Rychle jsme seběhly po schodišti že ředitelný a kamenný chrlič se za námi s hlasitým bouchnutím zavřel. Rychlým krokem, tedy spíše během jsme se vydali po velkém bradavickém schodišti směrem na si společenské místnosti.

Vběhly jsme skrz portrét Buclaté dámy do společenské místnosti nebelvírské koleje a já se mohlila, že když už máme to štěstí a na chodbách nás nechytil zardy perfekt, primus, ani profesor, ne nastanou problémy tady.

A naštěstí jsem měla pravdu. Opravdu nenastaly.

Rychle jsme vběhly do naší ložnice a Stela skočila na svoji postel tak prudce, až zavrzala a já se trochu bála, že se rozbije. Ne proto, že byla nějak moc těžká, ale protože tam skočila tak prudce a měla (ačkoliv o tom sama nevěděla) postel s naštíplutou nožičkou.

Lehce jsme se usmála za zalezla si pod deku na své posteli. Ano, já i teď na podzim spala v dece, protože jsem bytostně nesnášela, když mi bylo v noci vedro. Peřiny jsem měla jenom v zimě a při mrazivém podzimu nebo na začátku jara.

Zachumlala jsem se a složila hlavu na polštář. V hlavě se mi rojila spousta myšlenek, vztahujících se hlavně k té vzpomínce, kterou jsem uviděla, ale úspěšně se mi je podařilo zahnat a mohla jsem tak usnout klidným a ničím nerušeným spánkem.

Ale přeci ne nerušeným.

Někde uvnitř mě hlídali pomyšlení, že se zítra stane něco velkého. A že to rozhodně nebude pozitivní.

,,Jsem snad nějaká vědma, aby se tomu dalo věřit?" naštvaně jsem si zamumlala pro sebe a otočila se na druhý bok a tentokrát už opravdu usnula.

Ráno mě vzbudil můj očarovaný budík hlasitým křikem, jaký mě budil vždy, pokud jsem si zrovna dobrovolně nepřivstala. Byl nastavený na půl šestou.

Stela se již první ráno divila, proč vstávám tak brzo, když můžu spát déle. Ale já chtěla mít na ranní chystají dost času a také jsem se chodila vždycky proběhnout.

Po ranním běhu, který absolvují mimo jiné pro dobrou kondičku a pořádně probuzení, následuje sprcha a musím se převléct do hábitu. Potom snídaně a můžu jít na vyučování. Ale přece jen to zabere celkem dost času.

Zaklapla jsem budík, který zrovna zpíval písničku Vstávat, vstávat a se značnou dávkou nelibosti opustila teplo svého vyhřátého lůžka.

Převlékla jsem se z pyžama do mého sportovního úboru. Ten tvořil krémově bílý sportovní top, černé terno legíny a moje běžecké boty.

Ačkoliv mě rodiče vychovávali ve striktně kouzelnickém světě, díky svojí kamarádce Lence jsem měla možnost zavítat i do mudlovských měst a tam navštívít mudlovské obchody.

Jednou jsme s Lenkou byly v obchodě se sportovním vybavením, kde mě zaujalo právě toto oblečení. A potom boty. Byly od nějaké mudlovské značky Nike, myslím, a všimla jsem si jich vlastně jenom proto, že jsem nachystala Lenku, jak k nim zasněně hledí.

Stály však 85 těch mudlovských peněz (myslím, že se jim říká Libry) a na to Lena neměla. Já si však vzpomněla, že bude mít brzy narozeniny, proto jsem vzala hned dvě krabice stejných a donesla je k pokladně. Pro sebe velikost 40 a pro Lenu 38.

Zaplatila jsem a vyšla z obchodu, následována fascinovanou Lenou. Najednou jsem se otočila a natáhla k ní pravou ruku. Popřála jí k narozeninám a vytiskla ji do rukou tu krabici, ve které byly boty její velikosti.

