Pohled Biancy

Moc jsem nestíhala uvažovat nad tím, co se bude dít, cítila jsem jen, jak se do mojí hlavy probourává nejspíš ten příšerný smrtijed přede mnou. Chtěla jsem tomu vzdorovat, naivně jsem věřila, že je moje nitrobrana dost silná, abych tomu odolala, ačkoliv jsem to nikdy netrénovala.

Ale opravdu jsem nebyla dokonalá, v tohle jsme úplně pohořela a ona vtíravá myšlenka, kterou nejspíš vyslal někdo jiný, se mi dostala do hlavy. snažila jsem se tomu vzhodovat, ale ne, opravdu to nemělo smysl. Byla jsme oslabená ne fyzicky, ale mentálně. Moc dobře věděli, jak jsou pro mě moji přátelé důležití nebo jak si to alespoň namlouvám.

Najednou jsem cítila, jak moje myšlenky, pocity, vzpomínky, mizí. Jak se ztrácejí. Až mnohem později jsem přišla na pravý význam této ztráty, teď jsem se jenom snažial tomu pocitu, který se zdál vlastně i docela příjemný, vzdorovat. Ale smysl to opravdu nemělo, jen mě z toho rozbolela hlava tak moc, že jsem nakonec zavřela oči a upadla do stavu podobnému bezesnému spánku.

A když jsem poté konečně otevřela oči, nebyla jsem přitisknutá ke stěně, ale seděla jsem na nějaké pohodlné pohovce, opřená a cítila, jak se mým tělem rozlívá teplo.

Možná jsme si připadala i docela zvláštně, protože jsem cítila, že je něco jinak. Že jsem přičla o něco velice důležité, ale nedokázala jsem to specifikovat a ten pocit se navíc postupeně mizel. Ani jsem neměl potřebu se mu nějak bránit, připadal mi přirozený.

Pohled Stely

,,Jsi si tím úplně jistá?" zeptala jsem se nakonec Michelle a on mírně přikývla na souhlas. Tohle vůbec nevypadalo dobře.

,,Ale notak, proč je to tak komplikované?" povzdechla jsme si znova a Michelle si opět mčky prohlížela naši ložnici. Bylo to zvláštní - když jsme zrovna s Biancou něco řešily, obě jsme povídaly opravdu hodně. Kdežto Michelle zarytě mlčela, ačkoliv jsme měla dříve pocit, že patří spíš k těm výmluvnějším.

Nakonec se však posadila k Biacině sobě a pohladila ji po křídle hřbetem ruky - přesně tak, jak to vždycky dělala naše hledaná. Přejela jí po hlavičce pokryté jemným peřím, stejně, jako ona. Chtěla jsem se zeptata, proč to tak je,a le neměla jsem koho. Navíc, to všechno mohla být jen náhoda.

,,A co budeme tedy dělat?" zeptala jsme se nakonec, protože mě to ticho už rozčilovalo. A chtěla jsem jednat.

,,Budeme čekat." odvětila Michelle, aniž by se na mě podívala a já zaryla nehty do dlaně.

,,Cože?!" vyprskla jsem.

,,Budeme čekat." pronesla znova a opět se na mě nepodívala.

Pokud se ve mně krev předtím vařila, tak teď doslova vřela. Byla jsem naštvaná, hodně naštvaná. Chtěla jsem Biance pomoct, než se jí něco stane a ne tady čekat na smilování nebo co to Michelle myslela.

,,To je bláznovství! Nikdy, nikdy, nikdy! Každou vteřinou může někdo Biance vpálit avadu do hrudi nebo se jí může stát cokoliv jiného! Nemusí tady být za vteřinu, však znáš její způsob uvažování - je naprosto nezodpovědná a pud sebezáchovy snad ani nemá!" naštvaně jsem chytila Michelle za límec košile a pohlédla jí do očí. Celkově to bylo docela vtipné, protože místo toho, abych ji vytáhla nahoru, jsme ji stáhla dolů, neb byla asi o dvacet centimetrů vyšší než já, ale to mi v tu chvíli ani nevadilo.

,,Ne, to bláznoství není!" vykroutila se mi Michelle jediným pohybem ze sevření a chycená za límec jsem skočila naopak já, tentokrát to vypadalo normálně, ačkoliv pro mě nepříjemně, neboť jsme se dotákala země jenom konečky prstů na nohou.

