Vlastně jsem neměla vůbec žádná očekávání, když jsem hleděla bez dalších slov na dveře, ve kterých se hned po jejich otevření objevila postava - protentokrát mužská.

Byl vysoký, rozhodně 190 centimetrů a možná i více a měl široká ramena. Vlasy tmavě hnědé barvy měl ulízlé na stranu a byl oblečený v jednoduché tmavě mordré košili z hrubší látky, kožené vestě, kalhoty měl ze stejného materiálu, pas mu obepínal stříbrný pás a z jeho tváři nešla vyčíst žádná emoce.

Pohlédl na Bellatrix, která mírně sklonila hlavu a poté pohled ze svých tmavě šedých, uhrančivých očí zaměřil na mne.

Rozhodne nemohu říct, že mi byl nějak příjemný. Spíš naopak. Cítila jsem z něj chlad, aroganci.

Tázavě jsem se podívala na Bellatrix, pořád jsem ještě věřila, že mi poradí. Ale ona se jen mírně usmála, což by v jejím podání spíše nepřirozený úšklebek, postavila se na nohy a pomalým krokem opustila místnost.

Ten muž s eposadil vedle mne a já v tu chvíli začala litovat, že jsem se posadila nakraj, do boku sedačky, až k jejímu opěradlu, protože jsem neměla místo, kam bych mohla případně couvat, což se v té chvíli zdálo nadmíru pravděpodobné. Vlastně, byla jsem zahnaná do kouta.

,,Bianco." promluvil ke mě, opět chladně a já jen mírně zvedla hlavu.

,,Ano?" protáhla jsem dlouze a malinko vystrčila bradu.

,,Víš ty vůbec, jak ses dostala až sem? Víš vůbec, kde jsi? Jak dlouho jsi nevnímala, spala? Jak dlouho jsi byla odkázaná na jiné?" zabodl do mě pohled a já, ačkoliv jsem se snažila pohled statečně unést, nakonec jsme musela uhnout - měla jsem pocit, že mi vidí až do duše, že jsem vlastně úplně průhledná.

,,Ne, to teda nevím." pronesla jsem otráveně - muselo mu být jasné, že to nevím.

,,Dva roky." pronesl a já stuhla - doufala jsem, že si ze mě dělá jenom hloupou legraci, ale tušila jsem, že tentokrát říká opravdu pravdu - ale i přesto jsem zakroutila hlavou, ten fakt jsme si nechtěla připustit. Bože, co se za ty dva roky mohlo stát?

,,Neveříš, co? Ale tak se podívej, jak jsi se změnila." ušklíbl a luknutím prstu se přede mnou objevilo zrcadlo ve zlatém rámu, ve kterém jsem uviděla úplně jinou dívku, než předtím.

Měla jsem úplně jinou tvář - najendou byly moje rysy mnohem ostřejší a oči se mi změnily, že byly spíše šedé. Celkově jsem vypadala starší, rozhodně vyšší a změnily se i moje tělesné proprce. I vlasy se mi změnily - byly tmavě hnědé.

Zmateně jsem se znova posadila a pohlédla na onoho, nejspíše kouzelníka s nechápavým a zároveň i trochu zděšeným pohledem.

,,Jak jsem se sem dostala?" položila jsme otázku a velmi se snažila, aby se mi nezlomil hlas - cítila jsem, jak na mě najednou dopadla to obrovská tíha osudu.

,,To je jedno. Hlavní je, co budeš dělat teď." lusknutím prstu nechá zmizet zrcadlo a ušklíbne se.

,,Co bych měla?"

,,Máš jenom dvě možnosti."

,,Jaké?" naštvaně a rozrušeně zároveň se postavím,a le jsem stažena znova na pohovku.

,,Poslouchej mě pořádně." nespustí ruku z mého ramene a pokračuje: ,,Buď se staneš smrtijedkou, nebo zemřeš. Buď využiješ svoje bilokantské nadání pro nás, nebo... využiješ ho pro nás. Ano." zakončí nakonec a já se mu naštvaně vymknu ze sevření.

,,Ne, to ne. Nikdy!" prohlásíma zatnu ruce v pěst.

,,Ale ano. Ale teď si musíš odpočinout." přikázal mi, ale já chtěla odporovat - celou tu dobu jsem únavu nepocítila ani vzdáleně. Ale najednou, když ta slova vylovil, na mne jakoby padla a tak jsem jen přikývla.

