Náš kočár vzlétl k obloze. A my jsem pořád mlčeli. Mlčení totiž někdy mnohem výmluvnější než slova.

Ale po chvíli promluvila Pansy:
,,Tak a dost! Musíme něco udělat!" bouchla svojí pěstí do podlahy kočáru a věnovala nám odhodlaný pohled.

Usmála jsem se na ni a přikývla: ,,Pans má pravdu. Musíme něco udělat. Nechceme přeci nechat se tyranizovat." podpořila jsem Pansy a na všechny se povzbudivě usmála stylem dobrý nápad, ne?

Zaměřila jsem se hlavně na onu havraspárskou dívku, která se, jak jsme už zjistili, se jmenovala Thea. Vypadala tu tak osaměle...

Proto jsem se k ní naklonila a položila jí ruku na rameno. ,,Ale nejdřív, aby jsme se mohli pokusit o nějaké extra projekty, musíme se znát." usmála jsem se na onu orlonku.

,,Takže pojďme se představit!" zavolala jsem nadšeně a rozhlédla se na ostatní. ,,Tak já teda začnu." dodala jsem už menším nadšením, ale na tváři jsem si pořád uchovávala úsměv.

,,Já se jmenuji Bianca. Bianca... Malfoyová."

Když jsme měla vyslovit svoje příjmení, zarazila jsem se. Přeci jenom jsem nevěděla, jestli je opravdu férové říct, že se jmenuji Malfoyová. Protože bych klidně mohla říct, že jsem Snapeová nebo Blacková. Nebo Lastrangerová?

Zakončila jsem svůj vlastní vnitřní monolog a malinko zakroutila hlavou. Tohle tady nebudu vytahovat. Ještě ne.

,,Malfoyová." zopakovala jsem ještě jednou a jenom s hranou nechapavostí zakroutila hlavou směrem k Pansy, která se ušklíbla, patrně nemohla probrat moje neustále opakování příjmení.

,,A teď teda ty, Steli." usmála jsm se na svoji nebelvírskou nejlepší kamarádku a snažila se tím zamaskovat možná moje zvláštní představení. Alespoň teda Pansy to tak muselo připadat.

Stela se zhluboka nadchla a očividně uvažovala, jak se má představit ona. A chápala jsem to tady jenom já. A to bylo dobře.

,,Jmenuji se Stela Deaconová." vyvalila že sebe na jeden zátah a potom malinko zmateně kývla na čokoládovéhi zmiozela, který seděl vedle ní.

Podívala jsem se na Blaise (jeho jméno jsem samozřejmě znala, neb jsme se potkávali již od dětství) a potom přetočila nechapavý pohled na Pansy.

Ta v tu chvíli zbělala a vypískla ihned, když se zmiňovaný had nadechl k odpovědi.

,,Ne, já ho představím!" vypískla potom a Cedric si jen unaveně povzdechl.

,,Toto je Blaise Zabini." s povzdechem Pansy představila Blaise a potom ho kopla do nohu, když chtěla něco dodat.

Alespoň potom konečně mlčel.

Dále se bez větších obtíží a komplikací představil Theodore Nott, Cedric Diggory, chlapec-který-přežil a Pansy Parkinsonová, přišla řada na onu orlonku (všichni jsme chtěli vědět její příjmení, jediná informace o ní totiž byla, že se jmenuje Thea).

Pohled Theorory

Když mě vybrali do tohoto transportu do neznámá, připadalo mi to neuvěřitelně podobné těm mnoha mudkovským filmům. Teda hororům.

A když mě oslovila ta Bianca Malfoyová, polekalo mě to. Nebyla jsem zvyklá moc komunikovat s ostatními, hlavně ne s čistokrevnými kouzelníky, když jsem pocházela z mudlovské rodiny.

Nuceně jsem se usmála a potom se otočila na ostatní a zhluboka se nadechla.

,,Já jsem Theodora Taylorová." odmlčela jsem se a potom ještě dodala: ,,Ale můžete mi říkat Thea." a zabodla jsem pohled zase do podlahy kočáru.

Pohled Biancy

Když se nám Thea představila, povzbudivě jsem se na ni usmála a potom se otočila na ostatní.

,,Takže fajn, tak trošku se známe, proto bych začala uvažovat o tom, co teda budeme dělat. Protože lze očekávat, že to tam bude nebezpečné a velice nepříjemné."  s úsměvem na tváři jsem se na ostatní otočila a očekávala jejich odpověď.

