Ráno mě budík vzbudil spolehlivě. Měla jsem naspáno dvanáct hodin, což je podle mého názoru solidní čas k tomu, abych byla plná energie. Ačkoliv zase taková pravda to v současné situaci nebyla.

Stelu jsem ještě nechala spát a potichu ze skříně vyndala své dnešní oblečení - klasickou skládanou sukni, bílou košili s límečkem a jednoduché bílé tenisky Nike. Měla jsem je ráda, byly mnohem pohodlnější než baleríny. Oblékla jsem se, přidala kravatu, hábit a byla ustrojená.

,,Tak copak je dneska za hodiny?" zašeptala jsem otázku na sebe samu a podívala se na rozvrh, který jsem měla položený na nočním stolku.

Byla dvouhodinovka lektvarů, přeměňování, kouzelné formule a dějiny. Taky dvouhodinovku.

Naskládala jsem potřebné pomůcky do batohu, přehodila si ho přes pravé rameno a otevřela dveře vedoucí ven z naší ložnice. Sešla jsem po schodech a s potěšením prošla prázdnou kolejkou.

V jídelně jsem byla jako první. Jídlo už bylo připraveno, na talíř jsem si naložila čtyři lívance s nutellou a napila se čaje. Ovocného. Jiný jsem nepil. Teda až na malé výjimky.

Když se ke stolům nahrnuli studenti, měla jsem už dojezeno a jen jsem znuděně odstrčila talíř. Koukala jsem před sebe a jediný člověk, kterého jsem z naší koleje pozdravila pokyvnutím hlavy, byla Stela. Teda později ještě Hermiona.

Začalo vyučování. Zase. Nic moc nového jsem se nedozvěděla, v lektvarech jsme vařili lektvar na podporu krve, v přejmenování měnili barvu puntíku a v kouzelných formulích opakovali. Kratiknot si přál, abychom všechno všichni zvládali naprosto dokonale. K mému štěstí jsem byla jedna z těch, kteří měli snad trochu talent od přírody a po nějakém tom trénování mi to šlo velmi jednoduše.

Dějiny mě pouze utvrdily v tom, že kromě mě, Hermiony a Thea nikdo nedává pozor. Ronald dokonce usnul.

Když skončila výuka, šla jsem se rychle naobědvat (dala jsem si těstoviny se smetanou) a vyběhla jsem po schodišti na lví kolej. Složila jsem zde batoh, vytáhla ze šuplíku svoji knihu o bilokantech a odběhla do knihovny. Neměla jsem náladu se s někým bavit. Chtěla jsem být sama. A právě knihovna, do které nudjo moc nechodil, takový luxus nabízela.

Posadila jsem se na své oblíbené místo mezi regály a popadla jeden pergamen. Zítra jsme měli mít obranu proti černé magii a já ještě neměla napsané své pojednání o běhnicích.

Naštěstí mělo být na pouhou půlku stránky, takže za patnáct minut jsem měla práci hotovou a mohla otevřít svoji tajemnou knížku, dárek od Roweny.

Nehledala jsem příslušnou stranu. Prostě jsem nějakou náhodně nalistovala a pustila se do čtení. Bylo to někde v první polovině knihy. Pustila jsem se do čtení s nadějí, že tak alespoň trochu produktivně strávím dnešní odpoledne.

Na tenké nažloutlé stránce byl tučný nadpis ARKWALL a pod ním hustý text. Nadechla jsem se a začala číst:

Kdysi dávno se v paralelním světě k tomu našemu rozmohl kult Baziliškových následovníků. Ve městě Arkwallu, které leží na okraji Kontinentu, vyvolali průchod do světa Temnoty. Pokud se jim bohužel nepodařil a do světa tak unikly nestvůrné příšery v obrovském množství.

Trvalo roky úporných bojů za pomoci mocných bilokantských mágů z našeho světa, neb magie ostatních zde nefungovala, aby byli poraženi.

Vůdce těchto vetřelců ve chvíli, kdy bylo jeho vojsko poraženo a pobito, proklel svět celou svoji bytosti a následně zemřel.

Zamrkala jsem a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem u čtení alespoň dýchala. Ovšem, srdce nejspíš fungovalo. To už bych asi nepřemýšlela.

Ona legenda byla těžko uvěřitelná, ale něco mi v hloubi duše říkalo, že je pravdivá. Že to není tak úplně legenda v klasickém slova smyslu. Z většiny opravdu vymyšlená. A že nadpis legenda úplně skutečnosti neodpovídá.

Zakroutila jsem hlavou a pro jistotu očima přelétla stránku ještě jednou.

A udělala jsem dobře.

Všimla jsem si totiž, že na dolní části je tenká černá čára a podání nějaké poznámky.

Podle oficiálních zdrojů (MK) se jedná o pouhou, zcela smyšlenou legendu. Podle zdrojů bilokantských se tato událost opravdu stala.

A pod touto informací, tedy spíše tištěnou poznámkou, jsem nalezla ozdobným písmen Roweny z Havraspáru (znala jsem ho, na začátek knihy se mi totiž podepsala k srdečné u věnování) poznámku poslední:

Reálná událost. Opakování mezi lety 1990 - 2000.