Otevřel mi dveře a já, v jakémsi zvláštní stavu vykročila ven a nechala jsem dovést před dveře, které byly stejně jako všechny ostatní v tomto době jednoduše bílé a zářivé.

Rychle, když odešel, jsem vpadla do toho pokoje a rozhlédla se, stojí přede dveřmi, které jsem však nezapomněla zamknout.

Byl jednoduchého tvaru, do obdélníku a stejny byly stejně, jako všechny ostatní, které jsem do té chvíle měla možnost vidět, bílé. Hlavním aspektem byla postel s vysokou matrací, laděná do bílo - fialové. Dvě křesílka se zlatými držadly a dvě stejné skříně, sice menší, ale každá kopírovala zbytek stěny na její straně.

Samozřejmě tu byla i okna, která zde působila mnohem... rozdílněji a pžirozeněji. Viděla jsem za nimi rostliny, opět uspořádané do nějakých zvláštních obrazců. Ale stejně mi to připadalo mnohem hezčí.

A tak jsem si jen lehla do poslete, velice měkké a pohodlé a nepřemýšlela nad tím, co se má stát v budoucnu - najednou, jakoby všechny starosti zmizely a já se mohla ponořit do říše snů - nebo jak se říká spánku. A žádný sen se mi nezdál - pokud si to správně pamatuji.

Pohled Theodora

Kyž jsem konečně utekl z té knihovny, uvědomil jsem si, jak špatně jsem se choval k Biance. Teda ne špatně - ale nevděčně a nepochopitelně. Jsem si jitý, že ona nic neodhalila. A stejně mne zachránila.

Zamířil jsem na kolej, naštvaně vešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Všechno mi bylo jedno. Vytáhl jsme knihu, protože jsem věděl, že mi čtení vždycky pomáhalo zbavit se stresu a nějak se odreagovat, zapomenout na současné realné problémy, ale ani to tentokrát nefungovalo - oči mi skákaly mezi řádny a neodkázal jsem přečíst souvislou větu bez toho, abcyh se musel vracet.

Naštvaně jsem knihu odhodil a zamířil do společenské místnosti. Prostě jsem tak bloudil, nevěděl, kam dál a snažil se nemyslet na nic. Bohužel, to nešlo.

Posadil jsem se a zahleděl do ohně, který vyteploval studené sklepení hradu. V tu chvíli jsem ucítil bolest v hrudi - jakoby mne někdo bodnul,a le jen krátce - neuměl jsme to popsat, ale v mém mozku se rozsvítila výstražná kontrolka blikající červený světlem a vydávající nepříjemné zvuky.

Bianca.

Zrychleně jsme se zvedl a rozběhl se ven z místnosti - bylo mi docela jedno, že už je po večerce. Mohl jsem být na Biancu naštvaný poslední dobou neuvěřitelně moc, ale teď jsem jasně cítil, že se jí něco děje. A že to není rozhodně růžové a krásné.

Vyběhl jsem po schodech, kdybych si to měřil, jistě by se jednalo o můj nejlepší čas. Ale o to tady teď nešlo. Šeptem jsem vzbudil Buclatou dámu.

,,Haló." dlouze jsem na ni pohlédl a začal netrpělivě přešlapovat na místě.

,,Proč mě budíš?" zeptala se a já jen mávl rukou.

,,Potřebuju dovnitř."

,,Tak mi řekni heslo."

,,To neznám"

,,Tak to nepůjde."

,,Potřebuju tam!" prohlásil jsem naštvaně a snažil se tvářit se vážně - měl jsem za to, že to je velice naléhavé.

,,Heslo."

,,Neznám, prosím vás..."

,,V tom případě tě tam nepustím." krátce na mě pohlédla a otočila se.

,,Theodore!" chytil mě najednou někdo za rameno a otočil dozadu.

,,Co to do..." nestačil jsem doříct větu, když jsem spatřil Biancinu nejlepší kamrádku, tu nebelvírku Stelu. Co ta tady dělala, ještě se skleněnýma očima, jakoby brečela?

,,Hledáš B, co?" pronesla tiše a já jen mírně přikývl.

,,Zmizela." ztišila hlas na minimum, jen tak, abych ho uslyšel a já sivšiml, že se jí u toho zomil hlas - konečně mi došly všechny ty souvislosti, proč jsme měl ten divný pocit, že byl opravdu správný a že byl důvod se o Biancu obávat.

,,Co teď?"

,,Pojď. Našla jsem to." pronesla a chytila mne za ruku, v další chvíli mě již táhla skrz portrét do společensé místnosti koleje Godrika Nebelvíra.