Liliana Brown.

Dech se mi zarazil v hrdle a já přetočila obálku - byla zapečetěná krvavě rudým voskem. Měla jsem nutkání ji otevřít, zjistit, proč je ve stolku Biancy, proč je to všechno tak komplikované a zamotané, ale nakonec jsem se nadechla, douklidila věci a vzala ten dopis, šperk a vydala se pryč, samozřejmě s těmi věcmi skrytými pod hábitem.

Chtěla jsem se jí zeptat na tolik věcí. Té veselé holčičky, která vždycky působila tak naivně, ale očividně byla taky provázaná s tímto vším. Nebo alespoň tak jsem usuzovala na základě toho, jak jsem ji mohla poznat.

Ale očividně to tak nebylo a nějak zvláštně byla spojena se vším, co jsme tady tak složitě řešili. Jediný problém byl, že jsem neměla nejmenší tušení, jak.

,,Nevíš, kde je Lilliana?" vyvalila jsem na prvního člověka, kterého jsem uviděla v naší společenské místnosti - jedno z našich zrzavých dvojčat, žekla bych, že to byl spíš Fred, ale ruku do ohně bych za to nedala. Tak jsem ho radši neoslovovala jménem.

,,Která Lilliana?" vyvalil na mě a já jen zašilhala očima ke stropu - tohle jsem mohla tušit, že nebude vědět, koho vlastně hledám. A byla to docela reálná starost, protože Lilli nebyla kdejak výraznou osobností, pokud teda nebereme její smích, který byl pověstný. Ale přiřadit to k nějaké realné osobě a dokonce si i vzpomenout na její jméno, to už bylo pro většinu studentů bradavické školy čar a kouzel téměř nemožné.

,,Ta, která se tak pověstně směje." dodala jsem vysvětlení a pokusila se o úsměv.

,,Jo ta!" plesklo se zrzavé dvojče do čela.

,,Kde je?" zopakovala jsem svoji původní otázku a začala netvózně přešlapovat na místě - vybavovat se právě s někým takovým nikdy nebylo jenom na chvilku.

,,To nevím." pronesl nakonec a já se znoav neubránila, abych protočila oči. A tak jsem bez rozloučení ani poděkování vypadla ze společenské místnosti a rozhodla se ji najít sama.

A tak jsem si to tak rázovala po chodbě, přemýšlela nad tím, co budu vlastně dělat odhledně toho pořád neobjasněného zmizení Biancy, a to poslední, co bych v té chvíli dělala, by bylo dávat pozor na cestu. A tak se stalo, že jsme čelem narazila do Michelle.

Tedy do člověka, kterého jsme zrovna nijak extra netoužila potkat. Připadalo mi totiž, že se moc motá kolem Biancy a já prostě trošku žárlila. Věděla jsem, že nemáme nekonečno času, který můžeme být spolu a už od začátku, od doby, co jsem ji poznala, jsem cítila, že to není daleko, ta chvíle, kdy se naše cesty rozejdou.

A teď jsem se bála, že nastala mnohem dřív, než jsem učekávala.

,,Co to..." vyhrkla jsem pouze, když jsem narazila čelem do naproti jdoucí Michelle a po pocítění nepříjemné, tupé bolesti v čele se svezla na zem. Očividně jsem se srazily čelem a obě skočily na studené podlaze chodeb dlážděné starými dlaždicemi.

,,Promiň, nechtěla jsem, jenom jsem si četla a..." rychle se omlouvala a snažila se zastrčit knihu za hábit, ale mě zaujala - připadala mi taková tajemná, ne jako nějaká učebnice či jiná běžně dostupná. Navíc to, že ji schovávala bylo také podezřelé.

,,Co to je za knížku?" zeptala jsem se a zarazila ji gestem ruky.

,,Ale tádná." pokusila se mě Michelle odehnat,a le já ji chytila a knížkzu jí vlastně z ruky vytrhla - Tajemné byliny - majetek Bradavické školní knihovny, oddělení s omezeným přístupem.

,,Michele..." vydechla jsme překvapeně, ale ona jen mírně zrudla a sykla: ,,Pšt."

Chytila mě za ruku, zatáhla do jednoho z výklenků, který tu nachodbě byl a pohlédla na mě.

