Podívala jsem se do knihy. A zase ji zavřela. Neměla jsem na to už chuť, když jsme se na to pořádně nemohla soustředit. A už byl stejně čas vyrazit. I když jsme několikrát zahynuli a měli náskok, vsadila bych se, že už jsou nám na stopě.

Stoupla jsme si proto a schovala knížku do kapsy. Byla neskutečně skladná. Jakoby byla očarovaná.

,,Pojďme už. Znám místo..." vyzvala jsem ostatní u povzbudivým úsměvem a potom jsem pokynula směrem k prostřední chodbě. Na jejím konci bylo vidět slabé světlo.

Všichni se ihned zvedli a Pansy mi nabídla kousek sušenky s vanilkovou příchutí, která jí zbyla v kapse a kterou si tu s ostatními spravedlivě rozdělovali. Vzala jsem si ji a s vděkem ve tváři se na ni usmála. Měla jsem opravdu hlad. Sice to nebylo nic moc, ale teď jsem ocenila opravdu všechno.

Voda tu nikde nebyla, proto jsme pokračovali rychle dál onou chudobou před námi, směřovali jsme ke světlu na jejím konci.

Konečně jsme tam došli. Chodba tam končila. Nebyla dlouhá. Po jedné ze stěn stíkala voda a nad námi byla díra nahoru, bez poklopu. A právě ní pronikalo do chodby slabé denní světlo.

Spokojeně jsme se zazubili a pomohli si při dostávání se nahoru. Ale stálo to za to.

Před námi se rozprostřel městský  park. Zelená tráva byla pečlivě osekaná do rovné plochy, stromy byly vysazeny do sourodých řad a cestičky byly udusané a pokryté malými oblázky jasných barev.

Bylo to tu krásné, ale ještě krásnější pro nás, kteří jsme strávili posledních několik hodin života v podzemní chodbě bez slunečního světla a obklopeni jenom kamennou stěnou obrůstající mechem, pavouky a nejistotu atmosférou.

Stoupla jsem si na trávu a potichu se zasmála. Zvládli jsme to! Utekli jsme!

***************
Podobné emoce měli i ostatní, jak jsem viděla. Nechtěla jsem jim sice kazit radost, ale museli jsme rychle zmizet někam jinam, aby nás případný pronásledovatel měl menší šanci najít. A že jsme cítila, že nám někdo takový opravdu je v patách.

,,Fajn, jsme venku." usmála jsem se povzbudivě na ostatní, ale potom jsem nasadila výraz o mnoho vážnější.

,,To ale neznamená, že jsme v bezpečí." podotkla jsem a potom se podívala po ostatních.

Žádná reakce.

A proto jsem pokračovala ve vysvětlení mého zvláštního, nového plánu, který nás měl dostat do bezpečí před pronásledovateli.

,,Jsme zcela jistě v mudlovském světě, ve městě. Pro nás bohužel, je to Londýn." pokynula jsme rukou na značení u jednoho ze stromů, který na sobě měl znak Londýna. Potom jsem je pokyvla hlavou, abych zdůraznila fakt, že to tak (bohužel) opravdu je a pokračovala.

,,Musíme se ti úkrýt a potom ideálně odjet někam pryč. Problémů máme hned několik." povzdechla jsme si, ale znova se brzy schopila, protože jsem cítila, že jsme tady já ta stavitelka budoucnosti, tedy toho, co teď podnikneme. Sice by mě zajímal jejich názor, ale nikdo se moc k tomu mluvit neměl, takže jsem s dalším povzdechem pokračovala.

,,Navrhovala bych se někde úkrýt a potom odjet. Ihned odjíždět je, podle mě, hloupost." rozhlédla jsem se po ostatních a povzbudivě se na ně usmála, čekajíc na jejich odpověď, protože jsme doufala, že mě někdo podpoří a už nebudu jediná, kdo tady mluví.

,,Bianca má pravdu. Musíme něco podniknout a schovat se je dobrý nápad." postavila se Pansy a pohodila do strany svým rovné střiženým mikádem tmavě barvy.

Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv vřele opětovala. O to větší radost potom byla, když se Stela také postavila a přikývla.

,,Ano, musíme se tu úkrýt, ale někde... kde nebudeme působit moc nenápadně. Je pátek odpoledne. Mudlům konci škola. Musíme působit, že jsme mudlovští studenti a těšíme se na víkend." doporučila nám a já přikývla.

Přeci jenom to byla dobrá strategie, Stela to určitě věděla líp, než mi z čistě kouzelnických rodin. Já jsme nad tím díky svým známostem s Lenou taky přemýšlela, ale tohle bylo jasné potvrzení, že je to dobrý plán. Rozhodně nejlepší z těch, které jsme měli, protože fakt byl, že jsme vlastně žádný konkrétní plán neměli.

***************
Chvíli jsme je tak mlčky přemítali, co budeme dělat teď, až jsme se usnesli, že půjdeme někam jinam a tam chvíli  počkáme.

Navrhla jsem lavičku v blízkém  podchodu, na které jsme kdysi sedávaly s Lenou, když jsme si koupili zmrzlinu.

Ostatní přikývli a vydali jsme se rychlým krokem tam a nikdo se neopomněl podívat se každou chvíli za sebe, jestli nás snad nesleduje někdo z těch, kteří nás ještě před několika hodinami věznili.

Naštěstí nás podle toho, co jsme viděli, nikdo nepronásledoval, takže jsme po patnácti nebo dvaceti minutách cesty dorazili na lavičku v podchodu. Posadili jsme se, na mne zbylo místo na kraji.

Pokrčila jsem rameny a s úsměvem mavla rukou nad Theodorou, Pansy, Harrym a Stelou, kteří se smáli nějakému nedorozumění mezi náhodnými mudlovský i kolemjdoucími a kluci řešili nějaké svoje tajnosti.

Usmála jsme se a vylovila z kapsy znova svoji knížku od Roweny a otevřela si ji na klín.

***************
Zvědavým pohledem jsem přelétla jednu z nažloutlých stránek, na které jsme měla knihu otevřenou a protože to bylo na začátku knihy, nepřekvapilo mne, že na ni nahoře bylo napsáno větším, tučným písmem OBSAH.

Asi by mi to nepřipadalo nějak atraktivní (nikdy jsme obsahy moc neměla ráda, dlouho jsme je dokonce u beletrií považovala za zbytečné), pokud bych nehledala jedno jistě téma.

Temné bilokanty.

Spokojeně jsem se pousmála, fyz jednou z posledních položek v obsahu knihy opravdu bylo TEMNÁ BILOKACE. Mělo to by na straně 333 (ano, tahle kniha měla velmi tenké listy, proto se do této knize bylo opravdu tolik stran) a tak jsme se ji snažila nalistovat.

,,Tři sta třicet jedna, tři sta třicet dva, tři sta třicet pět." odříkávala jsme si velmi tichým šeptem sama pro sebe a najednou se zadrhla.

Tady přeci něco nesedí!

Znovu jsem se podívala na stránky, jestli mne náhodou neklamal zrak a nechápavě zakroutila hlavou.

Neklamal. V knížce opravdu chyběl jeden list, zrovna ten, na kterém mělo být pojednání o temné bilokaci.

Pokud bych se na to ne zaměřila, rozhodně bych neměla šanci všimnout si nepatrných zbytků papíru, které ve vězně zůstaly nejspíše po onom vytrhnutém listě.

Bylo to však ukryté velmi pečlivě, zahlazené. Vsadila bych se, že by si toho většina lidí ani nevšimla.

Já jsem však věděla, že někomu velmi záleželo na tom, aby si lidé ideálně nevšimli, že je stránka pryč.

Bylo to podezřelé a v mě mysli to vyvolávalo spoustu nejasných otázek, na které jsme neměla odpověď.

A všechny byly vlastně o tom stejném.

Kdo to udělal? A jakou k tomu měl motivaci?