,,Co to sakra děláš?!" zašeptal na mě Theo a šlehl po mě zlým pohledem.

A to mě dopálilo. Chytila ho za límec jeho košile a přitáhla ho k sobě. Naše tváře od sebe dělilo jen několik málo centimetrů, když jsem procedila mezi zuby: ,,Ty, který ses tak horzně moc změnil mi nic nevyčítej a spíš mi pověz, co tady děláš ty!"

Naštvaně jsem ho odhodila do regálu s knihami a zvedla hlavu, nechtěla jsem si připustit, že jsem udělala chybu. Snažila jsem se být hrdá a chladná, jako on, ikdyž jsme se potkali jen po pár dnech a nemyslet na to, co se tak změnilo.

Zavřela jsem oči a pohlédla před sebe - uviděla jsem světlo, které se k nám přibližovalo, noční ticho knihovny dokonce proťalo mňouknutí - teď už nebylo pochyby, že k nám míří pověstná paní Norrisová a školních Filch.

Pokusila jsem se schovat se za jeden z regálu, ale tam kočka, potvora jedno, snad všechno cítila. A tak jsem odolala pokušení chytit The a pomoci mu také a rozeběhla se za další regál, samozřejmě po špičkách, tak,a bych dělala co nejmenší hluk, ideálně potom žádný.

Ovšem nakonec jsem nakročila příliš hlasitě a shodila na zem několik knih, které byly jen ledabyle položeny na kraji jedné z dřevěných židlí a ty popadaly všechny an zem, samozřejmě se to neoběšlo bez neskutečného hluku, který velice nepříjemné pronikl knihovnou a paní Norrisová, coby kočka s úžasná sluchem, jak to její druh obvyklé mívá, všechno uslyšela a zburcovala školníka Filce k vydání se mým směrem.

Takže mne nakonec našli.

Sice jsem se snažila ještě schovat, ale už mi to nebylo nic platné. Byla jsem v pasti a moc dobře to věděla. Jediné, co ve mě probouzelo pocity, které jsem neuvěla pojmonovat kladnými nebo zápornými, byla postava, která právě potichu vyběhla ze dveří. Samozřejmě, že to byl Theo.

Nechal mne tu, to mne sice píchlo  u srdce, ale snažila jsem se na to nemyslet a soustředit se na to, že ikdyž se ke mě choval v posledních okamžicích ne zrovna hezky, předtím byl můj nejlepší kamarád a zaslouží si to.

,,Co tady děláte, slečno..." vycenil na mne Filch své zkažené zuby a mne ovanul jeho zkažený dech. Chvíli se mi chtělo zvracet, ale nakonec jsem jen nevědomky couvla o takové dvě stopy dozadu. To asi našemu školníkovi dodalo pocit převahy a tak se ke mě naklonil ještě víc.

Já se však schopila, zvedla vzdorovitě bradu směrem ke stropu a změřila si ho pohledem, který byl plný odporu a znechucení. ,,Šla jsem si číst." jedovatě jsem pronesla, tak, jak to umí jedině někdo z rodiny Malfoyů.

,,V noci? Po večerce?" ušklíbl se na mě Filch, očividně se radující ze své oběti, kterou však bude muset dovést do ředitelny místo pověšení za kotníky ke stropu ve své kanceláři. Ale ne že by mne to nějak mrzelo.

,,Ano, je hezké, že umíte poznat denní dobu." ušklíbla jsem se a protočila oči a pronesla otráveným hlasme urážku na jeho účet. Sice mu, očividně, trvalo několik sekund, že pobral, co jsem tím vlastně myslela, ale nakonec se na mě osočil, za hlasitého zlostného prskání paní Norrisové, která tomu očividně rozuměla mnohem dřív a lépe než její páníček.

,,Vy.." zasyčel a já se vzdorovitě rozhlédla po knihovně.

,,Ano, já." ušklíbla jsem se a potom dodala naoko netrpělivým hlasem: ,,Máte povinnost mne teď dovést do ředitelny, myslím. Takže pokud to nevíte a je to pro vás novinka, můžete začít."

Samotnou mne udivovala moje drzost a chlad, který jsem měla najednou v srdci, ale ospravedlňovala  jse to tím, že mám za otce Severuse Snapea a ten je protivný věčně a zamatku Bellatrix Blackovou - Lastrangerovou, která je smrtijedla a samozřejmě, otrávená, sakrastická a jedovatá. Takže to mám asi v genech. Sice jsem se tak nikdy nechovala, ale vem to čert.

Takže se pousměju a sama vydám ke dveřím, protože se přece nenechám vést takovým nemožný člověkem, teda konkrétnější bude motákem, Filchem. Navíc, pokud by si myslel, že mu budu chtít utéct, chytila by mě svými pařáty (protože ruka se tomu opravdu říkat nedá, potom by nebyl výraz pro přední končetiny ostatních osob) s dlouhými nehry, zažloutlými až běda, které snad nikdy neviděly nůžky. Každopádně, hnus.

