Rychle jsem po schodech vyběhla do schodů po velkém schodišti a vyběhla do dívčí ložnice, následovaná Stelou.

Vytáhla jsem svůj batůžek, který jsem měla pečlivě schovaný v kufru a začala do něj skládat ty nepotřebnější věci.

Mikinu, náhradní tričko a kalhoty. Potom do malé taštičky kartáček na zuby, zubní pastu, kartáč na vlasy a gumičku.

Podívala jsem se na Stelu a sledovala, jak se usilovně snaží do svého batohu náhradní kalhoty a sledovala ji se svraštěným obočím. Co tam tahá, že se jí to tam nevleze?

V tom jsem sj to uvědomila. Svůj batoh jsem měla jenom z poloviny zaplněný, protože byl zvětšený rozšiřovacím kouzlem, které jsem mohla libovolně měnit- tedy rozšiřovat klidně tak moc, že bych tam mohla dal klidně i stan. A batůžek přitom vypadal úplně stejně.

Když už jsem si sbalila i přes Stelin odpor do svého batohu přibalila i její náhradní kalhoty a větrovku, která se jí do batohu už prostě nevešla.

Když už jsme chtěly opustit naše ložnice a přes společenskou místnost Nebelvíru odejít na školní pozemky, kde jsme se měli setkat, na chvíli jsem se zastavila a začala uvažovat.

Když nás chtějí někam odvést, a to ještě ta příšera Umbridgová, tak by bylo jistě chytré pojistit se, že nebudeme trpět hlady nebo budeme mít potřebu uniknout.

Proto jsem se rychle otočila na patě a rychle vyrazila do svého pokoje, následovaná překvapeným pohledem Stely, která stála na místě jako přikovaná.

Tam jsem do tašky hodila balíček sušenek a třetinu salámu, který mu ještě zbyl na pokoji. Uz už jsem chtěla odcházet, když vtom jsem se ještě bleskově natáhla pro peněženku jak s kouzelnickými, tak mudlovskými penězi. Nikdy totiž nevíš, jestli je náhodou nebudeš potřebovat.

Potom už jsem tedy opravdu v přítomnosti Stely vyrazila do Velké síně, kde jsme si rozhodli dát s ostatními takový nás malý, neoficiální sraz.

Byly jsme tam první. Po nás dorazila Thea s Cedricem, následováni Harrym. No a po chvíli přišli i Blaise, Theodore jedna další osoba.

Tou další osobou byla zcela jistě Pansy Parkinsonová. Naše rodiny se velmi přátelily a já byla ráda, že ji tady vidím. A to ikdyž mě hlodalo povědomí, že ji nevybrali rovnou při inspekci ve Velké síni. Bylo to zvláštní, ale na mávla jsem nad tím rukou zamířila k ní, abych ji mohla přátelsky obejmout.

Když jsme se tedy sešli a vyměnili si nechápavé pohledy, vydali jsme se tentokrát na přikázané místo srazu.
***
Čekala tam na nás ta protivná růžová dáma, tedy Dolores Umbridgová a na rtech jí hrál škodolibý úšklebek. V ruce svírala kraťoučkou hůlčičku a nezvózmě na ni ťukala svými nehty.

Úlistně se na nás usmála a potom spustila: ,,Milí studentíci, diagnostikovali jsme u vás nebelpečnou nemoc. Ale není se čeho bát! Pobyt v našem léčebném centru to do pár týdnů spraví a vy budete moct zpátky do školy!"

Nechápavě jsem na ni zírala. To jí to někdo opravdu může věřit? Této hroudě cukrové vaty?

Růžové cukrové vaty?

Ušklíbla jsem se na Umbridgovou, kterou jsem právě v duchu přejmenovala na růžovou cukrovou vatu.

Otočila jsem se na ostatní a rychle si skousla ret, abych nevyprskla smíchy.

Pansy se na Umbridgovou dívala s obrovskou nechutí a propalovala ji jedovatým pohledem.

Blaise na ni zíral s otevřenou pusou a jenom zrychleně mrkal.

Theodore a Harry jenom nevěřícně kroužili hlavou, Stela zabodla pohled do země a snažila se nevyprskout smíchy nad tím, jak cukrová vata lže, až tiskne.

No a naši starší spolužáci zachovali víceméně neutrální výraz.

Cedric si složil ruce na hrudi a tvářil se, jako by se ho to vůbec netýkalo a Thea z koleje Roweny, tedy orlonka (orli a havrani dohromady jsou orloni) si jen žmoulala prsty látku kolem kniflíku na rukávu své bílé školní košile.

Musela jsem nad tím teda alespoň vdechuje vyprsknout smíchy, ačkoliv navenek jsem se snažila tváŕit vážně.

Dolores Umbridgová po chvilky (možná krapet při ni trapného) ticha zavelela: ,,Nastupte do končáru, odjíždíme!" a my jsme sledovali, jak se před námi objevily hned dva.

První byl velký, se zdobením na celém plachtě sloužící jako střecha. Táhli Hi čtyřpřeží testrálů. Dokonce měl i vozataje.

No a právě do tohoto kočáru nastoupila sama Dolores. A na nás zbyl ten druhý.

Kočár číslo dva byl jednoduchý šedo-hnědý. Jednoduchá nezdibená kola ani jiné marnotrapnosti. Jednoduchá plachta, která měla očividně sloužit jako střecha. Svůj účel by však ani pořádně nesplnila, protože uprostřed ní byla veliká díra.

,,Poletíme celých 48 hodin." oznámila nám jen tak mimochodem cukrová vata, tedy zaměstnankyně ministerstva kouzel, Doroles Umbridgová.

Pansy se jen otráveně ušklíbla, ale potom jsme byli všichni nahnáni do jedno z těch vozů - samozřejmě toho druhého, poničeného.

Byl neuvěřitelně malý. Dvě staré sedačky po stranách, tak maximálně pro dva lidi na jednu stranu. Foukal sem vítr a byla tu cítit plíseň.

Ačkoliv jsme se chtěli posadit, nakonec jsme se dohodli na lepším řešení: sklapnulu jsme sedačky dozadu a získali tak místo na sednutí. Sice na zdmi, ale alespoň jsme se sem opravdu všichni vešli.

Posedali jsme si na zem a mlčeli. Nebylo třeba slov.

,,Sbohem Bradavice." zašeptala jsem najednou a kočár vzlétl.