Pohled Biancy

,,Tak, už se naše zlatíčko rozhodlo?" zpět jsem za sebou slyšela ten převelice nepříjemný hlas a otočila jsem se - tenotkrát jsem již seděla na posteli a dlouze nad tím uvažovala. NAkonec jsme se ale přeci jenom dobrala k nízoru, že pokud z toho hcic vyváznut živá, musím se podvolit a něco vymyslím později. Nebo alespoň takto vypadal můj původní plán.

,,Já... ano." odsouhlasila jsem to poraženým hlasem, vlastně jsem byla celá zlomená, ačkoliv jsem si vždycky myslela, že toho vydržím víc. Ale jakoby ta statečná část mě někam zmizela.

,,Výborně, rozumná. Konečně." nahodí nepříjemný úšklebek a poté lusknul prsty a scenérie kolem nás se proměnila - najednou jsem se nenacházela v té celkem útulné ložničce, ale v obrovské místnosti, která je však velice ponurá a ve které je hlavním faktorem stůl, kolem kterého je spousta židlí, které byly však k mojí hrůze obsazeny spoustou lidí, které jse neznala, ale i těmi, kteří mi byli známi - starý Nott, moje matka Bellatrix nebo otec od Blaise.

Samí smrtijedi. Nebo alespoň tak se to jevilo mne.

,,Bianca se stane jednou z nás." pronesl obřadně můj společník, kterého jsem vduchu tak proklínala a kterému jsem přála tak bolestivou a pomalou smrt, jak to jenom šlo.

Ale to jsme ani nestihla pořádně naplánovat, protože mě nějaké kouzlo pevně přichytilo ke zdi a já se nemohla skoro hýbat, maximálně očima, tváří a konečky prstů. 

,,Ovšem, aby z naší milé Biancy byla dobrá smrtijedka, musíme jí vymazat paměť, jinak by se jednou mohla, i přes svůj excelentní výcvik postavit proti nám. Nebylo by to příjemné." Pronesl a já se pokusila vykroutit ze sevření, které se mi zezačátku tak silné nezdálo - ovšem, za hlasitého zlověstného smíchu ostatních se přitáhlo mnohem více a já se mohla jen trhaně nadechnout.

,,Ano, vymazat paměť. Nebudeš si pamatovat nic. Vůbec nic." pronesl a naklonil se ke mě. Zavřela jsem oči.

,,Nebudeš si pamatovat na svoje přátele, na milé Theodora, do kterého jsi byla ve skrytu duše zamilovaná, ačkoliv jste si ani jeden nechtěl připustit. Ani na Stelu, která se tě snažila ochránit, mírnit v tom, co by smohla dokázat. Ani na ty mudlovské šmejdky Lillianu s Michelle. Zapomeneš na Blaise, na Pansy, na Draca. Na všechny. Úplně na všechny. Všechno zmizí." pronášel a já se snažila kousnout do jazyka, aby mě ta bolest probudila z této příšeré noční můry.

Jenomže byl tady jeden problém. Dost podstatným problém.

Tohle nebyl sen.

Pohled Theodora

,,Kde to Bianca získala?" obořil jsem se na Stelu a kvůli nervozitě byl můj hlas spíš s nádechem naštvání a rozhořčení.

,,Copak já to vím? Její chůva, díkybohu, nejsem." pronesla a ušklíbla se.

,,A navíc, co to vůbec je, ten podivný... šperk?" zeptala se nakonec a se zájmem se mírně naklonil adopředu.

,,Je to jeden z bilokanstkých šperků, který vysává energii, magiskou bilokantskou energii tomu, kdo jej dostane a přenáší ji naopak na toho, kdo je jejím tvůrcem. Busí to být taky bilokant." pronesl jsem, četl jsem o tom v jedné z knih v naší rodinné knihovně.

Vrátil jsem šperk do krabičky potažené oním jemným sametem, zavřel ji a ani se neobtěžoval pohlédnu na tu lvici, která, jak jsem mohl slyšel, nervózně pochodovala po dívčí ložnici sem a tam.

Postavil jsem a schoval onu krabičku do kapsy u hábitu, doufajíc, že právě u mě bude v bezpečí. Poté jsem pootočil hlavou a jen pár setin vtěřiny poté jsem byl obětí dalšího vyzvídání ze stran mojí kamarádky. Nebo spíš kamarádky Biancy, kterou jsem se snažil nějak překousnout, ačkoliv mi v mnoha věcech byla pramálo sympatická.