Chtěl mne sice chytit, očividně, ale já mu to neměla v plánu dovolit, takže jsem jenom kráčela před tím, ale to jen o pár stop a uhýbala mu, když se ke mě natahoval.

Nakonec mne vedl tmavými Bradavicemi, které ozařovaly jen louče umístěné po stranách chodeb. Štvalo mne to ticho, ale opravdu tu nikdo nebyl. Jedině my tři - to ticho bylo protínáno mými kroky balerínkách černé barvy s přeskou, které měly byť jen nízký, ale přece jenom podpatek.

Dále také šuravými kroky Filche ve starých odbaných bačkorách, které už měly svá nejlěpší léta jistě mnoho let za sebou, jak prozrazovaly vybledné barvy, které dříve tvořili jednoduchý čtverečkovaný vzor ze žluté a tmavě zelené barvy.

No a poslední v naší sebrance, pokud se  tomu tak dá říkat, byla paní Norrisová, který svými snad nesmrtelnými nožkami našlapovala  protože to bylo kočka, nebyla narozdíl od nás ostatních slyšet, protože drápky měla zatažené tak, jak to kočky umějí a po hradě se v noci plížila často, samozřejmě ne jen tak, bez poslání, ale vždycky, akaždý týden minimálně jednou nachytala některého ze studentů po večerce. To potom svého páníčka, Filche, přivábila hlasitým mňoukáním a daný ubožák měl problém.

Ale úplně jednoduše shrnuto, blížili jsme se chodbami hradu k ředitelně, kde nademnou měl být vynesen ortel rukou, teda spíš lovem našeho ředitele Albuse Brumbála.

Nakonec jsme se teda zastavili před zlatým chrličem za kterým, jak už jsme věděla od naší poslední, ikdyž zatajené, návštěvy ředitelny.

Nakonec jsem se zastavila a pohlédna na Folche, čekajíc, že řekne heslo a my se tam dostaneme. Ale on jen tupě hleděl před sebe a otáčel havou ze strany na stranu. Nakonec mne však silně hodil dopředu, až jsem se mále rozplácka o zem a poručil mi otráveným hlasem: ,,Otevři to, sakra."

Já se narovnala, uvedla krk a rty stáhla do tenké linky, kterou jsme si byla docela podobné profesorce McGonagallové, která tuto dovednou však vypracovala až k dokonalosti, pokud se tomu teda tak dá říkat.

,,Jak to mám asi otevřít, pane školníku, když neznám heslo?" ušklíbla jsme se a pohlédna na ně, protože jsem se opravdu divila. Je to sice zaměstnanec školy již mnoho let, snad celou věčnost dle jeho věku, ale je to ŠKOLNÍK.

Takže jsem se ani moc nedivila, že mu Brumbál heslo raději neříkal, kdo ví, jak by s tím naložil.

,,Otevři to, ty jedna..." začal na mě řvát a já si založila ruce na hrudi a už už otevírala ústa, abych mu na jeho ne zrovna slušný příkaz řekla nějakou též nelichotivou poznámku, kterou jsem však ještě neměla vymyšlenou a vhtěla, jak se říká, vařit z vody, ale najednou mi někdo na rameno položil ruku a já málem prodělala další zástavu sdce.

Asi to nebude zdravé, když se mi srdce zastaví tak v průměru dvakrát denně, podle toho, co se děje, ale asi to opravdu nebude špatná. Možná by to mohlo zkrátit života, takže si budu muset ke kardiologovi nebo jak se ten mudlovský lékař přes srdce vlastně jmenuje.

,,Pan ředitel!" pronesel najednou Filch a já se otočila, když jsem uslyšela smířlivý hlas našeho ředitele a univědal jeho otcovské oči, ve kterých však hrýly neposedné jiskřičky.

,,Tato studentka porušovala večerku!" začal žalovat a vycenil své příšerné zuby do spokojeného úsměvu, udávání studentů pro něj bylo asi nějakou drogou.

,,Tak to to s ní proberu." mrk na mě Brumbál a já zadžela dech, bála jsme se, že mi nedá rovnou školní trest a bude mne, jak jsem to já sama nazývala, vydírat citovými otázkami a domlouvat mi, že se to nesmí a podobně. To jsem opravdu nenáviděla a nějaký hloupý školní trest by proti tomu nic nebyl.

,,No tak pojďte se mnou, slečno Malfoyová." pobídl mne Brumbál snad malinko unaveným hlasem a já se vydala za ním, co nějakým heslem vyspoveným velice tichým hlasem otevřel chrliče. Šťastná, že konečně odejdu od toho otrapy Filche, který se mi neskutečně hnusil, ale navíc také plná strachu z toho, co mne vlastně čeká.

Ještě nikdy jsem nebyla v ředitelně kvůli nějakému přestupku.