***

To všechno se stalo před téměř třinácti lety. Teď ale uvidíte, jak to Biancy všechno zjistila.

***

Pohled Biancy

Najednou jsem se octla opět na pevné zemi. Tento krát už naštěstí v naší školní knihovně. Můj dopad však nebyl nijak moc stabilní, proto jsem se značně zakymácela a už letěla na zem. Dávala jsem ruce před sebe a už zavírala oči před dopadem, když v tom se ke mně Cedric naklonil na chytil mě.

V tu chvíli jsem cítila jeho sladou vůni a ucítila, že mu hrozně rychle bije srdce. To moje však bylo rychle a i tak hrozně hlasitě, že jsem se bála, že vzbudí snad celou školu. Ale to už mě Cedric pomohl postavit se na vlastní nohy a se starostlivým výrazem ve tváři se mě zeptal: ,,Jsi v pořádku?" a já mu s úsměvem odpověděla, že ano.

,,Viď, že to nebylo nebezpečné?" mile se na mě usmál a mrknul. ,,Jenom trochu." dodala jsem se smíchem a podívala se do jeho nádherných šedých očí. ,,Já ti to říkal..." dodal s povýtáhnutým obočím a potom se zasmál také.

Po chvíli však zase zvážněl a zeptal se: ,,A jakou schopnost jsi dostala?"a věnoval mi zvědavý, ale milý pohled. ,,Hýbání s věcmi a živly." odpověděla jsem mu a následně se zatvářila značně rozpačitě, když na mě překvapeně vykulil oči. ,,To oba tvoji rodiče byli bilokanté?" vysoukal ze sebe nakonec a podíval se na mě. ,,Já...já nevím. Dneska jsem se dozvěděla, že možná mám jiné rodiče, něž ty, kteří mě celý život vychovávali..." rozpačitě jsem mu odpověděla a zabodla pohled do země.

,,Tak, pořešímě to jindy. Kdyby nás někdo chytil, tak máme zajištěný školní trest za toulání se po chodbách... Zatím dobrou noc." řekl mi Cedric a odkráčel ven z knihovny. Rychlým krokem jsem ho následovala a stačila mu ještě popřát dobrou noc také a zamávat, mu než se naše cesty rozdělily. On šel do Mrzimoru a já do Nebelvíru.

Prošla jsem portrétem naštvané Buclaté dámy a rychle, ale téměř neslyšně jsem vyběhla po schodech do naší ložnice. S pomocí jednoduchého kouzla Lumos bych si mohla rosvítit, ale já se rozhodla, že vyskoučím svoje schopnosti. Proto jsem mávla směrem ke svíčce, která mi na malém, štříbrně zdobeném svícínku stála na stole a tak dolevitovala až ke mně. Prohlala se mnou vlna radosti, proto jsem zkoušela dál. Představila jsem si, že se svíčka zapálila a namířila na ni prstem. A co se nestalo! Knotek najednou splál oslnivým světlem začal plápolat klidným plamenem.

Zaradovala jsem se a posadila se i se svíčkou na postel. Přemýšlela jsem co dál.

Mohla jsem se pořádně vyspat, ale ty dvě lahvičky, které mi věnoval sám Salazar Zmiozel, mi nedávaly spát. Především ta s onou vzpomínkou. Věděla jsem totiž, že vzpomínku můžete vyvolat pouze ve speciání nádobě. A taky jsem věděla, že přesně takovou má ve své pracovně ředitel školy, Albus Brumbál.

Zvážila jsem všechny klady a zápory, až jsem dospěla k jednoznačnému řešení: vloupám se do ředitelny. A ještě dnes v noci.

Takovou neplechu jsem však nechtěla udělat nikdy sama, proto jsem se rozhodla vzbudit Stelu. Jednou v noci se mi totiž svěřila, že by ráda znala své pravé rodiče. Měla totiž podezření, že její současná matka, paní Deaconová ani její otec, pan Deacon, jejími pravými rodiči nejsou. A když se jich na to zeptala, poslali ji bez odpovědi do pokoje.

A tak jsem se rozhodla probudit Stelu.

Možná to může vypadat jako zcela obyčejný a jednoduchý úkol, ale nebylo tomu tak. Stela byla schopna vyspávat i přes řvoucí budík a u toho mí krásný se k ovečkách a rozkvetlé louce. Proto jsem musela vymyslet nějaké osvědčené řešení, jak probudi Stelu a nenadělat u toho takový kravál, aby si nás někdo nevšimnul a my nebyly prozrazeny.

