Pomalým krokem jsem sestupovala po schodech, hlavou mi vířila spouta mnohy ne zrovna příjemných myšlenek a jen zaraženě hleděla před sebe. Lahvičku s tím lektvarem už jsme měla dávno schovanou v kapse svého pláště, protože prostě já bych s ní spadla a rozbila ji, lekvar by se ztratit a my, biloknaté, bychom přišli o vlastně jedinou možnost záchrany před ministerstem.

Když jsem se konečně dostala na kolej a posadila se na postel, chvíli opět převalovala lahvičku z křišťálového skla ve dlani a poté ji uschovala do svého nočního stolku, hled vedle krabičky s tím zvláštním šperkem, který jsem obdžela v tom zvláštním snu od matky.

Chtělo se mi brečet, protože už jsem neměla sílu to v sobě dusit, ale najednou... jakobych přišla i o slzy. Připadala jsem si tak sama, a tak jsem se snažila přijít na jiné myšlenky pomocí čtení. VYtáhla jsem si ze své provizorní knihovničky první knihu, na kterou mi padl unavený a zoufalý zrak, konkrétně na tu od Roweny a otevřela ji na jedné ze stran, aniž bych nad tím výrazn přemýšlela.

Začala jsem číst, ačkliv jsem měla oči pořád s troškou slz. Přejížděla pohledem natištěné řádky na nažloutlých listech.

Kdysi dávno se v paralelním světě k tomu našemu rozmohl kult Baziliškových následovníků. Ve městě Arkwallu, které leží na okraji Kontinentu, vyvolali průchod do světa Temnoty. Pokud se jim bohužel nepodařil a do světa tak unikly nestvůrné příšery v obrovském množství.

Trvalo roky úporných bojů za pomoci mocných bilokantských mágů z našeho světa, neb magie ostatních zde nefungovala, aby byli poraženi.

Vůdce těchto vetřelců ve chvíli, kdy bylo jeho vojsko poraženo a pobito, proklel svět celou svoji bytostí a následně zemřel.

Nadechla jsem se a dlouze zadívala před sebe. Notak, tohle už jsem přeci četla, tak je náhoda, že jsme to opět otevřela tady.

Snažila jsem se opět zavřít oči, to všechno samozřejmě až po zaklapnutí knihy, kterou jsem nechala, aby sjela po jemném povrchu mojí přikrývky a dopadla na dřevěnými parketami dlážděnou zem, ale nějak to nešlo, pořád jsem před sebou viděla všechny ty hrůzné scény, které by se měly odehrávat podle té legendy.

V srdci jsem měla tolik utrpení, kolik musely zažít matky, které přišly následkem této katastrofy o dítě. Tolik bolesti, kterou zažily osoby, které zemřely při útěku pryč, při ochraně svých blízkých před těmi podivnými kreaturami. A nemohla se toho zbavit.

Snažila jsem  se rychle dýchat, ale jakokdyby mi na hrudi zel těžký kámen, který nejde odvalit, který mne pořád drží a trápí. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě a snažila se zhloboka dýchat, ale když mi to nešlo jen klidně ležela a soustředila se sama na sebe, na svoje nitro, ve kterém se odehrávala nějaká vniřní bouře.

A ani jsem nezaregistrovala, že mi ruka pomalu sklouzávala důlů po posteli. Ani jsme nevěděla, že je tam ta krabička  stím stříbrným řetízkem, otevřená. Zjistila jsem to až ve chvíli, kdy jsem jemně zavadila rukou o něco připomínající studený kov a celý svět se se mnou zatočil.

***

,,Kdo jsi?" otočila jsem se před sebe a svraštila obočí udivením.

Několik kroků přede mnou klečela dívka v jemných, světle modrých šatech se zlatým páskem. Měla neuvěřitelně dlouhé a husté vlasy, též zlaté barvy, které jí spadaly přes ramena až na záda.

,,Jmenuji se Ethel. Ethel Mortehová." promluví ke mě, ale neotočí hlavu, pořád hledí do země.

,,Co tu dělám?" zeptám se, to jméno mi nic neříká, nedokáži si k němu přiřadit žádnou tvář, ikdyž mi přijde, že jsem ho už někdy slyšela.

,,Ty?" otočíms e na mne a na tváři se jí rozlil nepřátelský výraz. ,,Jenom otravuješ, vysáváš sílu ze všech ostatních a zraňuješ." procedila skrz zuby a já vyděšeně, s nechápavý výrazem ve své ostřeji řezané tváři couvnu o takový krok a půl dozadu.