Otočila se na mě a procedila skrz zuby: ,,Musíš si totiž uvědomit, že ten šperk nevytvořil jen tak někdo a vypadt se tam by byla učiněná sebevražda. Taky neskočíš do rozbouřené řeky, abys někoho zachránila, protože máš mozek a nechceš se utopit. Takhle to nejde.  A když už ji někod unášel, navíc ji nechtěl jenom zabít, to by mohl udělat spoustou jednodušších způsobů, třeba ji nechat spadnout z koštěte. Nebylo by to ani tak nápadné."

Chtěla jsem se jí vykroutit, ale jednoduché to rozhodně nebylo, vůbec se mi to nedařilo, dotkla jsme se normálně země až když mě sama pustila. Chtěla jsem se proti všemu, co řekla, ohradit, ale nakonec jsme tu myšlenku zahnala - vlastně měla pravdu. Jenom jsme si to nechtěla připustit a připadalo mi zvláštní, že to ví právě ona, když jsem měla vždycky za to, že má jenom samé hloupé nápady. Ano, zdálo se to tak hlavě proto, že byla velice optimistický a vesleý člověk, ovšem problémy očividně řešit uměla a dokázala uvažovat.

Narozdíl ode mě.

Ale nakonec jsem se přeci jenom posadila na postel a povzdechla si: ,,Takže je čekání to jediné, co můžeme dělat?" pronesla jsme nakonec a pohlédla na MIchelle, celkem s tím vším smířená, ačkoliv jsme pořád chtěla něco podniknout.

,,To ukáže až čas." pronesla Michelle a mrkla na mě.

Pohled Theodora

Naštvaně jsem dlouhou dobu listoval ve všechn knihách, které jsme měl buď od rodiny nebo které jsme ukořistil v místní školní knihovně. Ovšem ne - proět to nemohlo být tak jednoduché jako otevřít knížku, zaistovat a najít to. Už jsem se s tím štval dvě hodiny a pořád jsem nenašel ani slovo o bilokaci.

Moc dobře jsme věděl, že je toto téma tabu, ale jedinou knihu, kterou jsem měl ukořistěnou z Oddělení s omezeným přístupem, jsem ještě před několika minuta věnoval, teda spíš půjčil, té nebelvírskce. Myslím, Michelle. Každopádně, kamarádce od Biancy, která se zrovna ve věcech bylinek vyznala docela dobře.

Věděl jsem už od prvního ročníku, že je docela dobrá v bylinkářství a když jsem díky nějaké zvláštní vizi, nmojí úplnjě první v životě, kterou jsem měl, vybral právě tuto zakázanou knihu a před trestem a dopadením mě zachránila právě Bianca, na kterou jsem byl v té době naštvaný, a tak jsem jít u knihu hned, co jsem našel to, co jsme potřeboval, neb jsme zcela nevěřil jejím schopnostem a chtěl mít alespoň trochu jistoty, půjčil, aby ukázala, co vlastně umí.

Možná to byla chyba, protože jsme v ní nemohl dál hledat,a le pořád jsem věřil, že s tím naloží dobře. Ale věděl jsem, že tohle je celkově horzně nesnadná situace, na kterou nebudeme stačit my - dvanácti nebo třináctiletí školáci, kteří mají sice nějaké zvláštní schopnosti, ale neumí je ani pořádně ovládat. Moc dobře jsme si uvědomoval, že nikdo z nás, ani Bianca nebyla, tak moc silná jako bilokanté z minulých dob, o kterých jsem se dočetl v knihách svého otce.

Byli jsme v docela nezávidění hodné situaci, vlastně zahnáni do koutka. Potřebovali jsme pomoc, ale ta nepřicházela. Potřebovali jsme nějaký záchytný bod, který by nám pomohl v naší nelehké době. Potřebovali jsme se vypořádat sami se sebou, projít zdárně přítomností a postavit se budoucnosti.

Omlouvám se za vyrušení děje, vím, že to moc lidí nečte, ale stějně - nevadí Vám toto střídání pohledů? Není to moc zmatené?

Chtěla bych totiž popsat co nejvíce podrobností, ale pokud to pro Vás nebude přehledné, klidně to změním. Takže případně napiště, budu moct ráda :))