Najednou se k nám odněkud otočila neznámá postava s tváří zakrytou šedou kapí a vzápětí nás k ní přitáhla nějaká neznámá síla.

Dopadli jsme na zem k němu a já si jen skousla ret. Dopadla jsem na kámen a docela ho bolelo. Ale to teď bylo naprosto vedlejší.

Ona neznámá postava na nás totiž promluvila svých ledovým, strohým hlasem: ,,Bianca Malfoyová. A Theodore Nott."

Přejel mi mráz po zádech. To znělo opravdu strašlivě.

,,Proč myslíte, že jste tu? A ty, Theodore, nepoznáváš oblíbené místo tvé otce?" promluvil na nás znova a já se jenom letmo podívala na Theodora.

Stal nehybně a tvář měl dokonale mrtvolně bílou.

Pohled Theodora

Co ten neznámý řekl, že je to oblíbené místo mého otce, všechno mi to došlo.

Jsme na Libenstown.

Centru Temných bilokantů.

Kolem nás je neprostupný les plný různých příšer a hlídaný. A tady, na této mýtině jsem téměř uvězněni.

Ale to, co mi nejvíce ze všeho nahnalo strach, byla zmínka o mém otci.

Můj otec byl a nejspíš pořád je jeden z Temných bilokantů a už když jsme by malý, tak mi slibovak, že mě sem jednou vezme a zasvětí mě.

,,Jsi neschopný!" naštvaně zařval starý Nott na svého syna a vlepil mu mocný pohlavek.

Theo neplakal. Jen malinko sykl bolestí. Už si na to zvykl.

,,Zkus to znova." přikázal starý Nott znova svému synovi a pokynul rukou směrem k malé kytičce ve váze.

,,Já to ale nezvládnu! Jsem ještě moc malý!" zavzlykal tehdy čtyřletý Theo a podíval se na svého otce.

Ten jen skřivil rty do úšklebku a přikývl. ,,Brzy tě zasvětím. Vydáme se na místo Temných bilokantů."

Otřepal jsem se. Tahle vzpomínka byla až děsivá a do tohoto prostředí dokonale zapadla.

Zahleděl jsem se na toho neznámého v kápi a snažil si vzpomenout, jestli jsem ho někdy neviděl.

Ale nemohl jsem si nic vybavit. Jakoby mi strach v tu chvíli vygumoval mozek.

Pohled Biancy

Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Ta osoba v kápi se mi vůbec nelíbila.

Ale to bylo v tu chvíli ještě dobré, protože ona osoba najednou promluvila. Na nás.

,,Bianca Malfoyová. Theodore Nott. Vítám vás tu. Jaká byla cesta?" zeptal se nás a o mě se najednou pokusily mdloby. Bylo to jako z nějakého hororu.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na onoho muže. ,,Hrozný kočár. Ale byla jsem tam s přáteli." odvětila jsem mu a pevné stiskla Theodorovu ruku. Ačkoliv jsem to na sobě nechtěla nechat zdát, měla jsem strach.

,,To věřím. Ale víte vy vůbec, proč jste tu?" dotázal se nás znova ten muž v kápi a já jen vystrčila bradu. Nechtěla jsem na sobě znát strach, proto jsem ti maskovala kamennou maskou s jedovatým pohledem, rodině Malfoyů tak známé.

Když jsem stiskla ruku zmiozelce vedle sebe, ucítila jsem Theodorův zrychlený tep. Povzbudivě se na mě usmál. A mě zahřálo u srdce. Tak přeci tu nejsem sama, pomyslela jsem si.

Najednou jsem však uslyšela Theodorův výkřik. Něco nás shodilo dozadu. Ale v tu chvíli jsem ztratila vědomí.

*****

Probudila jsem se až po jistě dlouhé době, ale neležela jsem na tvrdé zemi, jak jsem očekávala při dopadu. Byla jsem v místnosti. Ale ležela jsem na azurově modré pohovce.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla jsem celkem prostornou místnost s velmi jednoduchým vybavením.

Jednu stěnu zakrývala celou pohovka azurově modré barvy, na které jsem v současné chvíli ležela já a po stranách pokoje byly také dvě křesla stejné barvy. Seděly na nich neznámé postavy v kápích.  No a uprostřed místnosti jsem uviděla velký stůl z tmavého dřeva, u kterého seděla další postava, kterou jsem si však vybavovala.

Byl to onen muž, kterého jsme potkali před chvílí. A nejhorší bylo, že vedle něj ležel na zemi Theodore. S obličejem od krve.

