,,Jen se posaďte, slečno Malfoyová." pokynul mi ředitel k jednomu z křesílek, které měl ve své ředitelně hned před svým stolem, když jsem překročila práh.

Chvíli jsme však nereagovala, vybavila se mi obrovská spousta vzpomínek na moji poslední návštěvu tady, kdy jsme se dozvěděla, kdo jsou mí rodiče, mohla začít považovat Stelu za svoji nevlastní sestru a konečně si uvědomit, kdo vlastně jsem.

Mohla jsem zvážit, kolik se toho od té doby stalo a co všechno jsme zažili. Vlastně, jen kvůli tomu, že jsem se to dozvěděla, jsme se dostali ze zajetí v Liebenstown a zažili tpolik dobroudružství. Ale nakonec jsme se posadila, nedokázala jsme se ke svým myšlenám vrátit, protože se mi sevřely vnitřnosti strachem, co se stane.

,,Vlastně jsem s vámi chtěl mluvit, takže toho využiji." usmál se na mě Brumbál a já si oddechla, alespoň část našeho rozhovoru tak mohla být o něčem jiném než mém přestupku. Ale zároveň jsem nevěděla, co čekat. Takže co je lepší? To jsem též nevěděla.

Brumbál se usmál a začal s otázkami: ,,Co jste vlastně chtěla v té knihovně?" zeptal se mne napůl zvědavě a napůl profesionálně.

,,Číst, neměla jsem na pokoji nic zajímavého a chtěla najít něco o bilo..." odvětila jsem klidným a upřímným hlasem, ne tak, jak jsem to jedovatě vysvětlila Filchovi a snad se dostatečně brzy zarazila, abych nevyslovila to, co nemělo být vysloveno - podle našich zkušeností není ideální a bezpečné, aby to všichni věděli.

,,To já chápu. Zvídavá, to se spíš hodí do Havraspáru." poznamenal a malinko se pousmál. Chvíli jsem očekávala, co se stane, ale nakonec prohlásil: ,,Školní trest sice dostanete, ale myslím, že vám vadit nebude, co by milovnici knih. Můžete pomáhat celý týden v knihovně. Máte něco proti?" otázal se ještě a já rychle zavrtěla hlavou, aby si tpo snad nerozmyslel, protože tohle byla jako výhra v loterii - teda můj splněný sen, pomáhat v knihovně, byť jen za trest.

,,Ovšem teď k tomu, proč jsme s vámi chtěl mluvit, slečno Malfoyová." pmé příjmení pronesl zvláštním, tajemným hlasem, až mi začalo připadat, že už o mě ví úplně všechno, přes moje rodiče po moje zvláštní schopnosti až po každou chybičku v mém domácím úkolu do obrany.

,,A... Ano?" vyrazila jsme ze sebe, když jsem konečně zaregistrovala, že očividně čeká na nějakou moji reakci.

,,Vím, že víte všechno, co bylo napsáno v Knize, ale to rozebírat nechci. Hlavní je to, že s vámi komunikuje vaše matka, Bellatrix Lastrangerová, z Azkabanu."

Jak to sakra ví? Vždyť jsem o tom s nikým nemluvila, ba ani se Stelou, takže bud mu to někdo vyvěštil nebo vážně nevím.

,,A co s tím?" pokusila jsme se zachovat klidnou, kamennou tvář, ale srdce mi bilo jako o závod a já obsolutně nevěděla, jak se mám v této chvíli zachovat. A tak jsem čekala na to, jak se vyjádří Brumbál.

,,A vaše matka dnes kolem šesté hodiny večer utekla." oznámil a přejel mne zvědavým pohledem. A v tu chvíli mému mozku docvakly všechny ty podivné souvislosti.

Pokud chtěla matka utéct, nemohla to udělat obyčejným způsobem, protože Azkaban je jako kouzelnická věznice hlídán spoustou mozkomorů a normálních strážných. Takže musela použít své bilokantské schopnosti, což vedlo k tomu, že někde musela načerpat sílu. A tu sehnala...

Ode mne.

V první chvíli, co mi můj mozek tuto myšlenku nadhodil, jsem tomu nechtěla za žádnou cenu věřit. Prostě, je to moje matk a když mne navštívila, neviděla jsem žádný skrytý úmysl. Myslela jsem, že je to z mateřské lásky a proto, že mne chtěla navštívit, vytáhnout z té temnoty a osamění, která mne i přes moje přátele neustále obklopovala.

Ale ono ne.

Přišla si pro MOJI sílu, aby mohla sama utéct.

,,Ale co s tím mám společného já?" snažila jsme se hrát naivní, hloupou holčičku, která nic netuší a které tolik podstatných věcí neodchází. Ovšem, moje ruce se třásly a v obličeji s emi jistě nepovedlo udržet dokonalý, kamenný výraz.

