Ráno mě vzbudil budík. Ach jo. Ten nepříjemný zvuk mi drásal uši.

A navíc jsme byla neskutečně unavená. Vsadím se, že kdybych se podívala do zrcadla, viděla bych pod svýma očima obrovské tmavě kruhy, na kterých bych se mohla skoro houpat.

Otočila jsme se na bok a znova zavřela oči. Ostatně, Stela na posteli vedle mě pořád byla, tak jaký jsem měla důvod k tomu, abych spěchala? Prostě mi stačilo doufat, že mě Stela vzbudí a mohla jsme pokojně spát dál.

Probudila jsme se sama od sebe. Překulila se na bok a věnovala zvědavý pohled budíku na nočním stolku vedle mě postele. Kolik je asi hodin?

Zhrozila jsem se. Ručičky od budíku ukazovaly deset hodin a patnáct minut.

Vystřelila jsem z postele a zatřásla se Stelou. Neprobudilo ji to. Byla jsem zoufalá, takže jsem ji prstem drbla do její tváře ve snaze ji už konečně vzbudit.

Podařilo se. Stela spadla z postele a i s peřinou přistála na koberec pokrývající celou podlahu naší ložnice. Trochu to stlumilo její pád, lae přesto zanadávala:
,,Sakra, kolik je vůbec hodin? Au, moje kostra."

,,Čtvrt na jedenáct. Dobré ráno." odvětila jsme ji s úšklebkem a začala se hrabat ve svém kufru ve snaze vydolovat z něj školní uniformu.

,,COŽE!" zavřeštěla Stela a já jenom mlčky přikývla. Neměla jsem takovou mozkovou kapacitu, abych zvládla uvažovat o trestu za náš pozdní příchod, zvažovat si u toho kravatu a ještě koncertovat s rozjivenou Stelou.

,,Vidličky na nože." mávla jsme nad tím rukou a zapnula si přezku u svých balerín. Popadla batoh, nacpal do něj několik tlustých knih, sešitů a přehodila si ho přes rameno.

,,Tak jdeš?" zeptala jsme se Stely a sledovala, jak hledá svoji kravatu. ,,V kufru." poradila jsme ji ochotně a do batohu jí nacpala učebnice a sešity, stejné, jako jsem si nabalila já podle zbývajících hodin na rozvrhu, které jsme nezameškaly.

Konečně byla Stela alespoň trochu upravená. Zbývalo ji už jen sčesat si vlasy do Čulíku a mohly jsme vyrazit.

Batoh jsem ji nechala u dveří a běžela napřed. Takhle rychle jsme se z postele ještě nikdy nevymotala. Překvapila jsme sama sebe. A to hodně. Dokonce jsme to chvíli považovala za největší překvapení dne, to ovšem jenom do doby, než jsem před sebou spatřila postavu.

Přibrzdila jsem a zvedla pohled. Stala přede mnou naše kolejní ředitelka. Její jednoduché, tmavě modré šaty s límcem kolem krku jen umocňovaly výsledný, nepříjemný pohled.

,,Já... Omlouvám se... Paní profesorko... Dobře ráno." snažila jsem se o souvislý projev, ale případný přihlížející ví, že se mi to nepodařilo. Spíš naopak. V oboru konverzace v nepřijemných společenských bych totálně pohořela.

,,Dobré poledne, slečno Malfoyová." odvětila profesorka s kamenným výrazem ve tváři. Ach jo. Narozdíl ode mne mluvila, jakoby se nic nestalo. Mohl by mě v této oblasti učit.

,,Omlouvám se. Byly jsme se Stelou hrozně unavené a..." pustila jsem se do kostrbatého vysvětlování a snažila se uklidnit své srdce. Bilo hrozně rychle. Nádech, výdech.

,,Jste obě omluveny. V návaznosti na současnou událost máte den volna. Á, dobré ráno, slečno." osvětlila mi to profesorka a ještě stihla přivítat Stelu, která se právě hrnula po schodech dolů do společenské místnosti.