Což se ovšem v násleudjících okamžicích ukáže jako zásadní chyba, neb ta dívka, která se pojmenovala Ethel, vycítí převahu, postaví se a přiblíží ke mě.

Natáhne ke mě ruce a najednou mne strčí dozadu. Snažím se nabrat rovnováhu, ale v tu chvíli už cítím, jak padám.

****************************************************************************

,,Bianco, prober se!" zatřepal se mnou někdo a já jen s těžkostí otevřela oči, málm mne oslepilo ostré světlo a znova je pevně sekmla k sobě.

,,Bianco!" hlas byl už naléhavější, ale já jsem se ke stávání pořád neměla - bolelo mne celé tělo tak moc, že jsem si nemohla být jistá ani tím, jestli se udržím na nohou.

,,Bianco!" ozvalo se znova a já konečně se sebezapřením otevřela oči a zjistila, že s tím světlem to bude ještě horší - nacházela jsem se totiž v prosvětlené místnosti s bílými stěnami.

,,Kde to jsem?" zeptala jsem se a postavila se na loknech. Pořád jsem měla před očima mžitky, ale pomalu se přede mnou rýsovala nějaké postava, nejspíše ženská.

,,Konečně se probrala." pronesla a otočila se zády ke mě, kdo ví proč.

,,Tak vstávej." poručila mi a podala mir uku, s jejíž pomocí jsme se dostala do stoje a mohal se rozhldénout kolem sebe - jak jsem již věděla, místnost byla laděná do bílé a dostatečně, tedy spíše nad míru, světlo do ní pronikalo několika okny, po na každé stěně místnosti bylo jedno vcelku obstojné velikosti.

Stála jsem na bělostném koberci, který zaručoval, že mi nebude zima na nohy. Dalším aspekty místnosti byla poté také sedadla, tedy spíše dva křesla a jedna pohovka menší velikosti, opět laděné do bílé barvy, jako všechno ostatní.

Vlastně to tu vypadalo jako obyčejný moderní byt, který by si mohl pořídit každý mudlovský zbohatlík. Ale ta okna a to, co se nacházelo za nimi... to bylo čistě kouzelnické.

Za okny totiž nebyla žádná klidná příroda v nějakém ročním období, ani neprostupná tma, přes kterou by nebylo nic vidět. Ale za okny se vlnily zvláštní, barvné tvary, povětšinu růžové, fialové a modré, které dohromady tvořily spirály či složité, na první pohled abstraktní, ale přesto symetrické geometrické vzory.

,,Kde to jsem?" zopakovala jsem znova otázku, tentokrát již o něco naléhavějším hlasem.

,,Není třeba, aby jsi veděla všechno. Posaď se." pokynula mi ta žena, kterou už jsem mohla jasně identifikovat - byla to moje matka, Bellatrix.

Sice jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale protože jsem byla očividně v nepříliš výhodně situaci, posadila jsem se na kraj té pohovky a zahleděla se před sebe - zvláštní bylo jen to, že jsem neviděla toho, ke komu se otáčela moje matka.

,,Konečně." protáhla Bellatrix se zle se usmáa. Já jen zatla ruce v pěst a pohlédla na ni dlouhým, ledovým pohledem - pořád mne píchala u srdce ta skutečnost, kterou mi odhalil Brumbál - že mě jenom využívala a čerpala ze mě sílu.

,,Kde to jsem?" zeptala jsem se znova, už potřetí, ale ani tentokrát jsem se nedočkala odpovědi. Jen pohledu, úšklebku, který se mi přímo vysmíval.

,,Brzy všechno odhalíš, jenom se neboj, moje drahá." pronesla Bellatrix poslední slovo ze své věty s úšklebkem a poté stiskla rty pevně k sobě, přejela si po ruce prsty té druhé a zahleděla se dlouze na dvěře. A ty se opravdou po chvíli otevřely.

Ano, já vím, že ta kapitola už dlouho nevyšla, ale víte proč. Děkuji proto za trpělivost a tady máte další :))

P.S. Mám nový příběh, takže pokud by Vás zajímal, najdete ho na mém profilu - je to sice hodně rozdílné téma, ale někomu by se to snad zalíbit mohlo. Takže se mrkněte, byla bych za to moc ráda :))