zeptala jsem se zvědavě, tohle bylo téma, které mě celkem zajímalo.

"No, vidím, že jsi toho zapomněla opravdu hodně. Ne, to je jenom jeden ze způsobů, takový nedokonalý a pouze pro ty, kteří nevládnou tou lepší magií. Tou jedinou, kterou se dá zlepšit svět." pronášel klidným, sna i trochu zastřeným hlasem a jeho temné zorničky se vpíjely do těch mých.

"Omlouvám se." pokusila jsem se o úsměv a omluvně sklopila zrak k zemi.

"Neboj, ty ten svět změníš k lepšímu. Ale předtím se musíš umět bránit a bojovat, proto začneme hned teď. Zmobilizuj se, dneska tě budu šetřit, jsi pořád ještě oslabená, ale věř mi, že já potom nebudu mít slitování. Budeš odcházet se slzami v očích, celá domlácená a další den nebudeš skoro moct vstát na nohy, ale přesto budeš znova trénovat. Až jednoho dne budeš stejně dobrá, jako já." pronášel ke mě přesvědčivě a já musela zvednou hlavu, abych mu viděla do tváře - byl rozhodně alepsoň o dvacet centimetrů, pokud ne víc, vyšší, než já.

"No... dobře." nakonec jsem se zmohla jenom na krátkou odpověď, ale ta mu očividně stačila, protože si poodstoupitl několik krků dozadu, zavřel dveře a poté mi pokynul hlavou.

"Zkus zaútočit." pronesl ležérně a s mírně rozkročenýma nohama čekal, až něco udělám. Nadechla jsem se a poté vydechla, namířila ruce před sebe a snažila se sama sebe přesvědčit, že je to vlastně normální. A ano - tohle se mi docela dařilo - slova Edwarda jakoby právě v mojí hlavě padly na úrodnou půdu, vzala jsem je za vlastní hrozně rychle a tak se mohla pustit do onoho kouzlení.

Zavřela jsem oči a znova se nadechla. Moc jsem nevěděla, jak na to, ale v mysli jsme měla nějaký tichý hlásek, který jsme sice neuměla pojemnovat, ale který mi našeptával, co mám dělat. A tak jsem si představila, jak se mi v rukou tvoří studený oheň, jak se jeho plameny proplétají mezi mýnmi prsty a jak nepálí mě, ale jen toho, na koho je sešlu.

A když jsem otevřela, tak onen plamínek, který jsme si tak detailně představila, v mých rukou opravdu byl. 

Mírně jsme se pousmála, byla jsem se svým výkonem spokojená a pohlédla na Edwarda - opravdu ho tím mám napadnout? Je to dobrý nápad? A není to nebezpečné?

Měla jsem spoustu otázek, ovšem on mi nic neřekl a jen mě gestem pobídl. Tak jsem tedy onen plamínek dopředu vyslala, sice s nejistým výrazem na tváři, ale ano. A čekala zaražená na místě, co udělá můj učitel, pokud jsme ho tak tedy mohla nazvat.

Onen plamínek letěl dopředu, trochu se tvarově zdeformoval, ale to mi moc nevadilo, prostě jsem čekala. Už byl u něj velice blízko a nakonec jen pár centimetrů, když se zarazil o štít, který nebyl až do této chvíle viditelný a u kterého jsem si ani nevšimla, že by ho stihl vytvořit a obrátil se zpátky na mě.