Po chvíli jsme se s Cedricem vydali zpátky do bradavického hradu. Ve vstupní síni jsme se rozloučili, jako by se nic nestalo, a každý jsme se vydal svojí cestou - on do sklepení a já do věže, kde měl Nebelvír své kolejní prostory.

Rychle jsem vběhla po schodech do dívčí ložnice a vyzula si tam boty a strčila je pod postel. V rychlosti nahmátla ručník a mýdlo v poličce u své postele, která mi sloužila jako noční stolek a vyrazila do koupelny.

Vždycky po ranním běhu jsem si dávala rychlo sprchu, protože mi pak bylo líp a tak spocená bych na vyučování opravdu jít nechtěla.

Rychlým krokem jsem ještě zamířila ke stříni a vytáhla z ní bílou košili, černou sukni a hábit s kravatou. Rozhodla jsem se totiž, že se převléknu už v koupelně a sportovní oblečení si dám do školní tašky, u které mám kouzlem zvětšený objem.

V koupelně jsem se rychle osprchovala, převlékla se do hábitu a oblečení smotala do školní tašky. Rychle jsem si ještě učesala vlasy, které jsem měla po běhu vždycky zacuchané a vyčistila zuby pastou mentolové příchutě.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a vyrazila z koupelny směrem do Velké síně na snídani. Cestou jsem dokonce narazila i na Stelu, která vypadala trochu jako chodící mrtvola. Byla bledá a měla pod ubřečenýma očima velké kruhy. Bylo mi jí líto.

,,Pojď, po snídani ti něco ukážu." usmála jse se na ni a jedním okem na ni mrkla. Potom jsem se vydaly po Velkém schodišti na snídani do Velké síně.

Posadily jsme se k nebelvírskému stolu a podívaly se, co bychom si mohly dát. Věděla jsem, že Stela miluje palačinky, ale kvůli svému snažení jíst zdravě si je často odepírá. Dokonce jsem ji i přistihla, jak po nich toužebně kouká, když jsem je měla na snídani já.

Proto jsem vzala dva talíře a naložila na každý dvě palačinky, polila je čokoládovou polevou a dala na ně pořádný kopec šlehačky. ,,Ne,Stelo, dáš si ty paličinky." a trochu jsem jí je i hnutila. Potom jsem se pustila do jídla a zaznamenata Stelin krátký pohled, ve kterém jsem viděla i trochu vdečnosti. Malinko jsem se usmála a napila kávy, kterou jsem si dnes dát musela, protože jinak bych asi nebyla schopna ničeho.

Když jsem dojedla palačinky a dopila svůj celkme velký hrnek kafe, podívala jsem se na svoje malé zlaté hodinky, které jsem měla na levé ruce. Ukazovaly za pět minut osm. A to znamenalo, že máme jenom pět minut do začátku hodiny lektvarů.

Rychle jsem loktem vrazila do Stely a přehodila si školní tašku přes rameno. Chvilku počkala na Stelu, až se vymotá od stolu a potom jsme vyběhly směrem učebna lektvarů.

Udýchané jsme se do třídy přiřítily přesně v osm, takže jsme si jenom rychle sedly do naší lavice a položily si na ni učebnici lektvarů. A asi vteřinu potom vkročil do třídy náš profesor lekvarů, Severus Snape.

Moje srdce najednou jakoby vynechalo jeden úder a strnula jsem. Ale to nebyla výsaha jenom moje, Stela třeba přestala dýchat. A když nám pokynul, ať se posadíme, rychle jsem sklouzla na židli. Stela ovšem zůstala stát, jakoby byla celá zkamenělá. Když si ji Snape změřil chladným pohledem, jako hadrová panenka sklozla na židli. Chytila jsem ji za ruku a potichu, téměř neslyšně zamumlala: ,,Steli, to zvládněš." a povzbudivě se na ni usmála.

Postavily jsme se vydaly do učebny lektvarů, která se nacházela samozřejmě v podzemí. Tam jsme vešly asi dvě sekudy před začátkem, který představoval Snapeův vpád do učebny. Rychle jsem hodila (a s pořádně hlasitým bouchnutím) na lavici učebnici a zahleděla se na našeho učitele lekvarů, který byl mimo jiné také mým otcem.

Otcem. Zajímavé. Byla to neskutečná skutečnost, která spojovala mě a Stelu, Stelu a Harryho. Neskutečné, jak dokáže být život ironický, že?

