Klepání na dveře kupé nás přeci jenom trošku vytrhl z našeho světa. Právě jsme si totiž sdělovaly zážitky a vtipné situace že školního roku a smály se tak moc, až nám po tvářích tekly slzy smíchu.

,,Tak copak si dáte, dětičky?" usmála se na nás paní s vozíčkem a pokynula vlídné rukou ke své nabídce sladkostí.

Podívala jsem se po ostatních a jako na povel jsme si všechny vytáhly měšce s penězi, což bylo odměněno další salvou smíchu. Pak jsme si ale už konečně začaly vybírat.

,,Dvě čokoládové žabky, prosím. A jeden dýňový koláček." poprosila si Stela, která vybírala jako první. Paní s vozíčkem vybrané zboží strčila do papírového pytlíku a podala ho Stele se slovy: ,,Tak to bude jeden srpec a osm cvrčků." milé se usmála, když ji Stela zaplatila že svého sametového měšce světle zelené barvy.

Dále jsem byla na řadě já.  ,,Já bych si vzala deset čokoládových žabek." usmála jsem se a vytáhla svůj brokátový měšec z batohu pod sedadly.

,,Tak to budou čtyři srpce." věnovala mi paní s vozíčkem další že svých vlídných úsměvů a já jí do nastavené dlaně požadovanou sumu vložila.

Michelle a Stela udělaly větší nákup, hlavně Lilli zaplatila většinu svých zbylých peněz (nakoupila pět dýňových koláčů, láhev máslového ležáku bez alkoholu a deset čokoládových žabeka zaplatila něco málo přes galeon). Ale to už paní se spokojeným úsměvem kolik toho zase prodala odcestovala obsloužit další kupé.

Spokojeně jsme spořádávaly své zásoby a já mohla s potěšením oznámit, že jsem rozšířila svoji sbírku kartiček o dva Brumbály a dokonce i vzácnou kartu kouzelnice Morgany.

,,Kristus, to je Morgana!" zavřeštěla Stela, když uviděla moji novou kartičku.

Zprvu jsem nechápavě svraštila obočí, ale potom jsem nad tím mávla rukou napila se z nabízené lahve máslového ležáku.

Kartičky jsem schovala do menší kapsy batohu, ten posunula zpátky pod sedadla a otočila se na ostatní. Právě se bavily o našem málem hrdinovi roku, tedy o Harrym Potterovi.

,,A co podnikneme?" zeptala jsem se na můj vkus docela hlasitě, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě přes svůj hurónský smích vůbec uslyší.

,,Něco podniknout" zařvala Lilli a já jsem protočila oči. Copak se nemůže trošku ztlumit?!

,,Jako něco podniknout?" odvětila Michelle se zmateným výrazem a já v ti chvíli proklínala všechny kolem sebe.

,,Jako někam jet?" položila Stela už konečně první alespoň  trošku inteligentní otázku. Je to štěstí, jinak bych si asi začala myslet, že jsou mé kamarádky buď úplně natvrdlé nebo permanentně zdrogované.

,,Ano." odvětila jsem zcela jednoduše, protože jsem se trochu bála, aby mi vůbec porozuměly. Další hloupé otázky už bych nesnesla. Vážně.

Stele se rozsvítily oči. ,,Výborný nápad! Ale..." a oči jí zase pohasly.

,,Někam bysme zašly, někde přespaly nebo tak. A zkrátka si ty prázdniny užily." vysvětlila jsem jim jednoduše, pořád jsem trochu pochybovala o jejich inteligenci a tak jsem na to vysvětlování šla po lopatě. Teda jednoduše.

,,Dobrý nápad!" zamávala si Lilli před obličejem rukama a já se zabořila ještě více do hloubky měkkého sedadla, kde jsem měla pocit, že budu před jejími prudkými pohyby.

,,Tak fajn. Něco domluvíme, ale teď už hdueme muset vystupovat jenom kde mám tu tašku? Sakra, sakra, kde jenom je?" snažila se nás urovnat Stela, což se jí podařilo. Ale co už bylo mnohem méně úspěšné, bylo zastavení vlaku.

Michelle se pobryndala máslovým ležákem, Lilli přeletěla přes stolek na mě a Stela vypískla a shodila tašku na neznámé místo.

Protočila jsem oči a sebrala svůj  batoh, který jenom nadmíru prakticky vyplul zpod sedaček, takže mi ho stačilo jenom vzít a už jsem si mohla razit cestu ven z vlaku přes spoustu studentů hledající své rodiče.

Já jsem hledala své životní opatrovníky, mí rodiče tu na mě mohli je stěží čekat. Trochu mi při tom uvědomění reality píchlo u srdce, ale hodila jsem to za hlavu - od té doby, co jsem znala pravdu, jsem si zvykla. Už to ani tolik nebolelo.

Úšklíbla jsem se, pomohla Stele najít tašku a společně jsme všechny vykročily vstříc prázdninám a všemu, co od nich šlo i nešlo očekávat. 

Dovětek autorky k první části:

Milí, drazí. Tak končíme první část.

Chtěla bych Vám za to v první řadě moc poděkovat, protože to bylo dobrodružství v pravém slova smyslu - to všechno, co zažila Bianca jsem zažila taky.

Děkuju za tu všechnu podporu, za přečtení, hlasy, komentáře. Za všechno, co bylo okolo tohoto příběhu.

Tato část měla kapitoly o délce cca 1200 slov a já si myslím, že by to šlo i delší a zajímavější... Takže se posnažím. Sice nic neslibuji, ale rozumíme si;)

A pokud Vas zajímají bilokanté, jejich tajemství a jak postupoval tento příběh, přečtěte si TAJEMSTVÍ BILOKACE. Máte ji na mém profilu, takže pokud Vas to bude zajímat, přečtěte si;)

Děkuju.

P. S. Slibuji, že už další části už takovou okecávku dávat nebudu (snad), ale u té první jsem si to chtěla opravdu užít.