Vstala jsem proto z postele a šla za Stelou, která naštěstí spala hned vedle mě. Měla zavřená víčka a pokojně oddychovala. Očividně ještě netušila, že se ji chystám probudit.

,,Aquamenti." a namířila jsem hůlku, ze které v zápětí vystříkl malý proud vody, a to přímo na Stelin spící obličej. Téměř ihned, jak se ledové kapky vody dotkly její tváře, se Stela vymrštila do sedu a už už otevírala ústa k hlasitému zaječení, když jsem k ní rychle přiskočila a položila jí na ruku tvář.

,,Stelo, klid. To jsem byla jen já, Bianca." šeptem jsem se ji snažila uchlácholit a sundala ruku z její tváře. Stela se na mě podívala nadmíru naštvaným pohledem, ale šeptem se mě zeptala: ,,A smím se zeptat, proč mě v tuto nekřesťanskou hodinu budíš, a to ještě takovýmto příšerným způsobem? Doufám, že máš pádný důvod, protože jinak jsi dcerou smrti!" vychrlilaa na mě a složila si ruce na prsa. Já se jenom potichu zasmála, ale potom zase zvážněla. ,,Stelo, potřebuji pomoc při vloupání se do ředitelny."

,,Cože?!?" téměř na mě zakřičela Stela, kterou zarazilo jenom moje varování, aby byla ticho, nebo nás prozradí.

,,Ty se chceš vloupat do ředitelny?!?" zaútočila na mě Stela šokovaným, ale tentokrát již o poznání tišším hlasem. ,,Přeskočilo ti? Za tohle tě tě vyloučí ze školy lusknutím prstu!" začala mě poučovat a zdálo se, že mě ovšech chtěla varovat. ,,Nevyloučí, protože na to nikdo nepřijde." odpověděla jsem si s rukama složenýma na hrudi, jakoby to byla úplná samozřejmost. Ve skutečnosti jsem se ale přeci jen trochu bála.

,,TY si klidně jdi, ale já jdu spát. Jsou tak dvě ráno, v tolik nevstávám ani na poplach!" oponovala Stela a už už se chtěla zabalit do deky, když v tom jsem na její hrníček s ornamentem sov namířila rukou a vylila jeho obsah (tedy velmi studenou vodu, která tam u okna stála tak v deseti stupních) přímo na její hlavu. Potom jsem tam zase dolevitovala hrníček znova ho naplnila.

Stela v tu chvíli nevydala ani hlásku, jen na mě šokovaně hleděla tak, že jsem se bála, že jí vypadnou oči z důlků. ,,Se nediv, všechno ti to pak vysvětlím." opověděla jsem jí hrdým hlasem a popadla ji za ruku.

Když jsme vyběhly z dívčí ložnice, Stela se konečně zmohla na slovo. ,,Co...Co to bylo?!?" ,,Řekla jsem, aby ses nedivila. Pak to dovysvětlím." opověděla jsem jí a s pohledem stále upřeným přímo přede mne ji táhla směrem ke dveřím.

Vyběhly jsme z nebelvírské společenské místnosti a zamířily spletitými chodbami Bradavického hradu k ředitelně.

Když jsme dorazily před otáčivé schodiště, uvědomila jsem si hlavní problém mého plánu. Nevěděly jsme heslo, které by nám umožnilo do ředitelny se dostat. Už jsem klesala na mysli, když v tom Stela slabým hlasem podotkla: ,,Citrónové bonbóny." ,,Cože?" zeptala jsem se jí a ona mi věnovala plachý pohled. ,,Heslo je Citrónové bonbóny." zopakovala a já jenom pokrčila rameny. Když to tedy Stela ví, tak proč to nezkusit, ne?

,,Citrónové bonbóny." prohlásila jsme směrek ke kamennému chrliči. Ačkoliv jsem se snažila o jistý hlas, tak si myslím, že zněl spíše roztěkaně.

Ale to nevadilo.

Chrlič se opravdu otevřel.

Vyběhly jsem do po schodech a já otevřela dveře vedoucí do ředitelny. Vytáhla jsem hůlku z kapsy a zamumlala Lumos. Ředitelnu ozářilo namodralé světlo vycházející z mojí hůlky a já se pozorně rozhlédla kolem sebe.

,,Stelo, myslím, že tady bude ta nádobka, kde můžu vyvolat vzpomínku... Počkej na mě chvíli, ano?" zaměřila jsem se na ni ihned, když jsem si všimla malých prosklenýh dveří. Téměř ihned, co jsem pomyslela na to, jak je otevřu, se nádobka sama vysunula.