,,A co teď budeme dělat?" zeptala se sarkasticky a já zašilhal očima ke stropu - bavit se s ní byla prostě vždycky otrava, byla útočná a arogatní. Nebo alespoň v této chvíli jsem ji chápal - ba dva nás spojoval strach o Biancu, o to, co se jí stalo a kde vlastně je.

,,Budeme se ji snažit najít." potáhl jsme úsečně a poté bez dalšího slova otevřel dveře, nastoupil na schodiště, které se vmžiku proměnilo na skluzavku a nechal se svést pohodlně dolů. Postavil jsem se a zamířil ven z kolejní místnosti znepřátelené koleje.

,,A já jako co?!" chytila mě zase za rameno a já se naštvaně otočil a procedil skrz zuby: ,,Nechci mít na krku takovou hysterickou příšeru, jak jsi ty. Hledej sama." pronesl jsem a rychlým krokem, bez jediného ohlédnutí se za sebe, jsem se dostral dolů a po schodišti zamířil do sklepení.

Pohled Stely

Chápala jsem, když byl naštvaný a jeho nepříjemné chování jsem také ignorovala a ospravedlňovala tím, že je přece ze Zmijozelu. Ale že mě tady nechal, to se mi nechtělo ani věřit!

Bohužel, pravda to byla a i já sama jsem si připouštěla, že jsem možná reagovala trochu víc podrážděně, než by bylo normální. Ale nebylo se čemu divit - Bianca pro mě byla něco jako sestra, ale jen s dobrýi stránkami. Nedokázala jsme si ani předtavit, že bych o ni měla přijít a vyčítala jsme si, že jsem jí nepomohla ve chvíli, kdy to bylo potřeba.

Ale s tím se teď nedalo nic dělat. Minulost jsem změnit nemohla.

Vydala jsem se proto do ložnice a po chvíli zírání před sebe bez jediného slova jsme se sebrala a vrátila se k Biancy nočnímu stolku.

Promiň, ale chtěla bych ti pomoct.

Omluvila jsem se jí vduchu a otevřela první šuplík - byly v něm nějaké knihy, na první pohled nic zajímavého, ale já je stejně prohrábla. Ale nic jsme nenašla, takže jsem se zasoustředila na další šuplík. Ten obsahoval už jiné věci - samozřejmě na nich byla položená kniha, první vydání Dějin čar  kouzel, které jsme samozřejmě opatrně, protože to byla kniha mnohonásobně dražší než celá moje existence v mudlosvké rodin a podlení roky i tady, a podívala se na zbytek.

Dřív už jsme z něj vzala ten dopis, což jsme si pořád vyčítala, ale stejně jsem se z něj nedozvěděla nic nového. A navíc, v tomto šuplíku byla jenom knížka od bilokantech, ta od Roweny z Havraspáru, kterou tahala Bianca pořád s sebou a ještě jeden přívěšek.

Vzala jsem ho opatrně do rukou a prohlédla si ho - byl to ze stříbra vyrobený náhrdelník ozdobený rubíny. Nebo to byly granáty To jsem nevěděla, na šperky jsem rozhodně specialistka nebyla.

Ty byly buď do tvaru malé kapsy a zavěšeně na záklandím řetízku, nebo byly jen měnší, blyštivou ozdobou. Položila jsem ho na postel vedle knihy a ještě jednou an něj s úctou pohlédla - nevěděla jsem, že ho Bianca má. Nikdy se mi o tom nezmiňovala, ale to nebylo zase tak překvapivé, protože v mnoha věcech zůstávala tajemná a já ještě neprolomila tu bublinu, kterou si kolem sebe a věcí týkajících se jí samotné, za ty roky vytvořila.

Pohlédla jsem ještě jednou do toho šuplíku, ale nic jsem neviděla. Knihu jsme to však vrátila, šperk jsem si chtěla ještě jendou prohlédnout, poté, co mi Theodor řekl tu zvláštní, ale velice realistickou pravdu nebo domněnku o minulém šperku.

Už už jsem šuplík zavírala, ale najednou jsem uviděla nějakou obálku. Rychle jsem šuplík otevřela zpátky a vrala ji do rukou, přetočila na druhou stránku a s nechápavým výrazem na tváři přečetla jméno, který na ní bylo napsáno.