,,Ehm... Dobrý den. Zív." přikryla si Stela ústa dlaní a ulehčeně se svalila do jednoho z křesel charakteristické červené barvy a okamžitě v tichosti usmula.

Profesorka nespokojeně zakroutila hlavou, ale nic nekomentovala a mě přikázala, abych svoji kamarádku nechala pokojně spát.

Potom se opět obrátila na mě s profesionálním výrazem ve tváři.
,,Očekává se do Vás, že si zmeškané učivo doplníte. Týden máte sice úlevy, ale se připravujte na zkoušky. A také..." snížila hlasitost a naklonil se blíž ke mě, až zcela určitě mohla vzdáleně cítit můj zrychlený dech.

,,...navštívíte profesora Brumbála." přiklonil se ke mě a já cítila, jak mi po zádech předjíždí mráz. Pohnula jsem se ve snaze zahnat ten nepříjemný pocit, ale to už na tváři profesorky nebyla jediná známka, že by mi říkala něco možná z části tajného.

,,Běžte se najíst do jídelny. A pokud možno, nemluvte s ostatními studenty o vašem prožitém dobrodružství." poučila nás profesorka, kývla hlavou na rozloučení a změnila se v kočku, která vyskočila z okna.

Snad seji nic nestane. Pomyslela jsem si starostlivě, ale nakonec jsme nad tím mávla rukou a zatřepala znova se Stelou.

,,Pane Bože, Stelo, už konečně vstávej!" zacloumala jsme jí s ramene a potěšeně sledovala, že otevřela oči a vyskočila na nohy.

,,CO?" zaječela rozespale a rozhlédla se kolem sebe. Protočila jsem panenky, vzala ji za ruku a protáhla skrz portrét ven na chodbu.

Po schodišti jsem ji dovlekla až do jídelny a k mému štěstí se Stela dostatečně rozkoukala a sama se posadila. ,,Tak co si dáme?" zamumlala a přejela hladovým pohledem nabídku na stole.

Byla tu rýže, houbová omáčka, zeleninový salát, palačinky, hranolky a spousta marmelád či dalších omáček. Na pití tu byl ovocný čaj, voda nebo džus.

Stela si na talíř naložila rýži s houbovou omáčkou a nalila si džus. Já, protože jsme houby nemohla ani vidět, jsme si nabrala hranolky s rajčatovou omáčkou. Ale nápoj jsme si dala stejný. Taky džus.

Jedly jsme mlčky. Ani jedna z nás neměla potřebu svěřovat se se  svými pocity.

*******************************

Po jídle jsme se vrátili zpátky na kolej. Stela usnula, ale já jsem otevřela učebnici dějin a s povzdechem se začetla. Měla jsem dějiny ráda, ale způsob výuky mi úplně neseděl. I přesto jsme byly s Hermionou a Theem jediní, kdo si dělal poznámky.

Vzala jsem si pergamen a udělala si výpisek ze stran dvacet šest až třicet dva. Zabralo mi to sice obrovské to času, konkrétně půl druhé hodiny, ale nakonec jsem se mohla poplácat po zádech a jít  spát s čistým svědomím, že už jsem se toho dost doučila.

Oblékla jsem si pyžamo, nastavila budík na sedmou hodinu ranní a šla spát. Bylo sice pouhých pět hodin, ale zítra jsem potřebovala vstát.

*******************************

A tak uběhlo několik týdnů a blížily se Vánoce. Sice jsme byli zatěžování školou a učitelé si nás dokonce brali i na soukromé hodiny, ale přežili jsme to a dohnali své spolužáky.

Jediná neočekávaná věc byla skutečnost, že pan ředitel odjel do neznáma a my za ním nemohli přijít tak, jak nám říkala profesorka. Nebyla jsem však jediná, kdo nad tím pouze mávl rukou. Povídat celý náš příběh znova se nikomu nechtělo. Ty emoce a vzpomínky byly ještě velmi silné a některé nás ještě pořád při zmínce dráždily.

