Trpělivě jsem čekala v řadě a pozorným pohledem skenovala stupínek. Rychle jsem se otočila, když v tom ouchly postanní dveře do Velké síně. ,,Co to bylo?" zeptala se mě potichu Stela, která stála samozřejmě hned vedle mě a já jenom nejistě pokrčila rameny. Opravdu jsem nevěděla.

Nakonec na stupínek vyšla zvláštní drobná dáma a dva urostlí mužové.

Ona dáma, které mohlo být jistě něco málo přes čtyřicet, na sobě měla světle růžové, až s jednoduchým černým páskem, sahající až po kolena. Měla hnědé vlnité vlasy, stažené ozdobené křiklavě růžovou mašlí a neskutečně bílou pleť. Její světlounce růžové rty, stažené do úzké linky, na ní doslova zářily.

Její očividný doprovod tvořili dva urostlí muži, kteří měla naprosto stejný oděv – černé kalhoty s manžetou a krvavě rudý plášť s tmavě hnědou kožešinou přehozenou přes levé rameno. Na tvářích jim hrál hrubý úšklebek a čelisti měli pevně semknuté k sobě.

Přejel mi mráz po zádech a já se nepatrně oklepala. Něměla jsem z toho vůbec dobrý pozit. Spíše naopak. Cítila jsem z nich jakousi podlost.

Potom ona dáma promluvila vysokým, afektovaným hlasem: ,,Milé děti, někteří z vís jsou vážně nemocní." promluvila a dav studentů se zavlnila Velkou síní bylo slyšet nespočet otázek. Neznámá však umlčela své publikum a pokračovala: ,,Ale my těm nešťastníkům pomůžeme. Týdenní pobyt v naše rekreačním centru poblíž Londýna je dokonale vyléčí!" a pozvedla ruce nad hlavu, jakoby očekávala potlesk. Já jsem ji však sledovala jen přimhouřenýma očima.

,,Je ta baba vůbec normální?" zašeptala jsem Stele do ucha a ona jenom nepřítomně pokrčila rameny. Ona neznámá totiž opět pokračovala.

,,Teď zjistíme, kdo z vás je nemocný. Budeme říkat vaše jména a vy budete postupně přistupovat. Jenom se vás dotkneme touto magickou holí..." a ukázala na jednoho ze svých společníků, kterému se v ruce najednou objevila vysoká hůl s mramorově bílou koulí nahoře ,,a opravdu se není čeho bát! Je to jen pro vaše dobro!" a já se jenom křivě usmála.

,,To určitě..." zašeptala jsem Stele do ucha.

Neznámá, která se nám za chvíli představila jako Dolores Umbridgová, vylovila ze svojí kabelky (samozřejmě růžové barvy) smotyný pergamen a rozvinula ho. ,,Anne Abithová!" zavolala a z mrzimorského zástupu nejistým krokem vystoupila drobná dívenka, která nemohla být výš něž ve drzhém ročníku. Vydala se ke stupínku a postavila se před jednoho z těch neznámýžch můžů, před toho, který v pravé ruce svíral onu hůl. Dotkl se jí a hůl zůstala nečinná. Nic se nestalo. Dolores Umbridgová ji poslala zpátky do řady a dívenka to téměř doběhla. Na rtech jí hrál ulehčený úsměv.

,,Anie Boothová!" zavolala znova Dolores a scénář se opakoval. Hůl zůstala stejně nečinná. Celé se to změnilo, až když ke stupínku přistoupil Cedric. Cedic Diggory.

Pohled Cedrica

Když Umbridgová vyvolala moje jméno, zatajil se mi dech. Pomalým krokem jsem se vydal na stupínek a v hlavě bojoval nad těmi všemi špatnými myšlenkami, které mě zahlcovaly. Tušil jsem, že se něco stane.

Všichni bilokanti totiž dokáží předvídat. Nemusíte míz zrovna dar vize, ale cítíte základní nebezpečí. Bliká to ve vás jako alarm. A to přesně se dělo teď mě.

Postavil jsem se před toho muže s holí a narovnal se. Když se mě dotkl, na chvíli jsem zadržel dech. Byl to hrozně zvláštní pocit.

Jakoby mnou najednou projel silný proud, která však nebolel. Jenom mě zcela ochromil a já se na chvíli nemohl hýbat. Když ten pocit vyprchal, uviděl jsem jen, jako se koule na konci hole rozsvítila jasně zelenou barvou.

Pohled Biancy

Když stál Cedric na tom stupínku, přestala jsem dýchat. Dívala jsem se do jeho tváře a sledovala každý jeho pohyb. Když na chvílu strnul, zastavilo se mi srdce. Co se to děje?

Proto jsem byla velmi štastná, když se zase pohnul. Celé to ale kazila skutečnost, že koule na konci té magické hole svítila jasně zeleným světlem.

S hrůzou jsem sledovala, jak ho za ruku hrubě chytil druhý z neznámých mužů a odvedl ho stranou. Sledovala bych je celou dobu, kdyby najednou nevyvolali Stelino jméno.