,,Komunikovala jste s ní a ona vás pro to využila, jen se neví jak. Tohle je verze ministerstva, slečno Blacková." vysvětlil mi to, co jsem již věděla a já s sebou trhla, když vyslovil mé, nejspíš podle jeho názoru vhodnější, příjmení. Blacková.

,,Ale jak na to přišli?" zeptala jsem se znova, snažila se zklidnit, protože tentokrát jsem byla opravdu rozhozená a nějaké udivení jsem nemusela hrát.

Brumbál si mě změřil pátravým pohledem a poté mírně rozhodil rukama. ,,Kdo ví, slečno Blacková, kdo ví." tajemně se usmál a já ně něj pohlédla - zdálo se mi, že tohle ještě nebude všechno, proč se mnou chtěl mluvit.

,,Pojďte sem." pokynul mi a vstal. Došel až k jedné z vysokých polic, které měl podél zdi ředitelny a otočil jenou ze zlatých soch, která se elegantně vyjímaly a na první pohled by si nikdo jistě nevšiml, že je jednou ze složek tajemného mechanismu, jak se mi zdálo.

A ano, nemýlila jsem se.

Najednou se otevřely nějaké zvláštní dveře, to všechno doprovázené za zvláštního zvuku, který mi vzdáleně připomínal otáčení ozubených koleček - vlastně by to bylo i docela logické.

Ovšem ty dveře mne fasinovaly. Byly pokryty runami napsanými zlatou barvou a samy vyrobeny z nádherného dřeva, očividně drahého a vzácného, snad ebenového To však ani zdaleka nebylo to nejúžasnější, co jsem mohla v těchto okamžicích, které následovaly těsně po sobě, vidět.

Za těmi dveřmi se totiž skrývala malá místnost se spoustou polic až do stropu, ovšem očividně to nebyla tajná knihovna, jak jsem ji znala například z Malfoy Manoru, byla to tajná laboratoř, jejíž police byly naplněné spoustou lahviček a flakónků ze skla a křišťálu, dále tu byl malý kotlík a mnoho dalších nádob, nejspíše s přísadami na samotné míchání lektvarů. To všechno jsme sice mohla jen odhadovat, ale jedno mi bylo jasné - to bude jedna z největších laboratoří, kterou jsem kdy viděla a nejspíš i kdy uvidím.

Brumbál mi pokynul a já vstoupila před ní, pořád uneseda tím vším, co mě najednou obklopovalo jsem ani nepřemýšlela, proč tam vlastně jdeme. Nebo ano, přemýšlela, ale to až po pominutí prvnotního dojmu.

,,Toto je moj tajná laboratoř." konstatoval nakonec snad i hrdým hlasem, ale já ho moc neposlouchala, za prvé mi to již došlo a za druhé jsem byla pořád unesena okolním dojmem.

,,A?" otočíla jsem se na něj a nejistě pronesla, když jsem konečně odlepila oči od té spousty lektvarů a přísad do nich.

,,Jeden z nich tě může, stejně jako ostatní z vaší skuponky zachránit před ministerstem." pronesl a vydal se k jedné polici, ze kterého vytáhl jednu lahvičku a podal mi ji.

Ano, byla jsem naprosto rozhozená, vlastně mi nedošlo, že to všechno by mne mohlo ohrozit i na životě, ovšem ta slova dávala neuvěřitelně velký smysl.

,,Co je to za lekvar?" vypravila jsem nakonec ze sebe.

,, V latině se to nazívá In aliam speciem potio. Asi latinu neovládáš tak dobře, abys tomu porozuměla, ale ve zkratce se jedná o neuvěřitelně vzácný lekvar, který potlačuje bilokantské schopnosti. Je velice těžké ho získat a v tomto, jediné lahvičce v širém okolí je patnáct kapek." vysvětlil mi a pohléd mi do očí, očividně čekajíc na moji reakci.

,,A dávkování?" snažila jsem se zjistit další informace a u toho jsme si převalovala lahvičku ve dlani.

,,Jedna kapka pro jednoho člověka zapůsobí na týden, dvě na měsíc a tři navždy." pronesl s vráskami na čele Brumbál a já si začala uvědomovat, jako mocný lekvar to je.

,,Ale nás je tady bilokantů mnohem víc! Co když přijdou na všechny a..." zalkla jsem se a přitiskla si lahvičku k hrudi.

,,Záleží na vás, slečno Malfoyová. Osud vás všech máte v rukou vy." pronesl, znova mě nazývajíc mým oficiálním jménem.

Nadechla jsme se, ale mlčela. Nechala jsem se vyvést ven z té místosti, která se těsně po našem odchodu znova uzavřela a s velice tichým rozloučením na Brumbálův účet odešla, se srdcem plným zmatku a s tíhou velké zopdpovědnosti, kterou jsem byla donucena nést.