Na chvíli jsem strnula překvapením a strachem, ale potom jsem se uklidnila a vydala se směrem k té nábobce. Vylila jsem do ní obsah lahvičky, kterou mi věnoval samotný Salazar Zmiozel při mé cestě za poznáním mých bilokantských schopostí. Ale ještě před tím, než jsem se pomořila do víru temnoty, která se pomalu formavala do smysluplných tvarů, jsem se ohlédla směrem ke Stele.
Ta si zrovna držela svítící hůlku nad jednou knihou.

Zakroutila jsem proto hlavou a ponořila se do obsahu vzpomínky.

Pohled Stely

Zatímco se Bianca vydala k těm prokleným dvěřím, začala jsem uvažovat, proč jsem vlastně věděla heslo k otevření vchodu do ředitelny.

Ačkoliv jsem přemýšlela opravdu usilovně, tak jsem si pořád nebyla jistá, proč vlastně. Byl to jenom nějaký pocit nebo něco víc? A nebo jsem prostě plácla první myšlenku, kterou jsem měla na jazyku?

I když jsem přemýšlela, stíhala jsem u toho sledovat celou místnost ředitelny. A zarazila mě zajímavá stříňka. Nějak vnitřně mě přitahovala.

Vypadala celkem prostorně, ale byly vidět jen její dvířka, která měla tmavě modrou barvu a byla na nich spousta ornamentů, vcelku hlavně zlaté barvy. Zamířila jsem ke skříňce a opatrně se jí dotkla špočkou prstu. Nic se nestalo.

Když jsem přejela po jednom z ornamentů zatočených do spirálky a najednou se začala objevovat malá, zlatá klička. Nebo alepoň myslím, že byla zlatá. Minimálně tedy pozlacená.

Prvně jsem se jí dotkla, abych zjistila, jestli to není náhodou třeba jen iluze. Ale nebyla. Proto jsem se rozhodla otočit s ní.

A najednou se skříňka otevřela, ačkoliv u toho vydávala zvláštní, ale krásnou melodii. Uviděla jsem uvnitř ní tlustou velkou knihu na saténovém rudém polštáři.

Ucukla jsem rukou a začala zrychleně dýchat. Jakoby nestačilo, že mi srdce bilo tak rychle a hlasitě, že to snad nemohlo být ani fyziologicky možné. Ale očividně bylo. A já užasle zírala na tu knihu.

Byla jsem vychovávána v mudlovské rodině, ale moje matka měla kamarádku čarodějku. Myslím, že se jmenovala Lily Evansonová. Potom se Lily, která za nám často chodila na návštěvy, vdala a změnila si příjmení na Potterová. A později nás přestala navštěvovat. Tedy alespoň tak mi to vždycky tvrdila matka.

Když jsem prvotní šok alepoň trochu rozdýchala, natáhla jsem roztřesenou ruku směřem ke knize. Knihy jsem se dotkla a nic se nestalo. Ačkoliv jsem se bála, že z toho budím mít problém ještě větší, než je samotná skutečnost, že jsem se po večerce vloupaly do ředitelny, cítila jsem, že mě ta kniha nějak vnitřně přitahuje.

Vzala jsem si proto do rukou a položila na nejbližší stoleček, na kterém jsem uvolnila místo shrnutím několika pergamenů na stranu. Otevřela jsem knihu a ovanula mě vůni pergamenu. První strana byla sice prázdá, ale na té další byla jména. Spousta jmen. A očividně byly podle abecedy.

Jako první tam byla Annie Abbot, jako druhá Asthoria Abbot, dívka z mého ročníku. Znala jsem ji již od dětství, protože byla stejně jako já z mudlovské rodiny a bydlely jsme ve stejném městě. Dokonce i další jména šla podle abecedy. A v tom mě napadlo, co to všechno znamená.

Vždyť bych tam měla být i já!

I když mě celý můj život vychovávala Jane Deaconová a Peter Dacon, které jsem nazývala svými rodiči, poslední dobou před odjezdem do Bradavic jsem si začínala všímat, že se něco změnilo. Rodiče se ke mně začali chovat jinak, hlavně matka. Jednou jsem ji dokonce poslouchala přes dveře při jejím rozhovoru s její kamarádkou, která byla naše sousedka. Slyšela jsem jen přerývaně, ale použitá slova byla hlavně Stela, Lily Potterová, kouzelnictví a adopce. A právě od té doby mám jisté pochybnosti.

Začala jsem zběsile listovat, až tam začaly příjmení na D. To jsem zpomalila a přejíždě prstem po první straně. Moje jméno tam však nebylo. Otočila jsem list a bylo hned druhé.