Dodnes mě hřeje u srdce ta chvíle, když jsem spatřila její úsměv, upřímnou radost v očích. Skočila mi kolem krku a z očí jí tekly slzy. V tu chvíli jsem totiž věděla, že si je opravdu přála. Ale její rodiče neměli tolik peněz, aby jí je mohli dopřát.

Najednou mě však z roku myšlenek a vzpomínek vyrušilo zastřípání jedné z postelí mysch spolubydlících. Ohlédla jsem se a světě div se, byla to Hermiona. A četla si (to už tak překvapivé nebylo).

Pozdravila jsem ji a ona mi zčásti nepripomnela kývla na pozdrav a znova zabořila nos do knížky.

Zakroutila jsem hlavou, nazula si ty boty, které jsem měla s Lenou společné a vyrazila na ranní běhání.

Seběhla jsem po schodech a zamířila přes velké schodiště na školní pozemky. Rozhodla jsem se tentokrát pro běh kolem jezera, až k Hagridově obydlí.

Vyběhla jsem z budovy a tentokrát jen rychlým krokem se dostala na prosluněné místo, kde jsem se pečlivě protáhla. Potom následoval běh km černému jezeru.

Trochu jsem se zadýchala, ale přesto jsem celkem brzy dorazila k pobřeží a podívala se na celou tu temnou hladinu, rozprostírající až někam k obzoru. Kdybych nevěděla, co se tam opravdu skrývá za potvory, dovolila bych si říct, že vypadalo v září ranního slunce i docela romanticky.

Posadila jsem se a hleděla na jezero a na vycházející slunce, když v tom mě někdo zezadu chytil za ramena.

Zahrály za mě reflexy a já s sebou silné cukla a otočila se.

Naštěstí tam stál Cedric.

,,Uvědomuješ si, jak jsi mě vylekal?!?" osocila jsem ho okamžitě a zaměřila si ho nasupeným pohledem.

On se na mě však jen klidně usmíval a potom pronesl: ,,Měla ses vidět..." a rty šeku rozlynuly v dlouhém ozbrojícím úsměvu, který odhaloval jeho bělostný chrup.

Ulehčeně jsem se usmála a zeptala je ho: ,,Co tu děláš?" a zaměřila si ho podezíravým pohledem.

Cedric si přišel za mnou a znova se usmál. ,,Nejsi jediná, kdo ráno chodí běhat." a podíval se na mě rádoby významně se na mě usmál.

,,Tak to jsem ráda." odvětila jsem a znova se zadívala na obzor. Slunce už bylo mnohem výš, ale pořád ozařovalo hladinu jezera.

,,Ty jsi na mě naštvaná?" zeptal se mě po chvíli našeho zarytého mlčení. Otočila jsem se na něj a zaměřila si ho nechápavým pohledem.

,,Proč myslíš?" odvětila jsem mu.

,,Nebavíš se se mnou..." otočil se na mě a dlouze se mi zadíval se do očí.

,,To není pravda! Jsem jen trochu zamyšlená!" odvětila jsem trochu naštvaným hlasem a zabodla pohled do země.

,,Nelíbil se ti tvůj zážitek, když jsi přišla na svoje schopnosti?"

Zrudla jsem a ohradila se: ,,Ne! Bylo to super, jsou to samé výhody. Prostě jsem jenom zamýšlená nad včerejškem."

Cedric se mi podíval zpříma do očí a potom mě jemně chytil za ruku. ,,Můžeš mi to říct. Pak se ti uleví. Vážně." a povzbudivě se na mě usmál.

Podívala jsem se na něj a zaměřila se na jeho šedé oči, které v současné chvíli vyzařovaly jen jakési porozumění.

,,Včera jsem se vloupala do ředitelny a zjistila, že moje matka byla... smrtijedka." řekla jsem mu tichým hlasem, který se mi v polovině řeči zlomil.

Cedrik si mě přivinul k sobě a objal mě. Nic jsem nenamítala. Jenom se mi z očí tiše padaly slzy.