,,Chtěla jsem to donést do naší ložnice k takové... menší poradě. Nebo spíš jsem tím byla pověřena. Kým, to ti říkám už teď, že to prokecnout nemůžu. Ale vím toho teď docela dost, hlavní je, že mi daná osoba dala i přesnější instruknce. Pojď. Je to... dost důležitá a smysluplný." pronesla ke mě zadýchaně, knihu schovala pod plášť, mrkla na mě a jakoby nic se rozhlédla a vyšla na chodbu.

Takže jsem jenom pokrčila rameny a následovala ji, snažila se dělat, že se nic nedělo, akčoliv jsme věděla, že každá z nás má pod pláštěm schované docela důležité věci. Ovšem, o tom všem jsem ji chtěla informovat až na koleji.

Když jsem tam konečně dorazily, zamkly jsme se, pro jistotu, v ložnici. Když jsem na ni hodila nedočkavý pohled, trošku zalistovala knihou a poté mi ji podala s krátkou výzvou ke čtení. A tak jsem četla.

PURPURA SOLIS

Tato květina, v překladu Fialové slunce je již podle svého názvu velice majestátnou a vzácnou květinou.

Tato květina, velice vzácná, se údajně se vyskytuje na slunných místech prostřed Amazonského pralesa, ale byla spatřena dohromady pouze čtyřikrát (pokud se zabýváme ověřenými zdroji).

Samotná květina nedosahuje víc než patnácti scentimetrů do výšky a její listy ne víc jak čtyři centimetry do šířky a sedm do délky. Její květ po rozvíjí až šesti centimetrů (průměr). Kvete v dubnu a na začátku května, poté však její květy usychají a opadávají a pokud nejsou odebrány, slouží jako významná výživa půdy kolem ní, což jí dává možnost růst i další rok, kdyby nebyl dostatek vody. A právě na takové půdě, pokud je jinak příznivý rok, se jí daří nejlépe a rostliny dosahují nevětší velikosti.

Byla objevena roku 1875 francouzským cestovatelem Pierrem Francisem de Burice, u které ho však nebyl její objev brán vážně – po celý život trpěl psychickou poruchou, nejspíše schizofrenií. Konkrétnější popsání dodal německý badatel a přírodopisec Alexander Geisler, který ji představil na jedné ze svým uznávaných přednášek.

Oba muži se však shodují v její neskutečné kráse a vůni, která je ke květině údajně přivábila. No, kdo ví, jestli je tam táhla opravdu samotná vůně květiny nebo touha najít neskutečně vzácnou květinu, o které se zmiňovaly místní divošské kmeny.

Její léčebné učinky jsou opravdu zázračné... (tady jsem se na čtení vykašlala a jen jej přeletěla očima bez většího zájmnu, opravdu mi to nepřipadalo jako ten pravý důvod, proč mi to Michellle ukazovala).

V případě, že však použijete její pyl, působí zčásti i jako droga, která vyvolává pocity blaha. To ovšem bohužel pouze pro určitou dobu (závisí na hmotnosti použitého pylu), poté následuje mírná malátnost.

V současné době se tato rostlina získává od překupníků z Brazílie, kde především roste. Sbírají ji však samotní domorodci, kteří se v džungli vyznají a používají ji jako ceněné platidlo, neb v ostatním světě je velice vzácná a vyvažuje se zlatem.

,,A co je na tom tak zajímavého?" zeptala jsem se nakonec se značkou ironií ve hlas,e ale Michelle se jen mile pousmála a zakroužila prstem nad stránku, až nakonec ukázala na malinký, nevýrazný odstaveček těxtu, kterého bych si bez jejího přičinění a pomoci ani nevšimla - blinkářství mě rozhodně nezajímalo natolik, aby se toho o něm snažila zjistit co nejvíce. A tato rostlina nevypadala na první pohled, teda spíše přečtení, nijak extra zajímavá.

Jedním z utajovaných účinků je však vysávání energie u skupinykouzelníků jménem bilokanté. Mohou ji však používat jenom opravdu mocní bilokant, protože její zpracování lze vyčíst pouze (neověřená informace) se Starého kamene ve městě Liebenstown.

,,Michelle?"

,,No?"

,,To je přesně to, co bylo použito na ten Biancy přívěšek."