Sledovala jsem svoji nejlepší přítelkyni, jak pomalým krokem jde na stupínek a s bojácným výrazem ve tváři čeká, až se jí dotkne magická hůl. A srdce se mi zastavilo podruhé, když se hůl rozsvítila zeleným světlem, sice o poznáním méně intenzivním než u Cedrica, ale přeci se jen rozsvítila.

Hdonou chvíli jsem stála bez pohnutí a dokonce ani nesledovala dění kolem sebe. To všechno mi bylo celkem jedno. Byla jsem ponořena do sebe a hledala v sobě odpověď na otázku, jaktože se hůl rozsvítila právě u mých dvou nejlepších přátel z celé školy. A bývala bych nad tím přemýšlela snad věčně, kdyby naednou růžová Dolores nevyvolala moje jméno.

,,Binca Malfoyová!" zvolala a zaksichtila jsem. Já nasadila automaticky pohrdavý úšlebek a rychlým krokem se vydala ke stupínku. Postavila jsem se přímo před muže svírajícího onu magicko hůl na zvedla bradu, jakobych mu tím chtěla naznačit něco ve smyslu ty podlý hade.

Když se mě dotknul holí, projel mnou rychlý šok a já se na několikv vteřin nemohla vůbec hýbat. Když jsem se pohnula, otočila jsem hlavou a málem se mi podlomila kolena. Koule na holi svítila oslepující zelenou září.

Než jsem stačila jednou jejinkrát mrknou, už mě za pravé zápěsí tahnul druhý neznýmý muž kamsi do pryč. A jak se brzy ukázalo, bylo to do vedlejší komnaty, kde už na nás čekal náš dohled – profesor Severus Snape.

Sledoval nás pozorným pohledem a naštěstí mě nezarazil, když jsem se vrhla vstříc Cedricovi a Stele. Stáli u jedné ze zdí a mlčky čekali. Když mě uviděli, rozjasnily se jim oči a Stelu jsem dlouze obejmula. Cedricovi věnovala široký, ale trochu smutný úsměv a opřela se o stěnu mezi ně.

Sledovali jsme velké dubové dvře, které vedly do této malé místnůstky. Mlčeli jsme a čekali, kdy se otevřou. A přeci se otevřeli. Vešel do nich prvně jeden chlapec s čokoládovou barvou pleti (vtipálek prvního ročníku Blaise Zabini) a chvíli po něm i Theodore Nott, kterého jsem znala již od dětství, protože jeho matka je s Narcissou velmi dobrá přítelkyně a často se navštěvovují. A někdy s sebou Eleanor Nottová vzala i svého syna, který byl stejný ročník jako já.

Theodor byl od malička po otci. Trochu panovačný, takže si hodně rozumněl s Dracem, ale jinak jsme si někdy hráli spolu (asi jen do šesti let s dřevěnými kostičkami). Když jsme však na něco měli opačný názor, většinou v našich hádkách vyhrával Theo. Byl prostě mnohem průraznější nežli já.

Pozdravial jsem Thea přátelským pokývnutím a smutně se zamřila na jeho kolejní odznak – chodí tedy (jako všichni předpovídali) do Zmiozelu. Ale potom jsem se podívala na dveře, které se se skřípáním otevřely. Do místnosti přibyly další dvě postavy.

Jednou z nich byl chlapec s jizvou na čele ve tvaru blesku, tedy slavný Harry Potter a druhá byla vysoká dívka s dlouhými blonďatými vlasy. Zalezla si do posledního volného kouta a sklopila zrak do země. Jak jsem si podle její kravaty a odznaku na uniformě všimla, patřila do Havraspáru.

Nás šest už ale asi stačilo, protože do místnosti nikdo další nepřibyl a když už se dveře konečně otevřely, stála v nich Dolores Umbridgová. Rty stažené do úzké linky a přejížděla si nás nenávistným podledem.

,,Běžte si sbalit. Jen to nejnutnější. Za dvacem minut buďte před vstupem do školy." pronesla k nám povýšeným hlasem a následována svými společníky se vydala dál do chodby vedocím ke schodům do ředitelny.

Stela se ušklíbla a já jí venovala nenávistný pohled. Cedric semkl čelisti pevně k sobě a Blaise s Theodorem ji propalovali pohedem tak ostrým, že kdyby dokázal zabíjet, byla by už Dolores Umbridgové stokrát po smrti. Jen neznámá havraspárka hleděla pořád do země a nedávala na sobě kromě očividného smutku znát jakoukoliv jinou emoci.

,,Jděte si sbalit, čekat na vás nebudou!" pokynul nám Snape ke dveřím vedoucím ke schodištím. Všichni jsme se vydali buď do věží a hadi společně s Cedricem zamířili do sklepení. Ale ještě předtím, než jsem vyšla těmi mohutnými dubovými dveřmi ven z místnosti, někdo mě chytil za rameno.

A ten někdo byl profesor Snape.

,,Vím, že to víš." zašeptal mi potichu do ucha a vystrčil mě z místnosti. Zavřel za mnou dveře tak rychle, že jsem se mu ani nestihla podívat do tváře.