Stela Deaconová (vychovávána J.Deaconovou a P.Deaconem) matka Lily Evansonová (Potterová), otec Severus Snape. 27.6

Začala jsem zrychleně dáchat. Tak přece jsem se nemýlila! Ale to, že můj otec je náš profesor lektvarů a jsem vlastně nevlastní sestra Chlapce, který přežil. Trvalo mi dlouho než jsem se vzpamatovala.

Pohled Biancy

Vynořila jsem se z nádobry a myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. Bilo neuvěřitelně rychle a hlasitě. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co jsem viděla. To přeci nemůže být pravda, ne? Moji rodiče jsou Narcissa a Lucius Malfoyovi a jsem dvojče Draca.

Ale ve skutečno se mi srdce svíralo úzkostí. To všechno, co jsem viděla, působilo neskutečně pravdivě. A já to věděla. Možná to opravdu mohla být pravda, ale já si pomyslela: Abych tomu uvěřila, chci vidět ještě jeden důkaz.

,,Stelo, můžeme jít." zavolala jsem na Stelu a kouzlem zasunula oužité vybavení na jejich prvostní místa. Když mi však Stela neodpovídala, obrátila jsem se k ní a uviděla, jak zírá do nějaké knihy. Trochu jsem se polekala a proto ihned rychlým krokem vyrazila za ní.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se nahlédla do knihy. Stela zarytě mlčela a pouze ukázala prstem na stránku, na které bylo její jméno. Přečetla jsem si to a zarazila.

Pokud by ta kniha mluvila pravdu, mohu zjistit i svoje rodiče a ověřit si tak to, co jsem viděla v té vzpomínce.

Dotkla jsem se Stelina ramene a potom ji objala. Slyšela jsem její zrychlený tep a pohladila ji po hlavě. Bylo mi jí líto.

Objetí je trochu povolila a přetočila stránky na příjmení začínající na M. Mé jméno bylo hned na té první, asi v polovině.

Bianca Bellatrix (Triss) Malfoyová (vychovávána N.Malfoyovou a L.Malfoyem) matka Bellatrixt Blacková (Lastangerová), otec Severus Snape. 27.4.

Pocítila jsem Stelino objetí. V hlavě mi v tu chvíli proudila spousta myšlenek. Opravdu se potvrdilo to, co jsem viděla. Proto jsem Stelu stiskla ještě pevně a po chvíli ucítila, jak mi po tvářích začínají téct horské slzy. Nebyla jsem však sama. I Stela měla už skleněné oči.

Když už jsem se vzapamatovaly, prohlásila jsem: ,,Stelo, to všechno je jdno. Jsme to pořád jenom my, jenom víme něco navíc. Ale ani to, že jsme poloviční sestry, na nás nic nemění. A nebo ano?" a pohlédla jí přímo do očí.

,,Ano. Promiň." opověděla mi Stela a znova jí ukápla slza.

,,Za to ce omlouváš?" zeptala jsem se jí nechápavě.

,,Že moje matka očividně odvedla pozornost tvého... teda našeho otce od tovjí matky..." a sklopila hlavu.

,,Ale Stelo! Ty jsi ta poslední, kdo by se měl omlouvat. A navíc, ty jsi z opravdové lásky. Narozdíl ode mne." odpověděla jsem jí a zavrtěla hlavou. Ačkoliv jsem se pokusila o úsměv, tak mi začalo téct víc slz.

Je to pravda. Vždyť já jsem valstně, na rozdíl od Stely, nechtěná. Ačkoliv prý to v sobě každý nese celý život, ale já na to příšla vlastně až před chvílí. A byl to šok.

Nevyčítám to Belle ani Severusovi. Když se člověk opije, tak dělá spoustu hloupých věcí. A některé po sobě zanechají dlouhodobé následky. Ale to neznamená, že mě nemaji rádi, ne?

Pustily jsme se z objetí a zavřely knihu. Vložily ji na polštář do skříňky a skříňku zavřely. Ihned, jak jsem tak učinily, tak klička začala mizet, až tam už vůbec nebyla.

Poklepala jsem Stelu po rameni a potom jsme zamířily ke dveřím ředitelny. Nebylo třeba slov. Pohledy vypovídaly za všechno. Ještě jsem zkontrolovala místnost, abych se ujistila, že tam opravdu není nic podezřelého a zmizely jsme z ředitelny s hlavami plnými myšlenek a otázek a srdci překypujícími smutkem, nejistotou a všemi pocity, které se společně mísily.