Ovšem všichni mlčeli.

Ano, bylo to asi jenom půl minuty, ale mě to připadalo jako půl hodiny. Tak jsem trochu zrudla a potom sebrala odvahu a znova jsem povzbudivě zvolala:
,,Takže? Jdeme do toho?"

Tentokrát odpověděla Pansy (byla jsem ji za to neuvěřitelně vděčná, potom už bych asi s takovým nadšením nenabádala):

,,Bianca má pravdu. Sice nevíme, jaké to tam bude, ale nějaký luxus tam teda očekávat určitě nemůžeme." a očividně jí přejel mráz po zádech, protože se nespokojeně oklepala.

Usmála jsem se na ni a potom šlehla pohledem po Blaisovi, který se momentálně snažil zacuchat mi vlasy (celkem se mi to podařilo, protože po své matce je nemám úplně rovné).

A když tento čokoládový zmizel okamžitě nepřestal, ohnala jsem se po něm a věnovala jsem mu jednu dobře mířeno facku přímo doprostřed jeho právě tváře.

Ten uraženě zavrčel a já se vítězoslavně usmála, neb už toho nechal. Ale zpátky k plánu Pansy, která z neznámá vyslovila plnící pero a složenou čtvrtku pergamen a začala do něj něco škrtat.

,,Cot o děláš?" otočila jsem se na Pansy s milým úsměvem a pohlédla do jejího pergamenu.

Dlouze jsem se na něj zadívala a v duchu jsem si ho četla, ačkoliv jsem malinko pohybovala rty.

Mapa:

Osoby:

Plán příp. útěku:

,,To je... velice zajímavé." zamumlala jsem zasněně a užila si Pansyn hrdý pohled a vděčný, upřímný pohled.

,,Takže co budeme teda dělat?" zeptám se a rozhlédnu po ostatních.

**********

Doletěli jsem na místo. Kočár ladně (no ladně ne, ale velmi luxusně na to, jak jsem to očekávali) přistál na udusané hliněné cestičce a hned, co jsme se alespoň trochu rozkoukali, uviděli jsme kolem sebe les. Očividně jsme přistáli na mýtinu.

Kolem nás byl nepřístupný, temný les. Ale to všechno by bylo ještě velmi přívětivé. A to proto, že se za námi vzápětí ozvaly tiché, ale děsivé hlasy.

,,Přivedla jsem je, pane." ozval se nám nechvalně známý hlas Dolores Umbridgové.

,,Všechny?" ozval se tentokrát chladný, nejspíš mužský hlas.

,,Ano. Měli by být..."

,,Musíme si být jisti. Dokud jsou ještě malí..." pronel pro nás téměř neslyšně onen mužský hlas. Já v tu chvíli pouze slyšela Pansyno vyděšeně vzdechnutí.

Chytila jsem ji záruku, povzbudivě se na ni usmála. Ale dál jsem pozorně poslouchala onen rozhovor u našeho kočáru.

,,Už není čas. Musíme jednat rychle, dokud své schopnosti neprojeví..." pokračoval onen mužský hlas a já se jen zděšeně podívala na své ruce.

Najednou totiž začaly zářit světle modrým světlem. Zatnula jsme je v pěst a otočila se na ostatní. Nikdo naštěstí nevypadal, že by si toho všiml.

Oddechla jsem si a znova se zaposlouchala do cizího hovoru cukrové vaty a té druhé, tajemné osoby.

,,Přiveď je."

,,Pane, nevím..."

,,Theodora a Ji."

Srdce je velice důležitý orgán. A ten se mi právě teď zastavil. Pohlédla jsem na Theodora a strnula. Byl bledý jako stěna. Možná ještě víc.

Chtěla jsem se na něj povzbudivě usmát, ačkoliv jsem věděla, že ti nepomůže, ale v tom se otevřely dveře kočáru a odněkud se ozvalo: ,,Theodore a Binca. Sem. Ihned."

A tak jsme se mohla začít bát, že mě tělo nebude mít dostatek krve, protože mě srdce vynechalo další úder. Anebo možná dva. V té chvíli jsem to vážně nepočítala.

Zamířila jsem k Theodorovi a chytila ho za ruku. Pohlédla jsem na jeho bledou tvář a smutně se usmála.

Zamířili jsme ruku v ruce k malým dvířkám, kterými se vycházelo z kočáru.

Postavila jsem se na udusanou zem a pohlédla na Thea. ,,Jsme v tom spolu." zašeptala jsem.