Snape zrovna vysvětloval, že budeme připravovat jakýsi hojivý lektvar, což mě moc nezajímalo a neposlouchala jsem. Až když nám dal pokyn ke konání, připravila jsem si potřebné přísady a postupně je podle instrukcí v učebnici a všechno to do sebe zamíchala.

Když mi vyšel lehce zlatavý lektvar, podívala jsem se na Stelin výtvor a zhrozila jsem se. Podle učebnice měl mít zlatavou až bronzovou barvu, ale ten Stelin byl jasně zelený. Na chvíli se mi zatočila hlava, ale potom jsem vzala její vařečku a dvakrát lektvar zamíchala proti hodinovým ručičkám. Potom tam přimíchala jeden kořínek a znova zamíchala, tentokrát pětkrát po směru.

Vznikla tmavě hnědá tekutina, ve které byly odlesky bronzové. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Stelu. Ta se na mě vděčně usmála a já jí úsměv opětovala, ovšem tak, jako bych jí chtěla říct líp to asi nepůjde, promiň.

Když kolem nás začal pochodovat Snape, rozdal po pěti bodech třem zmiozelským studentům a u některých to nekomentoval, Nevillovi odebral deset a potom dorazil až k nám.

Podíval se na Stelin lektvar a potom zavrtěl hlavou. Naštestí k tomu žádné připomínky neměl, jen nasadil zvláštní neurčitou grimasu. Potom, když se podíl na můj výtvor, nadzvedl s pravé obočí a pronesl: ,,Nadmíru dobrý výkon, slečno Malfoyová, dokonce bych řekl, že i vynikající... Přidávám Nebelvíru dvacet bodů." a přešel dál.

Zvedlo mi to náladu, protože dnes jsme my nebelvírci v lektvarech lepší než zmije, tedy zmiozelci.

Společně se Stelou jsme se vydaly po konci hodiny schody že sklepení do učebny přeměňování.

Šly jsme společně s Hermionou a Harrym, takže jsem si mohli trochu popovídat. Ale moc společných témat jsme stejně neměli. Celkově to bylo hlavně o lektvarech a Ronald to doplnil svojí teorií, ve které je Snape ďábel a my ostatní jsme jeho nebohé oběti. Stela se tomu však jen zasmála a mávla nad tím rukou se slovy: To je přeci hloupost.

Hodina přeměňování nebyla ničím zvláštní. Přeměňování totiž nebylo úplně praktický předmět. Učili jsme se tu jen jedno kouzlo- reparifarge.

Nemohu o sobě říct, že bych si pamatovala všechno, co řekla profesorka Mcgonagallová při svém výkladu. Proto jsem se spoléhala pouze na to, že si to odpoledne přečtu v knihovně.

Avšak jedna věc mi  připadala nadmíru zvláštní. Jak profesor Snape, tak profesorka Mcgonagallová byli dnes velmi rozrušeni. Stejně tak i profesor Kratiknot (studenty přezdívaný Kráťa), jak jsme zjistili v další hodině, tentokrát kouzelných formulí.

Když jsme šly se Stelo na oběd, bylo to téma č. 1.

Stela se hlavně bála, že je to kvůli našemu nočnímu výletu, ale já ji uklidnila tím, že to už by si nás někdo zavolal. Stela na to jenom pokývla hlavou a pustila se do jídla. Dneska jsme měly to stejné - kuřecí řízek s bramborovým salátem.

Když jsme dojedli, chystali jsme se odejít do hodiny. Náš poklidný přesun však zkazila skutečnost, že na stupínek vešel ředitel bradavické školy čar a kouzel, Albus Brumbál.

Zatleskáním si svolal klid a potom k nám promluvil zesíleným hlasem: ,,Milý žáci, dnes, konkrétně za pár minut, k nám zavítá inspektorka z ministerstva kouzel. Není se čeho bát, bude se jednat jen o klasickou kontrolu zdraví studentů." a rozhlédl se po Velké síni.

,,To je zvláštní, proč ministerstvo zajímá zdraví studentů? Nějaká nová vyhláška?" zeptala se mě Stela potichu a já jen bezradně pokročilá rameny. Opravdu jsem nevěděla. Ale připadalo mi to divné.

,,Seřaďte se do zástupů a vyčkejte. Stoly zatím zmizí." a pokojně sledoval, jak se řadíme do zástupů po svých kolejích.