Ale to jsme hodili za hlavu. Byly Vánoce. Svátky klidu a míru. Ačkoliv takové by byly pouze bez Blaise, který volné dny využil k páchání ,,zločinů" na nás nebelvírscích, takže jsme měli možnost najít v polévce žábu, v palačinkách švába a obdobně.

*******************************

A byl tu Štědrý den. V Bradavicích nás tu nezůstalo mnoho, ale přeci jenom, malá skupinka přátel je mnohdy mnohem příjemnější. Hlavně nás z nebelvírské koleje ti zůstalo hodně.

Dva týdny před Štědrým dnem jsem poslala domu dopis, ve kterém jsem popsala, jaké dárky budu dávat. Rodiče je podle naší dohody nakoupili a poslali mi je. Jenom bylo důležité nezmínit, že jsou pro kouzelníky že smíšených rodin nebo - nedej Bože - z mudlovských.

Dárky došly a já pečlivě zkontrolovala, že jsou tam všechny a začala je balit. Měla jsem tady také svůj oblíbený balicí papír, takový červený se zlatými vločkami. Hodil se k naší koleji.

Zabalila jsem dárky a donesla je pod stromeček. Zmiozelci, kteří tu zůstali, tedy Theo, Blaise a Pansy a kteří byli také bilokanti slíbili, že přijdou na večer.

Zbytek odjel. Trochu mě to mrzelo, ale co se dalo dělat. Večer se blížil.

Nanosili jsme do kolejky dvě objemné misky s  bramborovým salátem, deset řízků na podnose a džus. Zmije měly za chvilku přijít.

Když jsme stěhovali dárky pod stromeček, společně se Stelou, Harrym a Ronem, uslyšeli jsme klepání. Seběhla jsem dolů a pustila naše hadi přátele dovnitř.

Společně jsme povečeřeli, rozbalili dárky a hráli šachy. Byl to příjemně strávený večer ah na to, že neaspo jídle opustil Ron se slovy, že tohle není nic pro něj a že se mu ze zmijí dělá špatně. Mavli jsme nad tím rukou a to ho dopalilo očividně ještě víc, takže vlezl do klučičí ložnice a rozlíceně za sebou práskl dveřmi.

Dostala jsem spoustu dárků. Od Harryho to byla malá zlatonka potažená tenkou vrstvou zlata s řetízkem, tajze jsem si ji mohla pověsit na krk. Od Stely jsem dostala knihu jménem Merlin, která vyprávěla všechny legendy o Merlinovi, přirozeně.

Od Thea to byly slzy testrála v malé křišťálové lahvičce (radši jsem se nezajímala, kde sehnal tak drahou a vzácnou věc), od Blaise kouzelný ohňostroj a od Pansy sponu do vlasů s rubínem.

Když jsme byli v nejlepším a Theo právě zkoušel dárek o Blaise, tedy kouzelné prskavky, podívali jsme se na hodiny. Bylo deset hodin, takže jsme to museli rychle sbalit, rozloučit se a slíbit si, že ještě někdy podobnou akci uspořádáme.

Do postele jsme se se Stelou dostaly až ve tři čtvrtě na jedenáct, protože uklidit ten nepořádek byl časově velmi náročný úkon.

*******************************

Ale přeci jenom, párkrát jsme se vyspali a byl leden. Což znamenalo, že se vracíme do zaběhnutých studentských kolejí. Tenhle rok ty Vánoce ubehly mnohem rychleji než doma v Malfoy Manoru. A co je hlavní, byly mnohem krásnější. Měla jsem tu přátele.

--------------------------------------------------

Trošku delší období v příběhu a žádná větší zápletka. Já vím.
Ale můžete se těšit, za pár kapitol zase nastoupí naší hrdinové do nového dobrodružství!

❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️