Zavřela jsem oči. To bylo děsivé. Právě jsme byli v období, kdy se to podle havraspárské zakladatelky Bradavic mělo stát znova.

Přeběhl mi mráz po zádech. Knihu jsem rázným pohybem zaklapla a vzala společně s eseji do obrany proti černé magii do pravé ruky a zamířila do kolejky. Proč jsem to jenom četla?!

Rezignovaně jsem si lehla do postele, převlékla se do pyžama a znova, ostatně stejně, jako každý večer, jsem natočila svůj černý budík se zlatými ornamenty (ano, kombinovanou černou a zlatou jsem opravdu milovala) a položila hlavu na svůj polštář plněný paměťovou pěnou.

Můj mozek si tuto informaci sice ještě hodnou chvíli převaloval v hlavě a uvažoval, čemu mám věřit, ale potom jsem usnula. I když s neklidem v duši, netušila jsem, proč mi osud nadhodil právě toto.

Měla jsem spánek moc ráda. Vstával jsem brzo, ale spala jsem ráda. Milovala jsem totiž sny. Říkaly mi toho tolik o mě samotné a zároveň jsem si v nich žila takový svůj druhý život, pokud to tak můžu říct.

*******************************

Školní rok se blížil ke konci. Byl květen, všechno kvetlo a už jsem mohla hodit ráno běhat na pozemky obklopující bradavický hrad.

Trénovala jsem si tak fyzičku a snažila jsem se získat postavu do plavek. Měla jsme na sebe přísný metr a ačkoliv všichni tvrdili, že jsem hubená, hezká postava ničemu neuškodí. V létě jsem se chtěla vydat na dovolenou někam k moři.

Ale zpátky ke škole. Blížily se závěrečné zkoušky prvního ročníku.

*******************************

,,Merlin, Morgana. Merlin, Morgana. Merlin, Morgana!" ozývalo se ráno z pošle vedle mě. Podívala jsem se na budík a uviděla, že je šest hodin. Stela si asi nějak přivstala...

Zvedla jsem se a nakokla ke Stele. ,,Co děláš?" otázala jsem se zvědavým šepotem, abych nevzbudila Hermionu a Lillianu, které ještě pokojně oddechovaly na svých postelích.

,,Učím se dějiny. Za dva týdny je zkouška a ja hloupá nic neumím ani nemám všechny výpisky. Proč jsem s tím jenom nezačala dřív?" povzdechla si Stela a zakroutila hlavou.

Objala jsem ji a velkoryse ji navrhla: ,,Půjčím ti ty svoje. Já je mám všechny." usmála jsem se na ni a vytáhla složky s nadpisy ZÁŘÍ, ŘÍJEN a LITOPAD. Ano, bylo toho opravdu tolik. Na každý měsíc celá jedna složka.

,,Díky moc, jsi moje záchrana!" usmála se na mě Stela a vzala si složky k sobě. Vytáhla pergamen a začala přepisovat.

Mávla jsem nad tím rukou a oblékla se. Jako vždy. Bílá košile, tenisky stejné barvy, černá skládaná sukně, hábit a složitě uvázaná kravata.

Do zvonění mého budíku, který byl nastaven na sedmou hodinu raní, zbývalo ještě dvacet minut. Znuděně jsem ho vypnula, aby tady nezvonit jako o život až tady nebudu a přichystala si učebnice.

,,Kde je ta esej?" povzdechla jsem si a otevřela šuplík. Nemohla jsem ji nikde najít. Až nakonec jsem přišla na to, že ji mám založenou v učebnici. Pleskla jsem se do hlavy, vrátila vytahané věci do šuplíku a zburcovala Stelu, aby se už konečně oblékla a šla se mnou na snídani.

Přesvědčování sice spolklo téměř deset minut, ale co se dalo dělat. Stela byla velmi zatvrzelá osobnost.

*******************************

Následující dny ve školním prostředí probíhaly v duchu opakování a učitelé nám neustále připomínali, ať se naučíme na písemky, natrénuje se si kouzla a podobné. Rady to byly sice praktické, ale když jste to slyšeli denně nejméně pětkrát, začalo vám to lést pěkně na nervy.

Nejvíce času jsme asi trávili se svými spolubydlícími v knihovně, ostatně jako většina ostatních.

Já, Stela, Hermiona a Lilli jsme se navzájem zkoušely z dějin, trénovaly kouzla a naříkaly, že to dopadne zoufale špatně. Tedy to dělaly hlavně Stela s Lilli u dějin. Já jsem společně s Miou nabyla spíš pocitu, že to celoroční zapisování za něco přeci jenom stálo.

Ale co. Zkoušky se rychle blížily a čas, jak je známo, zastavit nejde.  Takže jsme se jednoho dne přeci jenom probudily do závěrečných zkoušek.

¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯
Děkuju.

Za 1K přečtení, za neustálou podporu či úžasné zprávy, které mi posíláte.

Více toho máte v oznámení. Tady Vás tím zatěžovat nebudu;) Užijte si příběh. Děkuju. Ještě jednou.
❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️