Chtěla jsem zakřičet.

Vydat se k Theodorovi.

Ale hrdlo se mi sevřelo strachem a nohy vypověděly službu. Nemohla jsem se pohnou a jen jsem propalovala toho muže u Theodora jedovatým pohledem.

No ale to jsem asi neměla dělat. Najednou ke mě totiž promluvil.

,,Pojď sem." příkázal mi a moje srdce mi na chvíli vypovědělo službu. Ovšem snažila jsem se vzdorovat jedovatemu pohledu onoho muže.

Ovšem můj původní záměr, tedy nehnout se z místa, nevyšel. Najednou mě totiž něco přitáhlo k muži v kápi.

Když jsem dopadla na tvrdou zem, slabě jsem vykřikla.

,,Neodporuj, Vyvolená." promluvil na mě onen muž, který si právě sundal obličej zakrývající kápi.

Poznala jsme jeho bledý obličej, pichlavé oči. Ale jméno jsme si vybavit nemohla, proto jsem ho pro sebe pojmenovala jako Vládce temných bilokantů.

Ale potom mě kromě toho, jak se na mě díval a že sis sundat kapucí zarazila skutečnost, že mě nazval Vyvolenou.

Ja přeci nejsem Vyvolená. Nikdy jsem si to nemyslela. Byla jsem spíš černá ovce rodiny. A ty většinou vyvolené nebývají.

Rozhodla jsem se proto naslouchat dál, abych toho o sobě zjistila víc. A taky o tom, co po nás ten V. T. B. (je tak pro pořádek, je to zkrácenina Vládce temných bilokantů) vlastně chce.

A opravdu pokračoval.

,,Jistě by tě zajímalo, pro jsi tu, ne? A já ti to hned povím: protože jsi důležitější než si dokážeš představit." promluvil ke mě ulistným hlasem a několikrát kyvnul hlavou.

,,Můžeš být s námi, být uprostřed nejlepší společnosti a užívat si moci a luxusu." pokračoval stále úlistněji muž. ,,Anebo proti nám." dodal ještě a po tváři se mu rozlila škodolibá grimasa.

,,Nevěř mu, Bianco!" vykřikl najednou sípavým hlasem Theo, který se očividně již před hodnou chvíli probral a celý rozhovor (nebo spíš monolog onoho muže) poslouchal.

Škubla jsem a otočila se na Thea. A to bohužel ve stejné chvíli, co ten muž. A sledovala jsem jen, jak můj protivník, před kterým mě Theo právě varoval, roztáhl dlaň a z ní se začala tvořit spousta malých, jasně zelených blesků.

Dříve, než se stačily jasně zelené blesky spojit v jeden, jsem nevědomky a intuitivně povedla ruku a namířila ji na onoho muže.

Zdálo se to jako sen, když se z mojí ruky vyvalil ohnivý proud, který rychle mířil na teď zcela jistě Temného bilokanta.

Ten měl (bohužel) velmi rychle reflexy a druhou rukou před sebe vytvořil vodní stěnu, o kterou se můj proud jasného ohně zarazil a kolem nás obou začala stoupat spousta bělostné páry.

Sama jsem se svých schopností trochu polekala. Ale bylo to okouzlující. V tu chvíli jsem cítila, že je ve mě dost síly, abych pomstila Thea, který ležel na zemi se zkrvaveným obličejem a mě jenom úžasle sledovat.

Chytila jsem ho za ruku a on kolem nás najednou vytvořil pouhou silou vůle ohnivý kruh. Uzasle jsem na něj hleděla a on se na mě usmál stylem nejsi jediná, kdo tady je bilokant.

A potom jsem mu pomohla postavit se a vyběhli jsme spolu pryč z místnosti, pořád obklopeni pohyblivým kruhem rudého ohně kolem sebe.

Byli jsme už skoro u dveří, když vtom po nás letěl velký kámen. Sklonil jsme se a já se podívala na původce.

Byla to jedna z osob, které předtím nehybně seděly na židlích u druhých dveří a které měly zcela stejný úbor jako onen temný bilokant, co před chvílí zaútočil na Theodora.

Byla to žena.

S dlouhými černými vlasy zacuchanými do důmyslného účesu. A s pichlavýma očima, tmavě hnědé barvy.

Byla to Bellatrix Lastrangerová. Moje matka.

V tu chvíli se mi však podlomila kolena a před očima se mi udělalo temno.