Seběhla jsem dolů po schodech a pozorně se rozhlížela kolem. Bylo tu celkově nepřirozené ticho, ale v dálce jakoby byly slyšet hlasy. Vycházely z obývacího pokoje a já se tam vydala.

Chtěla jsem otevřít dveře a s radostným úsměvem na tváři vstoupit, když vtom jsem uslyšela své jméno.

Protože tento hovor byl tichý a za zavřenými dveřmi, měla jsem důvod domnívat se, že bych ho nejspíš neměla slyšet. Ale mě zajímal a proto jsem se rozhodla zjistit, o co se tam jedná.

Ačkoliv to v hábitu nebyl nejlepší nápad, vyšplhala jsem ze schodů na trám u stropu a zamířila kmalému okénku, kterým se dalo vidět do obývacího pokoje a bylo otevřené. I dnes, jako vždy. Nikdy jsem nezažila, že by bylo zavřené.

Pořádně jsem se chytila stěny a nenápadně nahléla ddo obývacího pokoje. Na pohovce tam seděl Draco a vedle něj otec. Na zemi před Dracem klečela matka a držela ho za ruce. Uslyšela jsem jejich rozhovor. ,,Ona je silnější, než si uvědomuje. Musíš se jí vyhýbat." zněl přes místnost otcův hlas. ,,Slib nám to. Je nebezpečná." ozýval se teď naopak matčin hlas.

,,Proč až teď?" zeptal se Draco. Rodiče se na sebe podívali a očividně zvažovali odpověď. Nakonec odpověděla matka: ,,Až se dotkne zvířete ve znaku své koleje, probudí se v ní schopnost, kterou má po Bellatrix. A bude nebezpečná. A zároveň nesmírně mocná. Proto se od musíš držet co nejdále." dořekla a Draco přikývnul.

Když už nic neříkali, slezla jsem dolů a oprášila si hábit. Když jsem do ruky popadla batoh a potichu vystoupala na schodech o patro výš. Potom jsem s náležitým hupáním sešla dolů a s hraným veselým výrazem vkročila do dveří.

Matka stála u okna a zalévala orchydeje, otec si četl nové vydání Denního věštce a Draco zaraženě seděl na pohovce. Na stejném místě jako před rozhovorem, který absolvoval před chvílí. Když mě uviděl, rychle si vzal do rukou první časopis, který ležel na stolku před ním a předstíral, že si čte. K jeho smůle to byl zrovna matčin módní časopis na léto, takže tu bylo neuvěřitelně moc modelek a modelů v plavkách. Jeho výraz jasně značil, že si vybral úplně špatný časopis.

Složila jsem batoh ke stěně a podívala se na matku. Podívala se na mě studenýma, hlubokýma očima. Vyčetla jsem z nich vztek a možná i smutek. To všechno však trvalo jenom vteřinu, její výraz se hned proměnil. Najednou byly její oči veselé a plné jakési mateřské lásky.

Ačkoliv bych si měla myslet, že tam mateřská láska v jejích očích je opravdová a že mě má ráda, protože jsem její dítě, tentokrát jsem to necítila. Jakoby byla předstíraná. A to je přece špatně, pomyslela jsem si. Matka mě jistě má ráda. Jsem její dítě, nechápu, co si to tu namlouvám, přesvědčovala jsem se v duchu. Ale sama jsem tomu nevěřila.

Posadila jsem se ke stolu a podívala se na výběr jídla. Byly tu topinky, volská oka, párky nebo lívance. Vybrala jsem si několik lívanců a naložila si je na talíř. Dala jsem si na ně roztavenou čokoládu a na každý kopec smetanové šlehačky. Tak to jsem to jídlo milovala, chyběla jsen jedna drobnost. Zmrzlina. Rozhlédla jsem se po stole a opravdu ji nalezla v jednoduché porcelánové misce. Dala jsem si tam tři kopečky a pustila se do jídla.

Během toho, co matka jedla volské oko s topinkou (stejně jako otec) a Draco si krájel na malé kousíčky párek, matka prolomila ranní ticho: ,,Těšíte se do Bradavic?" Jako první odpověděl Draco: ,,Moc. Konečně budu v kouzelnické škole. A dostanu se do Zmiozelu."

,,Budu mezi čistokrevnými čaroději a nebudou mě otravovat ti mudlovští šmejdi! Všude se jen hrabou a kazí čistokrevné rodiny. Měli by všichni chcípnout..." pronesl se značnou hrdostí. ,,To ne! Na původu přece nezáleží, to spíš na schopnostech! A to, že ty je nemáš a nesaháš jim ani po kolena je jen tvoje chyba a nemáš právo jim nadávat!" neudržela jsem se a zakřičela na něj.

V tu chvíli všichni zmlkli a podívali se na mě. Normálně bych se asi začervenala, ale teď jsem byla tak rozlícená, že jsem byla celá brunátná už teď. Vzala jsem si do rukou talíř se snídaní, do druhé popadla hrnek s kávou a vykráčela jsem z obývacího pokoje. Samozřejmě jsem nezapomněla pořádně prásknou dveřmi.

Snídani jsem si teda snědla v pokoji a u toho přemýšlela, proč mě to vlastně tak moc naštvalo.

Jako Malfoyová jsem byla vždy vychovávána v nenávisti k mudlům. Ale asi bylo pro všechny zvlášní, že jsem to tak nevnímala, ačkoliv do do mě bylo hrnuto již od raného dětství. Jakoby mou dávku nenávisti k nim převzal Draco. Ten jí naprosto oplýval.

Ale stejně jsem nevěděla, co přesně mě tak naštvalo. Vždyť tohoto říkal Draco již téměř od doby, co začal mluvit. Nechápala jsem to.

Jistě ještě dlouho po dojezení snídaně bych takto uvažovala, kdyby mě nezačal tlačit čas. Musela jsem si pohnout, abych stihla spěšný vlak do Bradavic.

Vyběhla jsem rychle z pokoje a proběhla přes obývací pokoj. V té době jsem již pevně držela v rukou svůj příruční batoh a rychle si ho zapínala, aby z něj nevypadaly listy papíru, které jsme tam měla mimojiné naskládané.

Už bych vyběhla z domu, když v tom jsem uviděla na prahu stát matku. Podívala se na mě a usmála. ,,Bianco, omlouvám se za Draca. Bere všechno moc vážně..." ,,Nevadí mami, už jsem se z toho dostala." a falešně jsem se usmála. Ve skutečnosti to ve mě pořád žilo.

,,Musíš vyrazit teď, ať ti neujede vlak. A abych nezapomněla, tady máš peníze." a do rukou mi vtiskla težký měšec z krásného brokátu. ,,A máme tě rádi." dopověděla to a políbila mě na čelo. ,,Já tebe taky mami. A děkuju" odpověděla jsem jí.

Po rozloučení jsem rychle běžela k zastávce vlaku, aby mě dovezl na nástupiště 9 a tři čtvrtě. Cestou jsem ale ještě rychle zapískala pod svým oknem a vyletěla z něj moje sova, kterás se mi podadila na rameno a zahoukala.

Byla celá černá, jako uhel. Jen oči měla jasně zelená a když jsem se na mě podívala, zdálo se mi, že mě vidí snad až do duše.